.

Srpen 2011

Vizovice, hlavní město slivovice!

29. srpna 2011 v 0:25 | Angie |  Prožila jsem

Tááákže!
Je mi jasné, že byste radši uvítali nějakou tu kapitolu, ale tu rozhodně nechystám. Teda pokud mě nechytí šílený amok psaní. Rozhodla jsem se vás zase jednou nakrmit mýma kecama. Přesněji řečeno kecama o

! Masters of Rock 2011 !


43. kapitola 2/2

28. srpna 2011 v 22:26 | Angie |  Navždy uvězněná



Sirius Orion Black:
Další měsíc v háji. Když před těmi pěti měsíci zmizela, myslel jsem, že prostě zůstanu sedět zabořený do té pohovky a nevstanu, dokud se neukáže.
Mým nejlepším přítelem se v té době stala láhev whisky. Vážně jsme si rozuměli.
Často tu chodil James, Remus, Tobias i Frank, hustili do mě, ať se vzpamatuju, nechám toho chlastu a přiznám se - občas jsem se i něčím sjel.
Samozřejmě to nepomohlo, měl jsem svou hlavu. Jako vždycky.
Být Casanovou bylo zbabělé. Měl jsem pro to jen dva důvody. Prvním bylo to, že mě to bavilo a druhým to, že jsem se podvědomě bál zamilovat. Nechtěl jsem být na někoho citově připoutaný.
A teď jsem pochopil, jak výhodné to bylo.

Nevěděl jsem, jestli se mám nad tou ironií rozesmát nebo rozbrečet. Bylo to poprvé, kdy jsem se do někoho opravdu zamiloval, stal jsem se citově připoutaným, ba dokonce závislým. Miloval jsem ji víc, než cokoliv na světě, každý kousek mého těla křičel, trpěl, když tu nebyla a já se jí nemohl dotknout, nemohl jí říct o svých obavách, problémech. Přišel jsem o manželku, o přítelkyni i o milenku.

Přestože jsem měl svoje přátele, ji mi nahradit nemohli a bez ní jaksi ztráceli svůj význam. To, jak jsem byl na ní závislý, mě zaráželo. Ale nemohl jsem se až tak divit, vždyť jsme jeden pro druhého byli vším, hlavně rodinou, kterou jsme ani jeden neměli.
Na jednu stranu jsme věděli, že jsme pro sebe narození, ale na druhou jsme se nechápali, hádali se a pak usmiřovali.
Taky jsem občas měl pocit, že blázním. Stačilo, aby zafoukal vítr, někde zavrzaly dveře a já se hned otáčel a přál si, aby to byla ona. Jenže nic.

Před pár dny se tu objevily holky. Vtrhly mi do domu jako lavina. Moc dobře si to pamatuju, zčásti díky této nečekané invazi jsem se vzchopil. Bylo to asi takhle:
Seděl jsem na pohovce - překvapivě a už jsem měl docela upito. Na dopoledne to bylo dost i na mě. Když jsem si zrovna chtěl zase loknout, z krbu najednou začaly vycházet postavy. Protřel jsem si oči a uviděl Moreen s Tarjou v náručí, Hope, Karol, Claire a Lilly.
"Pane Bože! Tady to ale nehorázně smrdí!" zacpala si nos Karol.
Byla to pravda. Závěsy jsem měl každý den zatažené, od doby, co tu Angie nebyla jsem je ani neodhrnul - později mi Claire řekla, že moje dennodenní deprese mohly pramenit i z nedostatku světla - taky jsem vůbec nevětral, jídlo v lednici muselo být asi už hodně dlouho zkažené, cukroví na stole bylo jako beton. Já se skoro nemohl ani postavit, jak jsem byl zlitý.
"Siriusi, já tě asi zabiju!" řekla Hope.
"Jako někde v archivu, " podotkla Lilly, když prstem přejela po jedné skříňce a na zůstala jí na něm tlustá vrstva prachu.
"Siriusi, jsi vážně hovado. Ani nevím, jestli můžu Tarju postavit na zem." řekla Moreen a znechuceně se rozhlédla. "Holky, beru si na starosti obývák a toho smraďocha, rozdělte si zbytek."
"No, tak já jdu na kuchyň. Sem tam mě přijďte zkontrolovat, jestli jsem neomdlela." řekla Karol a zamířila tam.
"Jdu se mrknout, jak to vypadá s ložnicí a ostatními pokoji." I Claire odešla.
"Vstávej, lemro líná!" křikla na mě Moreen, mávla hůlkou a všechny závěsy se v tu ránu roztáhly. Musel jsem přivřít oči, to světlo mě málem oslepilo.

Podíval jsem se ven. Na stromech už kvetly květy, tráva byla hezky zelená a pár kytek už v ní taky bylo. Za pomoci kouzla Moreen otevřela i všechna okna a já slyšel, jak venku zpívají ptáčci.
"Co je za měsíc?" zeptal jsem se.
"Květen. Na, vypij to!" přikázala mi a já obsah ampulky vypil. Známky opilosti byly ty tam. To, co řekla, mě vyděsilo. Pět měsíců jsem tady ležel a sžíral se. Paráda. Pochopil jsem, že je načase se vzpamatovat.
"Chtěly jsme přijet už o hodně dřív, ale stalo se toho moc. V práci jsme měli pohotovost každou chvíli, pak Tarja onemocněla, Claire si nešťastně zlomila ruku, Karol dlouho řešila problémy ohledně dědictví po babičce a když už bylo jakžtakž po všem, byl květen. Plánovaly jsme to pořád, ale nešlo to. Stále se něco dělo a chtěly jsme tady všechny najednou."
"To je jedno, Moreen." řekl jsem.
"Ne, nic není jedno!" křikla a Tarja se na ni překvapeně podívala. Měl jsem dojem, že na chvíli si myslela, že křičí po ní. Ale ona přeci nezlobila, tak proč, že? "Vstaň z té pohovky a mazej se oholit nebo do ní zapustíš kořeny a vousy budeš mít jako Brumbál!" křičela na mě, a když jsem se k ničemu neměl, poslala Tarju ven na zahradu a rozešla se ke mně.
Vypadala v tu chvíli dost nebezpečně a tak jsem raději vstal. Sotva jsem to udělal, sedačka díky jejímu kouzlu zmizela.
"Co to děláš?!" křikl jsem.
"Zničila jsem tvoji sedačku. Novou dostaneš, až se vzpamatuješ. A teď koukej jít nahoru a udělat ze sebe člověka. Já tu mezitím vyčistím koberce a závěsy."

Poodstoupil jsem a chvíli ji sledoval. Původní červený koberec za pár vteřin už nebyl flekatý zašedlý červený koberec, ale vypadal jako nový. Červené závěsy opět dostaly svou původní barvu a byla cítit nějaká příjemná vůně. Po pár švihnutích hůlky z krbu a skříněk zmizel všechen prach a dřevo se jen krásně lesklo čistotou.
"Ty jsi ještě tady?" změřila si mě zlostně.
"Už jdu!" dal jsem ruce nad hlavu a šel.

Uvědomil jsem si, že přesně tohle jsem potřeboval. Impuls. Kluci se sice za mnou stavili, ale nechali mě tak, počítali s tím, že se z toho vylížu sám. Jenže já to nedokázal, potřeboval jsem pohrozit a nakopnout. Přesně tak, jak to udělaly holky.
Byl jsem úplně mimo, vůbec jsem netušil, že čas letí tak rychle a už je květen. Netušil jsem, že Claire měla zlomenou ruku, ani to, že Tarja byla nemocná. Co jsem to byl za přítele, když jsem se o ně nezajímal? Nepřišel je navštívit a zeptat se, jak se mají. Ani za Tarjou jsem nepřišel a nedonesl jí nějakou pěknou hračku. Prostě jsem na ně sral a teďka mě to dostihlo. Strašně mě to štvalo a věděl jsem, že se budu muset činit, abych to všechno napravil.

Myslel jsem si, že tady jsem ten největší chudáček já a přitom to vůbec nebyla pravda. Mrzelo mě, jak jsem na ně zanevřel. A to všechno kvůli jedné jediné osobě. Angie. Teďka jsem jí to zazlíval.
Vlezl jsem do prvních dveří, které jsem objevil. Byl to jeden z pokojů pro hosty a já zamířil do koupelny.
"Jé, sorry, Hope, " Zrovna tam mávala hůlkou a dávala všechno do pořádku.
"Padej, " poradila mi. "Radši padej, " U toho nevěřícně kroutila hlavou.
Dneska byly všechny nějaké napružené.

Sice jsem tam nechtěl, ale nakonec jsem šel do mojí a Angieiny ložnice. Tam právě Claire hůlkou čistila okno.
"Pavučiny jsem už dala pryč a koupelna je taky vyčištěná. Dá se opět používat, je jako nová." ohlásila mi. "A na prádelním koši máš čistý ručník a oblečení."
"Díky, " řekl jsem. Připadal jsem si jako neschopné dítě, které se o sebe neumí postarat a je závislé na péči dospělých.
Když jsem se podíval na postel, všiml jsem si, že zůstala přesně tak rozestlaná, jako ten den, kdy jsem vstal a Angie už tu nebyla. její strana byla bezchybně ustlaná, jako by tam nikdy nikdo nespal. Na mém nočním stolu se povalovaly časopisy o motorkách, krabička cigaret a dvě kazety od Led Zeppelin, zato na jejím stolku nebylo nic, ani noční krém. Ne že by ho používala.

S povzdechem jsem vešel do koupelny, odhodlán a připraven ze sebe opět udělat člověka. Svléknul jsem to páchnoucí oblečení a hodil ho na zem s tím, že ho ihned odnesu do popelnice. Na čerstvém vzduchu už jsem taky nebyl věčnost.
Než jsem vlezl do sprchy, všiml jsem si, že něco se zvětšilo a něco zmenšilo. Narostl mi takový menší pupek. Někdo by to neřešil, ale já jo. Nebylo mi ještě ani dvacet a tohle jsem nebyl ochotný akceptovat. A co se zmenšilo? Řekl bych, že kdysi jsem míval docela slušné svaly. A teď - kde nic, tu nic, nějaké poslední zbytky a ještě povolené. Jak už jsem řekl, z vytvarovaných čtverečků na břiše jsem měl pupek. S tím jsem musel něco udělat.
S jídlem to ani tak problém nebyl. Kluci mi nosili plno jídla a nechávali ho v mrazáku anebo ho zaopatřili kouzly proti zkažení a tak jsem jen žral a žral a chlastal a chlastal. Některé potraviny, které v lednici ale zůstaly od Vánoc, chráněné nebyly a zkazily se.

Osprchoval jsem se, oholil si vousy, ostříhal nehty, vyčistil uši a zuby, oblékl do čistého oblečení a navoněl se tím drahým parfémem, který mi dala Angie.
Přestože tu nebyla, byla tu víc, než si mohla myslet. Ať už byla kdekoliv. Byla tu ve vzpomínkách a všechno tady ji nějakým způsobem připomínalo.

"No, to je lepší." usmála se Claire a prohlédla si mě. "O hodně lepší."
Usmál jsem se na ni, vzal to odporné oblečení a šel ho zanést do popelnice. Při tom jsem si zakázal dál myslet na Angie a začít trochu myslet na sebe. Bylo třeba sestavit si cvičební plán, jídelníček a aktivity, abych na ni nemusel myslet.
Hodil jsem věci do popelnice, a když jsem se otočil, pohledem jsem se zastavil na garážových dveřích. Čekala tam na mě moje motorka. Když jsem si uvědomil, jak dlouho jsem neprojel, pocítil jsem, jak moc mi to chybělo.
Šel jsem zpátky domů a zamířil jsem do kuchyně. Hrozně to tam smrdělo. Karol měla hlavu v lednici a vytahovala zkažené nebo nedojezené potraviny. Moreen už stála u dřezu a za pomocí hůlky myla nádobí.
Podíval jsem se na linku a všiml si, že tam jsou prázdné láhve od alkoholu.
"Co jste s tím udělaly?" zeptal jsem se.
"Všechno jsem to vylila. Myslím, že pětiměsíční alkoholový maratón je za tebou, kamaráde." řekla Karol.

Na to se nedalo nic říct. Byl to fakt, játra jsem si stoprocentně domrvil.
"Nebude vám vadit, když se pojedu projet na motorce?"
"Rozhodně ne! Měl by sis trošku provětrat hlavu!" souhlasila Moreen, očividně nadšená mou účastí, a tak jsem šel a nechal holky uklízet můj dům.
Bylo to hnusné, ale já už vážně potřeboval vypadnout. Až tehdy jsem poznal, jak mi to všechno chybělo.

A od té doby se držím. Whisky nemůžu ani vidět, to je pravda, a přestože to holkám říkám pořád, chodí mě kontrolovat.
Jenže teďka zrovna nemusí, protože jsem na týdenních prázdninách u Moreen a Tobiase. Je to taková součást mé regenerace, Tarja mi v tom hodně pomáhá. Tu holčičku prostě miluju! Tolik pokroků, které za tu dobu udělala! Je šikovná a já si asi budu pořád vyčítat, že jsem nemohl být u toho.
Navíc Moreen tady má řád, podle kterého se musím řídit i já a tak mi to v tuto chvíli i vyhovuje. S kluky jsme si dole ve sklepě udělali posilovnu a tam jsem prakticky taky denně. Než se vrátím do práce, chci vypadat jako předtím. Akorát ty vlasy si nechám delší, líbí se mi.
Každý den ráno chodím běhat tady do parku u Moreeniny a Tobiasovy bytovky, potom se zajedu projet na motorce, když přijedu, jdu do posilovny a večer si buď hraju s Tarjou, nebo mě kluci někam vytáhnout. Zásadně si ale dávám sodovku.

Holkám budu nadosmrti vděčný. Nevykašlaly se na mě, probudily mě a dokázaly mi, že pořád je důvod, proč žít.
Teď už jako znovuzrozený člověk.
Nebylo možné na ni zapomenout, já ani nechtěl, ale pomalu jsem přicházel o jakoukoliv naději, že ji ještě uvidím. Za měsíc to mělo být půl roku a ona o sobě nedala ani vědět.
Příšerným pomyšlením bylo, že se jí něco stalo anebo je, nedej Bože, mrtvá, ale nemohl jsem nic jiného dělat, než tady sedět a dumat. A i to mě přestávalo bavit.
Pořád jsme k ní cosi cítil, jenže čím víc jsem ji neviděl, tím víc jsem zapomínal, ač jsem možná ani nechtěl, protože tvořila obrovskou kapitolu mého života, které se už nezbavím.
Udělala ji snesitelnější, hezčí, vášnivější a svobodnější. Tolik jsem ji dlužil. Jenže když sejde z očí, sejde z mysli.

Angie Aurora Black:
Noc byla jedinou dobou, kdy jsem měla volno. Jinak jsem pořád cvičila a trénovala. Bylo to vyčerpávající, ale místo toho, abych spala, sledovala jsem hvězdy a myslela na Siria. Souhvězdí Orion a Velký pes. Musela jsem se pousmát.
Nejraději jsem na ostrově měla ty dny, kdy nesvítilo slunce a bylo zamračeno. Obloha měla barvu Siriových očí a já měla pocit, že mě sleduje.
V těch dnech jsem se cítila šťastnější, než normálně. Jako by tam byl se mnou.
Myslela jsem na to, jak se má, co asi dělá. Ne jednou mě napadlo se s ním spojit přes nitrozpyt. Bylo to proti veškerým pravidlům, ale přesto všechno jsem toužila to risknout. Pro jeden jediný kontakt s ním bych dala cokoliv.
Ale bála jsem se. Bála jsem se toho, co by přišlo, kdyby to zjistili. Musela jsem vytrvat, už jen sedm měsíců. Sice to nebyla ani polovina, ale tady to letělo rychle.
Zpozorovala jsem to i na svém břiše, které rostlo a rostlo. Jestli jsem si stěžovala na začátku, tak to byla velká pohodička. Teď to teprve bylo hrozné, vypadalo to už na devátý měsíc, a rostlo to pořád víc.
Což o to, kdybych ležela a spala, dalo by se to, jenže já během toho absolvovala svůj výcvik. Je dost nepohodlné bojovat nebo střílet s takovým břichem.

Nejhorší na celém ostrově bylo to, že jsem se s nikým nesměla bavit. Nebo spíš oni se mnou. A ani nevypadali, že by o to měli zájem.
Tak jsem se musela zabavit sama. Musela jsem uznat, že na ostrově jsou úžasné skály a hory a byl by hřích si na nich nezalozit. Trochu mi ten bubínek komplikoval, ale dalo se to zvládnout.
Už jsem vylezla až nahoru. Bylo to neskutečné. Šlo vidět moře, které ostrov obklopovalo ze všech stran. Došlo mi, že ostrov opravdu není moc velký.
Byla jsem tu na dalších sedm měsíců uvězněná, přesto tam - na vrcholku hory - jsem se cítila neskutečně svobodná.

43. kapitola 1/2

28. srpna 2011 v 22:25 | Alysha |  Navždy uvězněná


Alysha Alexandra Black:
O týden později…
Musíte se vyčůrat na zúženou část testu. Pak počkat dvě minuty na výsledek.
Jedna čárka=negativní, dvě čárky=pozitivní.
Cože??? To se mám vyčůrat na tu divnou plastikovou věc?? Ty mudlové vymýšlejí samé kraviny!! Ale pokud tak zjistím, že jsem těhotná, risknu to. Vlezla jsem na záchod a začala čůrat. Když jsem vylezla, sedla jsem si na vanu a čekala, až odběhnou blbé dvě minuty. Jenže ty dvě minuty byly jako věčnost. Nemůžu být těhotná takhle brzy!! Ještě jsem pořád unavená a jestli by ten porod byl jako ten první, nezvládla bych to. Ano, chtěla jsem další dítě, ale až za tři roky. Opatrně jsem se podívala na test a nahrnula se do mě zlost. Kurva!! Když jsem uviděla ty dvě čárky, chtělo se mi brečet zlostí. Každá holka by brečela štěstím, ale já nasraností. Proč já kráva si nedávala pozor?? To je fakt těžké si vzít kondom!!! Kurva! Co budu dělat??!! Vyšiluju tady jak nějaká puberťačka!! Vždyť mám manžela, který se o nás postará! Jenže my jsme si teďka chtěli užívat sebe a Annabel!! A ne, abychom se starali o další děcko!! A ještě nechtěné!! Nebudu to nevinné děcko dávat pryč, alespoň se Reg nebude muset snažit o děcko za pár let. Takhle to vezmeme jedním hupem. Ale stejně jsem kráva!!
,,Do prdele!!!" zařvala jsem a třískla jsem testem do umyvadla. Sedla jsem si na vanu a začala zhluboka dýchat. Zajela jsem si prsty do vlasů a předklonila jsem se. Začaly mi samovolně stékat slzy. Další zával vzteku způsobil to, že jsem vzala šampón a hodila jsem ho do zrcadla, které se rozsypalo na drobné střípky.
,,Co tady děláš?" zeptal se Reg a podíval se na mě. Podíval se na střepy a pak na ten test v umyvadle.
,,Co to je? A co znamenají ty dvě červené čárky?" upřel na mě oči a já mu záviděla tu nevědomost, kterou za chvíli zničím.
,,Těhotenský test a znamená to, že jsem v TOM!" zdůraznila jsem a čekala, co to s ním udělá. Držel ho tak silně v ruce, až test prasknul a upadl na zem. Nevěřícně se na mě podíval.
,,Měla sis dávat pozor!!! Já chci druhé dítě za tři roky!!" zařval. Aha, tak za to nakonec můžu teda já? Tak to ani omylem!!!
,,Jak já??? Tys na to měl myslet!!! Za všechno můžu vždycky já!!" prskala jsem a hodila po něm mýdlo v tubě. Obratně se vyhnul a chytil mé ruce.
,,Uklidni se!!! Zvládneme to!!! Sice jsem si chtěl s tebou užívat, ale s tím nic nenaděláme. A slib, že tohle bude poslední??" usmál se a já musela taky. Tahle věta mě docela vyvedla z míry. Nečekala bych, že řekne zrovna tohle. Podle mě má něco za lubem, lumpík jeden.
,,Ale nikomu to neřekneme….stejně se rodiče vrací až za dva měsíce." Posmutněla jsem, protože se mi po nich stýskalo. Nechápala jsem, proč jsou tak dlouho pryč??! Chápala jsem, dlouho nikde nebyli, ale už by se mohli vrátit a pohlídat třeba Annabel. Regulus si mě přitáhl k sobě a já ho objala kolem krku. Vychutnávala jsem si to, jak jsem nejvíc uměla. V jeho objetí jsem se cítila v bezpečí. Byl jako můj anděl strážný, i když někdy ďábel. Ale teď mě něco napadlo…
A co když to dítě je Removo???
O měsíc později…
Už jsem věděla na sto procent, že jsem těhotná, ale u doktora jsem ještě nebyla. Bylo mi blbě, prostě jsem ty změny cítila. A taky jsem věděla, že je Removo a kvůli tomu jsem byla pořád nervózní. A asi se ptáte jak to vím. Nejsem kráva a umím počítat. I když jsem počítala na rukou, na pergamenu a nebo na Annabelininým počítadle, stejně to vyšlo na Rema. Budu se modlit, aby ten prcek byl podobný mě. Nikdy Regovi neřeknu, že to není jeho. To už bych si mohla v zadu na zahradě, pod borovicí kopat jámu. Zajímalo by mě, co by dělal a nebo ne. Nechci to vědět. Zrovna jsme snídali, když v tom do jídelny vletěla sova a upustila Regovi do ruky obálku. Otevřel jí, protočil oči a poslal jí kouzlem ke mně. Podívala jsem se na zelený papír, kde stálo stříbrným písmem, že jsme dnes pozvaní na ples k Malfoyům. Tak tohle bylo opravdu za trest. Proč zrovna dneska?? Když chci jít za Remem?? Jenom Malfoy umí zkazit skvělou náladu začínajícího dne.
,,Néééé!" zaskuhrala jsem a podala Annabel lžičku. Mě se tam nechce!!!! Kdybych tam potkala alespoň nové lidi. Potkám jen samé Smrtijedy a jejich milenky nebo manželky. Už se samou radostí nemůžu dočkat.
,,Že budeme doma?? Já klidně zahraju, že jsem strašně nemocná! Pojď si šáhnout, jak hořím??" zasmála jsem se a dělala, že za chvíli shořím horečkou. Navlhčila jsem si prsty ve skleničce s vodou a začala se osvěžovat. Reg to už nemohl vydržet a začal se nahlas smát. Tohle jsem od něj nikdy neslyšela. Vždycky jen pozvedl koutky do svého obvyklého arogantního úsměvu, někdy i vycenil zoubky, ale tohle?? Bych mohla poslouchat pořád. I když to na něm nebylo znát, byl plný radosti a elánu do života.
,,Papej broučku, já jdu za tatínkem." Zašeptala jsem Ann a ona přikývla. Reg se pořád smál a já šla k němu. Zpozorněl. Sedla jsem si mu na klína a začala ho líbat. Víc si mě přitáhl za boky a chytil mě za tváře.
,,Co potřebuješ??" zeptal se a já se neubránila úsměvu. Typický chlap. Vždycky když je na chlapa ženská hodná, tak něco potřebuje a já něco potřebovala.
,,Abys mě pustil na nákup." Zamrkala jsem svými dlouhými řasy a dala jsem mu pusu.
,,A??" ptal se dál. Zakroutila jsem hlavu a dala jsem mu ještě větší pusu.
,,Penízky." Udělala jsem psí oči, kterým nešlo odolat a na Rega vždycky zabrali. S úsměvem
zakroutil hlavou a objal mě.
,,Šatů máš plno, pomalu se mi tam nevejde moje oblečení." Zastěžoval si chudáček a dal mi pár liber, které měl v kapse.
,,Máš přece hůlku, ťuňťo." Políbila jsem ho a převlékla jsem do pomocí hůlky. Ještě jsem mu pošeptala věc, kterou jsem se dočetla v knize pro těhotný. Že si semnou do sedmého měsíce může užívat. Toho nesmírně potěšilo a hned na to chtěl skočit. Nadrženec jeden. Přemístila jsem do postraní uličky v Londýně a proměnila jsem se v Lauru. Na podpatcích jsem se vykrucovala jak topmodelka a házela oslňující úsměvy na každou stranu. S Remem jsem měla sraz u té kavárny, jak jsem ho tam kdysi dávno potkala.
Vzpomněla jsem si, že jsem zapomněla Regovi říct, že má dát Ann spát. Tak snad na to přijde, věřím mu. Už párkrát se o ní staral a dopadlo to dobře.
,,Ahoj, krásko." Pozdravil Rem a líbnul mě na tvář. On věděl, jak ženě zalichotit. Regulus to taky věděl, jenže on si musel najít příležitost a hlavně mít dobrou náladu.
,,Ahoj, musím ti něco důležitého říct a mám na to jen chvilku." Vychrlila jsem ze sebe a táhla ho z dosahu lidí. Když jsme prošli pár uličkami, tak jsme vlezli do malého lesíka.
,,Co je tak důležitého, že jsi mě vytáhla sem?" zeptal se a chtěl mě políbit. Uhnula jsem mu hlavou a přísně jsem se na něj zadívala.
,,Je to opravdu důležitá věc!" vyjela jsem, ale on byl stále v klidu. Pohladil mě po tváři a čekal.
,,Jsem těhotná." Vyklopila jsem bez okolků a čekala. Jestli mě udeří, což by on neudělal a nebo bude skákat radostí, což pochybuju.
,,Ne, ne, ne a ne! To nemůže být pravda!" začal se rozčilovat a já radši poodstoupila. Opřel se o strom a zhluboka dýchal. Chápala jsem ho. Nevinný sex zaviní tohle.
,,Já po tobě nic nechci. Já si vystačím sama." Řekla jsem mu pravdu. Opravdu po něm nic nechci. Sklopila jsem hlavu k zemi a začaly mi stékat slzy.
,,Já ti neřekl jednu důležitou věc." Otočil se a zvedl mi hlavu. Setřel mi slzy a pronikavě se na mě podíval. Byl tak roztomilý, když měl starosti.
,,Ale když ti to řeknu, tak neuděláš žádnou blbost a nebudeš křičet." Pokračoval a já nevěděla, co si mám myslet. Co takový hodný člověk může tajit?? Ale každý má svá tajemství. Přikývla jsem. Chytil mě za ruce a zhluboka se nadechl.
,,Já jsem…..vlkodlak." vydechl a já nemohla popadnout dech. Vytrhla jsem mu ruce a objala se. To nemůže být pravda. To jsem si nemohla připustit. Jak někdo takový, jako je Remus, může být vlkodlak?? Už to mi došlo. Ty jizvy má z toho, jak se mění o úplňku!! Vždyť to nemůže být pravda! Remus a vlkodlak!
,,Že si ze mě děláš srandu?" prolomila jsem ticho a sledovala jak zakroutil hlavou.
,,To bude..ehm…dobré." pokusila jsem se usmát.
,,Ne nebude!! Jsem vlkodlak!!! Monstrum, které po nocích zabijí lidi!!" vyjel, ale hned se uklidnil, když viděl jak se tvářím. Proto ve škole vynechával vyučování, protože po úplňku byl zesláblý. To jako nosím pod srdcem psa?? To je hnusné přirovnání. To bude Regulus koukat. Nezbývá nic jiného, než se s tím smířit.
,,A kdo tě pokousal?" zeptala jsem se potichu. Zadíval se do nebe a já ho chytla za ruku.
,,Smrtijed známý Šedohřeb." Řekl a stiskl mi ruku. Vykulila jsem oči. Takže náš smrtijedský psík pokousal Rema. Úžasné!!
,,Já už musím jít." Usmála jsem se a šla do Londýna. Pořád mi to vrtalo hlavou. Nikdy jsem si nemyslela, že skončím s vlkodlakem a nebo upírem. Osud je osud. Ale je velká šance, že to dítě bude po mě. Budu se modlit. Protože kdyby se to děcko o úplňku proměnilo ve vlče, to by Reg asi koukal. Ten by mě rovnou zabil. Radši jsem zalezla do nějakého krámku. Šaty mám stejně vybrané, ale ještě Regovi koupím stejnou barvu kravaty jako jsou šaty. Takže stříbrnou.
Přemístila jsem se domu, už ve své podobě a hledala svého muže. Našla jsem ho ve své pracovně, jak něco usilovně píše.
,,Kde je Annabel?" zeptala jsem se ho a usmál se.
,,Když je dneska ten ples, tak jí dneska hlídá tvá babička v Irsku." Vykulila jsem oči a objala ho. Vstal a vzal mě do náruče.
,,V kolik začíná ten ples?" rošťácky se usmál a mě bylo hned jasné, na co myslí.
,,V sedm a je pět." Oznámila jsem mu a nesl mě do ložnice.
,,Tak to máme ještě dvě hodinky." Políbil mě a zavřel dveře. A je jasné, co následovalo.
Regulus Arcturus Black:
Měla hlavu na mé hrudi a já jí hladil ve vlasech. Otočila hlavu a zářivě se na mě usmála.
,,Miluju tě." Řekla. Chytla si rukou mou hlavu a začala mě líbat.
,,Kolik je hodin??" zeptala se a pod peřinou si oblékla kalhotky. Líně jsem otočil hlavu.
,,Půl sedmé." Oznámil jsem jí a hodila mi peřinu na hlavu. Začala po pokoji běhat jen v kalhotkách a šílela. Vletěla do koupelny a za deset minut vyletěla učesaná a namalovaná.
,,Dělej, vstávej!!! Za patnáct minut to začíná!!!" vykřikla a začala se přehrabovat ve skříni. Ona po mě chce, abych se deset minut po vrcholení šel převlékat?? Ona asi upadla!!
,,Kde jsou ty zatracené šaty!!! Vstávej!!" okřikla mě. Vypadala roztomile, když byla na nervy. Neochotně jsem vstal a hledal své trenky. Konečně jsem je našel, protože ta má tygřice je zahodila hodně daleko. Když jsem viděl její nervózní obličej, radši jsem se pomocí hůlky převlékl do obleku. Chtěl jsem si uvázat klasickou černou kravatu, ale…
,,Na tu zapomeň, uvaž si tuhle." Hodila po mě pytlík, z něhož jsem vytáhl stříbrnou kravatu. Vytáhla ze skříně stříbrné šaty. Byly krátké a vzadu u zadku začínala dlouhá vlečka. Šaty byly bez ramínek a ihned se do nich narvala. Vypadala jak anděl. Můj anděl, který mi do života dává štěstí a světlo. Ona je ten poklad, pro který žiju. Bez ní bych se asi někde utápěl v chlastu a čuměl tupě do zdi. Teďka mám pro co žít. A to pro ní a pro naší dceru. Kdyby věděla, jak jí miluju. Jenže já jí to nikdy nedokážu říct, cítil bych se jako srab. Mezitím jsem si sedl na postel a čekal, až si nazuje lodičky.
,,O čem přemýšlíš?" zeptala se mě a klekla si. Nevěděl jsem, jak jí mám odpovědět. Když jsem se na ní podíval, usmál jsem se. Když jsem viděl ty velké modré a rozjařené oči, které patří mě, tak to byl takový povznášející pocit. Jemně jsem jí políbil na ty jemné rty.
,,O tom, že…ti to strašně sluší." Řekl jsem jí a ona si skousla dolní ret. Byla k sežrání. Zvedl jsem se s ní a než jsme se přemístili do Malfoy Manor, upravila mi kravatu.
Alysha Alexandra Black:
Když jsme dopadli nohama před Malfoy Manor, přijala jsem rámě Regula a vyhlížela ty dvě blond hlavy. Narcisa s Luciusem stáli u dveří a přívětivě vítali pozvané. Podezřele se usmívali a začínala jsem se toho bát. Tady něco nehraje. Když jsme se s nimi přivítali, tak Lucius měl oči upnuté na mám dekoltu. Já se usmála a Reg měl co dělat, aby na něj neskočil.
,,Že tě to překvapuje" podívala jsem se na Rega a rovnou jsme šli tancovat.
,,Prostě mi to vadí. Smyslně se na tebe můžu koukat jen já. Protože ti statní jen závidí." Řekl s úsměvem a já se k němu víc přitulila. Když jsem se porozhlídla po ostatních, tak jsem samozřejmě všechny znala, krom těch milenek. Luky měla na sobě krátké šaty v čokoládové barvy, hodně jí vynikaly její blond vlasy. Bella měla též krátké, ale fialové a měly jedno ramínko. Dneska tady všechny dámy měly krátké šaty i Cissa. Měla černé s bílými puntíky. V rohu hrála živá hudba, na druhé straně byly švédské stoly a stoly s pitím. Začaly se mi zbíhat sliny. Uvědomila jsem si, že ZASE nemůžu pít. Tak pár skleniček neuškodí a tak mě napadlo, že to šampaňský ochutím na vodu, ale barvu tomu nechám. Reg po všech koukal nevraživým pohledem. Je strašný žárlivec.
,,Co se děje?" zeptala jsem se nevzrušeně. Ty jeho žárlivé scény nebo propovídky stáli za to. Chápala jsem ho, já na něj taky žárlím. Teďka pomalu nikde nenarazíte na krásného chlapa. Reg nikam moc nechodil, ale když si vyšel, tak s Luciusem, Rodolfusem, Severusem a atd. Tak jsem měla alespoň minimální naději, že se některé té šlapky nechytne. Ale jak sami víte, bary jsou plné těch šlapek, které loví pěkné chlapi. Začíná to tak, že si sednout vedle nich, vystrčí ty jejich rozšlápnuté lentilky pod kobercem a pak jedou nohou po jeho lýtku výš. Nesnáším tyhle namyšlené kravky.
,,Ty se ještě ptáš. Všichni na tebe koukají. Asi zakročím." Řekl a políbil mě do vlasů. Takovou kravinu bude řešit. Prostě z toho davu někdo vyčnívat musí.
,,Nech to být. Já za to nemůžu, že jsem hezká a všichni na mě koukají." Zamrkala jsem a usmála. Objal mě a opřel si hlavu o mou. To bylo naposledy, co jsem mu zahnula. Už bych to znovu nedokázala. Musím se s Remem, co nejdříve rozejít. Když jsem si teďka uvědomila, že jsem ležela s Remem v posteli, tak na mě Reg čekal, až se vrátím. Sice jsme se ten den pohádali, ale čekal. Že se proberu a vrátím se k němu. Ale já to neudělala, byla jsem příliš sobecká. Někdo zařinčel skleničkami a zničil nám úžasnou chvilku. Každý se chytil skleničku, které létaly mezi námi a slova se ujal hostitel.
,,Vítáme Vás na plese." Začal Lucius. Jak šlechetné. Chtěla jsem se konečně napít, ale bohužel pokračoval. Protočila jsem oči.
,,A tím to vám oznamujeme, že se pozítří bereme a všechny vás zveme." Řekl jen tak a políbil Narcisu, která se červenala až na zadku. Jenže to jsem nečekala a zalkla jsem se šampaňského. Jenže jsem začala chrchlat na celý sál, zrovna, když bylo ticho. Když jsem se uklidnila, tak jsem se po ostatních omluvně podívala.
,,Stalo se něco, Alysho?" zeptal se Lucius s úsměvem a sjížděl mě pohledem.
,,Ale nic, Lucie. Jen takové překvapení. Připíjím vám na štěstí." Pozvedla jsem skleničku a připila jsem si. Stále jsem se na něj koukala a on na mě. Všichni se po sobě tázavě podívali a taky se napili. Začala hrát hudba a znovu jsme začali tančit. Reguluse jsem poslala, aby si šel zatancovat ze svými sestřenkami a já zatím obejdovala u jídla. Trochu sýra, trošku šunky a všechno jsem do sebe rvala. Tenhle ples jsem brala jako jejich zásnubní. Oni snad ani zásnuby neměli nebo jsem o nich neslyšela. Říká se, že jí Lucius chtěl už dlouho a tak si zašel za jejím tatíkem. Požádal ho o ruku Narcisi a bylo to. Ples byl takový pohodový a všichni se skvěle bavili, na rozdíl od mého zásnubního plesu. Tam se taky všichni bavili, ale Angieinině hysterii a byl nucený. Tohle bylo nenucené a dokonce i kouzelné. Někdo mě probudil z mého snění o nádherným plese.
,,Smím prosit?" zeptal se Rodolfus a já přijala. Své delší vlasy měl stažené do culíku a úlisně se na mě díval. Dneska se na mě pořád někdo koukal, ale nejvíce mužská populace. To jsem měla tak krátké šaty? To těžko, ostatní měli stejně krátké, velký výstřih? To je možné, protože za má prsa můžu poděkovat Annabel.
,,Dneska jsi jedničkou plesu, víš o tom vůbec?" zeptal se mě a nevěděl, jestli se má všímat mých očí a nebo naditého dekoltu.
,,Myslíš, že jsem si toho nevšimla? A kdepak máš Bellu?? To tě pustila??" prostě jsem si musela rýpnout, to bych nebyla já. Usmál se a radši se porozhlídnul.
,,To víš, Bella umí být někdy i hodná." Měla jsem chuť se rozesmát na celé kolo. Bella a hodná?? To nejde dohromady. Rychle jsem to rozdýchala a tančili jsme dál. Cítila jsem, že má ruce na pase, asi se bojí jít níž. Přicházela. Ta blond hlava přicházela a já chtěla někam utéct. Lucius poklepal Rodolfusovi na rameno a ochotně si mě vyměnili. Radši bych chtěla být u Rodolfuse…
,,Pěkné šaty. Tys vždycky věděla, jak mi udělat radost." Řekl s úšklebkem a sjel rukama na zadek. Asi mu je jedno, že tady má snoubenku a já manžela, který je schopný ho zabít. Asi mu to nedochází. To bude tou blond barvou, co má na hlavě.
,,Vždycky vím, jak potěšit." Mrkla jsem a sjela jsem mu rukou ke stehnu a zase zpátky. Vypadal překvapeně, ale usmál se.
,,Pevný, jak jsem zvyklí." Pevně stiskl můj zadek.
,,I Regulus má rád mojí prdelku." Mrkla jsem a odtancovával semnou někam pryč. Mezitím jsem si od číšníka odchytla skleničku vína a Lucius mě táhl někam za roh. Posadil mě na stůl a vecpal se mezi mé nohy. Naštěstí se nesvlékal. To bych ho pak musela kopnout do mrňouska. Svými rty zajel k mému krku a začal ho líbat. Já popíjela víno a sledovala, jestli nás nevidí Reg. Aby to měl snadnější, hlavou jsem mu naklonila na stranu.
,,Proč já si tenkrát nevybral tebe." Vzdychl a já se usmála. Narcisa mu udělá, co mu na očích uvidí, to já bych nedělala. Pro Rega ano, ale pro něj?? Nikdy!
,,Když si neumíš vybírat. Já čekala na toho lepšího, který je teďka mým manželem."
Řekla a vpila jsem se do jeho úzkých rtů, které byly studené. Brrr… Napila jsem se a hned jsem to vyprskla, protože ten debil mi udělal cucflek jak hovadí. Pohladila jsem si postižené místo a varovně jsem se na něj podívala.
,,Jseš normální?? Chceš, aby tě zabil?" tázavě jsem se na něj podívala.
,,To by on neudělal. Nezmohl by se na to." Řekl nadřazeně a to mě dopálilo. Tohle říkat neměl. Nikdo mého brouka urážet nebude!
,,Neurážej ho!! On toho schopný je. Nepodceňuj ho!" oznámila jsem mu a on pokračoval u mého krčku. Někdo se k nám přibližoval. Bez brýlí jsem hovno viděla. A když jsem zjistila, kdo to je, chtěla jsem se vypařit.
,,A kurva." Zašeptala jsem a Lucius zvedl hlavu. Regulus ho čapl za límec a odtáhl ho ode mě. Nevím, kde se v něm vzala ta síla, ale Luciuse odhodil doprostřed parketu. Seskočila jsem ze stolu a běžela za nimi. Lucius se nemotorně postavil na nohy a čekal.
,,Jak sis to mohl dovolit!!! Ty kreténe!!" zařval Reg a strčil do něj. To dopadne špatně, vždycky jsem měla tyhle divné předtuchy.
,,Co mi nadáváš!!! Měl sis jí víc hlídat!!" vyjel Lucius a stáli naproti sobě a pěsti zaťaté. Na Regovi bylo vidět, že už má trošičku napito a Lucius vlastně taky.
,,Já jí věřil!!! A někdo musel zabavit tvojí snoubenku, dost se nudí!!! Takže si jdi za ní a na mojí Alyshu nešahej!! A hlavně, jí nelíbej a neosahávej jak výstavní zboží!!! Ty nevyvinutý parchante!!!" zařval Reg a mě uhodilo. Věřil mi, že mě může nechat o samotě a já ho zklamala. Tohle mi jen tak neodpustí. Jsem fakt kráva největšího kalibru. Měl ve mně důvěru, že neudělám žádnou kravinu a já jí udělala. Měla bych si nafackovat, ale Reg to udělá za mě.
,,TY, mě nebudeš nadávat. Ty arogantní hajzle!!!" vyštěkl Lucius. Prý arogantní, on má co říkat. Celý sál se ztvárnil do kruhu okolo nich. Začali lítat pěsti a já za to mohla. Ani jeden neměl na vrh, ale tomu jednomu jsem přála vítězství, i když jsem mu ublížila. Nejdřív to začalo obyčejným strkáním a pak to začalo. Pěstí a kopance. Chtěla jsem tomu zabránit, ale nevěděla jsem jak. Vběhla bych tam, ale Josh mě chytil za ruku a zakroutil hlavou. To je mám nechat, aby se seprali do krve?? To opravdu nechci!! Když jsem se podívala na Reguluse, který byl plný vzteku a pomsty, nechtělo se mi věřit, že něco takové dokáže. Rval se za mě jako tygr a to mě těšilo. Takových chlapů je už málo, co si brání svojí ženu nebo dívku. Když jsem se na ně podívala, oba byli už od krve. Regulus měl celou levou stranu obličeje zalitou krví a Lucius vlasy a od rtu ke krku. Byla to normální bitka. Chvíli měl navrch ten a pak ten. Nejdříve byli diváci potichu, ale už mělo vypito a začali povzbuzovat.
,,Dělej!! Dej mu!!!! Vždyť si to zaslouží!!!!" řval někdo z davu a oni se opravdu začali více prát. Spadli na zem a možná to začalo být horší. Když začalo používat nohy, začali mi stékat slzy. Když Regulus dostal patou do hrudníku, vyvřískla jsem a Reg mu to hned oplatil. Vzal Luciuse za vlasy u kořínků a bouchnul mu hlavou o zeď. Ten chvíli nevnímal, tak se Regulus na něj posadil obkročmo a namířil na něj hůlkou. Tomu jsem chtěla zabránit. Vytrhla jsem ruku Joshovi a běžela k nim. Reguluse jsem strčila na zem a já si na něj sedla obkročmo. Klidně by se semnou zvedl, ale už neměl tolik síly. Luciuse mezitím odvedla nasraně ubrečená Cissa a byl klid. Reg se na mě hnusně díval a mě to bylo líto.
,,Je mi to strašně líto. Zvorala jsem to, já vím!! Zkus mi prosím odpustit!! Udělám proto všechno!!! Dělej, jednu mi vraž, zasloužím si to!" brečela jsem a sklonila jsem hlavu na jeho hruď. Neobjal mě a to znamenalo jediné, že jsem to opravdu zvorala.
,,Neuhodím tě, protože jsi těhotná, ale dost jsi mě zklamala a to opravdu. Tohle ti jen tak neodpustím, ale budu to muset překousnout a teď ze mě slez!" skončil svůj monolog a já jen koukala. Řekl to opravdu on??? Asi ano.
,,Slezu, až mi dáš hůlku." Řekla jsem podmínku a asi se mu nelíbila. Zamračil se. Zkoušel se posadit, ale stehny jsem mu zmáčkla boky a tak povolil. Nastavila jsem mu ruku.
,,Ihned slez!!" hned se nervoval.
,,Hlavně, že se ti to ráno líbilo a tu hůlku." Zašklebila jsem se, ale nic jsem tím nespravila. Dal mi jí a postavili jsme se.
,,A teď mi nechoď na oči." Řekl neslyšně a já začala brečet. On šel ke stolu s pitím a naklopil do sebe půl flašky Ohnivé whisky. Já běžela ven do altánku a se slzami v očích jsem koukala na hvězdy. Někdo si ke mně přisedl.
,,On se z toho dostane. Vždyť to je Black." Chlácholil mě Rabastan a já mu byla vděčná, že alespoň někdo za mnou přišel.
,,Myslíš? Vždyť jsem ho zklamala na plné čáře." Pohladila jsem si cucflek a podívala jsem se na něj. Setřel mi slzy a usmál se.
,,Určitě. Opije se a zítra do bude dobré." Objal mě a mě pohladilo uvolnění.
,,Děkuju. A jak se daří tobě?" usmála jsem se a podívala jsem se zpátky na hvězdy.
,,Mohlo by to být lepší. Ale co se dá dělat, takový je život." Povzdychl si a já hned věděla, kam míří. Angie.
,,Jestli si děláš starosti o Angie, tak ta je opravdu v pořádku, jen tomu musíš věřit. Časem si najdeš jinou dívku." Povzbudivě jsem ho pohladila po ruce.
,,Ale já jinou nechci!! Angie byla jiná!!! Nebyla to ta tuctová holka jako všechny ostatní! Ona byla svá!! A to jsem na ní miloval a miluju do teďka!!! Já jí chci zpátky! Celou a jen pro mě!! Nikomu bych jí nedal!! Klidně bych Blacka zabil, aby byla moje, ale něco mi slíbila a nechci to kazit." Skončil a já nevěřila vlastním uším. Že chlap může být tak romantický. Kdyby tohle měl říct Regulus, tak by musel být na smrtelné posteli a ještě by mu to dělalo problémy. Musela jsem uznat, že mě to dojalo. Teďka ze sebe vychrlil své pocity a za to jsem ho obdivovala. Otočila jsem se na něj a měl jen trošičku skelné oči. Musela jsem ho objat okolo krku. Je vidět, že jí opravdu miluje.
,,Víš, že my dva jsme úplně stejní?" zeptal se mě a sedl si vedle mě.
,,V čem?" usmála jsem se a čekala na odpověď.
,,Oba jsme tady z donucení, chtěli jsme žít vlastní život a sen. Už nikdy se nám to nepovede." Řekl polohlasně a já přikývla. Vzal mou ruku, kde bylo Znamení zla a dal si jí ke své levé ruce. Vrhnul si rukáv a spojil mou levici ze svou.
,,Oni se k němu přidali jen kvůli rodině, aby jim neudělali ostudu. Nás donutili, abychom se stali jimi, i když ze srdce nechceme a oni nás pořád strkají dál." Povzdechla jsem si a pro něj to byl souhlas. Měl zatracenou pravdu!!! Nikdo tu z donucení není!! Jen my dva!! My nebýt jako oni, tak žijeme svůj sen, který máme. Oni ho měli také, ale zničili si ho představou o čisté krvi. Nebudu zamítat, ale já a Stan jsme taky na čistou krev.
,,Vystihl jsi to a za to jsem ti vděčná. Ale já nechci být jako oni! Zabíjecí monstrum!! Utekla bych, ale Regovi bych to udělat nemohla!! Jsem srab!!" ukočila jsem to a klekla jsem si. Klepala jsem se jak drahý pes a tekly mi slzy. Rabastan otevřel ránu, kterou jsem se pokoušela zacelit. Je znovu otevřená a má práce byla v háji. Stan mě zvedl a objal mě.
,,Tohle už neříkej. Už to nemá cenu řešit, vždycky vyhrajou oni." Utěšoval mě a bylo mi dobře. On jediný z téhle skvadry chápal. A proto jsem ho z nich měla nejradši.
,,Aly!!! Jseš tady??" volala mě Luky a rychle jsem si otřela slzy. Usmála jsem se na Stana a šla za ní.
,,Jasně, potřebuješ něco?" zeptala jsem se a ona se netvářila moc nadšeně.
,,Regulus. Už pije druhou flašku Ohnivé whisky a občas si lokne vodky. Už se moc na nohou neudrží. Měli byste jít domů." Řekla zkrouceně a semnou to málem švihlo. On kvůli takové kravině se opije? Zvedla jsem si vlečku a běžela dovnitř. Zase do sebe klopil whisky. Sebrala jsem mu flašku a ihned začal máchat rukama.
,,N-n-neber mi jí!! V-v-vrať mi jí!" řekl podnapile a chytil se mých ramen, jinak by si namlátil.
,,Nevrátím!! Půjdeme teďka na vzduch!" nakázala jsem mu a on se zarazil.
,,Nikam nepůjdu!! C-c-chci zůstat tady!" trošku se mu začali
motat slovíčka. Podepřela jsem ho a šli jsme ven. Moc mu to nešlo, ale nakonec jsme se tam dobelhali. Chtěla jsem se s ním přemístit domů, ale nějak se zbělal. Otočil se, nahnul a začal zvracet. U toho jsem zrovna nechtěla být, protože se mi taky zvedl žaludek, ale vydržela jsem to. Začala jsem ho hladit po zádech a vždycky když přišel nával, nahrbil se. Konečně přestal, kdyby ještě chvilku pokračoval, asi bych se k němu přidala. Přičarovala jsem si kapesník a otřela mu pot z čela a pusu. Pomohla jsem mu na lavičku. Sedli jsem si a on si dal hlavu do mého klína. Byl celý horký. Vypadalo to, že když hodil šavli, ulevilo se mu.
,,P-p-proč si to udělala mě?" zeptal se a slovíčka prohodil. Byl roztomilý. I když byla tma, stále měl na obličeji tu zaschlou krev. Otřela jsem mu jí a naklonila jsem se k němu. Oči měl velké, jak kdyby viděl hračku a táhlo to z něj jako z dobytka. Chtěl mi dát pusu, ale odtáhla jsem se.
,,T-t-ty už mě nemáš ráda." Ten chlast mu nedělá dobře! Mele samé kraviny! Jak jen ho to mohlo napadnout!!
,,Cože?? Vždyť ty a Annabel jste pro mě to nejcennější." Prohrábla jsem mu vlasy. Asi ho znovu nahnulo. Naklonil se a znovu se vyzvracel. Uff, na ty nové boty se netrefil. Znovu se položil a rovnou usnul. Co já s ním tady mám dělat??? Vždyť ho ani neunesu!!
,,Sssst, Rabastane!?" začala jsem potichu syčet, abych ho nevzbudila. Vylezl zpoza keře, tajemně se usmál a já pokrčila rameny.
,,Pomůžeš mi s ním domů, prosím?"
poprosila jsem ho a snažila jsem se hezky! Za ramena ho vytáhl na nohy a podepřel ho. Když jsme se přemístili do ložnice, položil ho na postel a chtěl se přemístit. Zabránila jsem mu v tom.
,,Děkuju, dneska přespíš tady." Řekla jsem a zatáhla jsem ho do pokoje pro hosty.
,,Bylo jasné, že bude namol a pěkný pokoj." Usmál se.
,,Kdybys něco potřeboval, zavolej skřítku Teu." Mrkla jsem a odešla do ložnice. Když jsem viděla Reguluse, který byl rozvalený po celý posteli, červený od vedra, tak jsem se chtěla smát. Svlékla jsem ho, modřinu na hrudi jsem mu namazala mastičkami a v kalhotkách jsem si lehla vedle něj. Jenže on se otočil, lehl si na mě a tak i zůstal. Valilo se z něj neskutečný vedro a já ho zase chladila. Byla jsem studená, jak chodící mrtvola.
Byl podvečer. Za celý den jsem toho stihla moc. Byla jsem konečně u doktora a udělal mi prohlídku. Vymysleli nějaké nové kouzlo, které určí pohlaví dítěte už v prvním měsíci těhotenství. Hned jsem to musela zkusit. Ale pohlaví si nechám ještě pro sebe. Annabel byla celý den překvapivě hodná. Dokonce hladila i Lady, která vyrostla moc rychle. Ten čas letí. Regulus byl celý den nasraný, protože ho po včerejšku bolela hlava a lektvar proti opici jsem mu schovala. Jen ať se z toho ponaučí. Byl celý den zalezlý v pracovně, takže byl klid. Mohla jsem si po domě dělat co jsem chtěla.
Najednou jsem z jeho kanceláře uslyšela křik a šla jsem blíž.
,,Víš, jak ty papíry byla cenné!!!" zaječel Regulus a chvíli přemýšlela o jeho duševním zdravý.
,,Tatíííí!" zajíkala se Annabel a propukla hysterický pláč. To snad nemyslí vážně!! Vletěla jsem dovnitř a podívala se na ně. Regulus nasraně rozhazoval roztrhané papíry, které se týkaly dědictví a Ann brečela v koutě, jak kdyby jí zbil. To naštěstí ne.
,,Proč na ní řveš!!! Vždyť je malá!!! Nemá z toho rozum!!" vyjela jsem na něj ostražitě a stoupla si před naší dceru.
,,Víš, jak ty papíry jsou cenné!! Mají nevyčíslitelnou hodnotu!!! A ona je roztrhala!!! Jsou na malinkaté kousíčky!!!" zakřičel na mě a stoupl si přede mě.
,,Tak máš do prdele hůlku!! Máš si tady zamknout!!" bránila jsem se a založila si ruce na prsou.
,,Měl jsem zamčeno!! Ale někdo to musel odemknout!!! A neřvi na mě!!" ruce měl zaťaté a hnusně se na mě díval. Jestli řve, kvůli tomu, že ho bolí hlava, tak to trochu přehání!!!
,,Proč bych nemohla na tebe řvát!!! Když ty řveš na naší dceru, které nebyl ještě rok?!!!" zhluboka jsem se nadechovala. Takhle jsem se nikdy nechytli a ještě kvůli taková kravině!!! Regulus vypadal, jak kdyby měl za chvíli vybouchnout.
,,Crucio!!!" zahřměl a mě málem vyletělo srdce z krku. Spadla jsem na zem a prohnula jsem se. Bolest mi procházela celým tělem. Svaly mi ječely bolestí a já taky. Z dálky jsem slyšela plakat Annabel a přes slzy jsem viděla Reguluse, jak stojí stále s napřaženou hůlkou. Cítila jsem, jak mi bolest prochází každičkým citem a každičkým svalem. Mohl by se rovnat s Malfoyem. Už chci konec!!!! Uslyšela jsem cinknutí hůlky a mé tělo se povolilo z křeče. Byla jsem vařící.
Annabel se ke mně doplazila a svou malou ručičkou mě začala hladit po zpocené hlavě. Rozklepanou rukou jsem jí vzala za tu ručičku a dala jsem jí na ní pusu.
,,Maminko, bojí tě něco?" milovala jsem jí. Najednou jsem měla divný pocit v břiše a chytla mě neuvěřitelná křeč do podbřišku. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila jsem se dýchat. Nepomáhala to. Regulus ke mně rychle přiskočil, ale odkopla jsem ho.
,,Nešahej na mě!!" zařvala jsem mezi slzami. Seděl u stolu a lítostivě se na mě koukal. Zavolala jsem Teu, aby odvedla Annabel.
,,Má paní, vy krvácíte." Řekla a ukázala někam k nohám. A mě napadlo jediné. Šáhla jsem si rukama mezi nohy a prsty jsem měla celé od krve. Propadla jsem v pláč.
,,Musíte rychle k doktorovi." Luskla prsty a Ann zmizela. Asi jí přemístila k babičce. Podívala jsem se na Reguluse.
,,Nenávidím tě, Arcturusi!" sykla jsem a Tea mě přemístila do nemocnice.
Regulus Arcturus Black:
Co jsem to kurva udělal!!!! Jsem naprostý kretén!!!! Zvedl jsem se ze země a podíval jsem na malou loužičku krve, která byla na zemi. Její krve. Jak tam ležela, zmítala se v křečích a já jen stál s tou hůlkou. Měl jsem si uvědomit, že je těhotná!!! Zavalil mě vztek. Začal jsem házet předměty, který se mi dostali do ruky, jen abych se zbavil toho vzteku. Párkrát jsem kopnul do stolu, povalil jsem židli a vyházel všechny knížky z knihovny. Nic nepomáhalo!!! Našel jsem tu desetiletou Skotskou a nalil si. Pořád jsem slyšel ty její slova!!!
Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě, Arcturusi!!!!
Alysha Alexandra Black:
Ležela jsem v nemocnici. Nehybně jsem ležela na boku a zírala do zdi. Udělal to. Poslal na mě tu kletbu. V duši jsem doufala, že to nikdy neudělá, mýlila jsem se. Od toho, kterého miluju (stále stejně), i když mi provedl tohle. Když mě sem Tea přemístila, tak můj doktor nevěřil vlastním očím. Před pár hodina jsem se u něj radovala a teď tohle. Debilní osud. Hned mi udělal nějaký zákrok a poté mi oznámil, snad tu nejhorší zprávu. Že jsem potratila.
,,Zabil sis jediného syna." Zašeptala jsem do prázdného pokoje. I když nebyl jeho, neřešila jsem to. Remuse jsem v téhle chvíli vůbec neřešila, byla bych ještě více odepsaná. Slzy mi samovolně stékaly na polštář a vlhčily ho. Cítila jsem se prázdná. A já byla prázdná…..

42. kapitola 2/2

28. srpna 2011 v 22:21 | Angie |  Navždy uvězněná




Angie Aurora Black:
Když jsem do jezírka dala špičku nohy a nic se nedělo, osmělila jsem se. Spustila jsem šaty dolů a po schodech, které tam vedly, jsem pomaličku šla níž a níž. Stále se nic nedělo a já začínala nabývat jistoty.
V jezírku mi bylo neskutečně dobře, cítila jsem se v něm šťastná, jako by se mi hormony štěstí splašily. Měla jsem velkou chuť se do něj ponořit celá, potopit se a zůstat v něm navěky. Úplně mě omámilo. Ty nádherné barvy, lesk a třpyt. Všechno bylo tak dokonalé.
Nadechla jsem se a potopila se úplně celá. To, co následovalo, mě naprosto šokovalo. Žádné kouzlo nemělo na tuto nádheru.
Pod hladinou byl svět. A to doslova. Jezírko nebylo nijak ohraničeno, vypadalo to tam jako nekonečný oceán. Hrany skal, které celý podmořský svět tvořily, byly stejně barevné, jako voda v jezírku, rostly tam nějaké rostliny, plavali živočichové, které jsem v životě neviděla a - Merline! - byla tam chrám, podobný tomu, ve kterém se jezírko nacházelo.

Nic z toho se ale nemohlo rovnat tomu, jaké scenérie voda vytvářela. Byly to moje vzpomínky. Byla jsem tam jako dítě, jako školačka doma o Vánocích, pak jsem viděla sebe s Rabastanem, s holkama, když jsme pořádaly mejdan, dále jsem tam byla já a Sirius, jak jedeme na motorkách. Voda promítala celý můj život.
Myslela jsem si, že už nevystačím s dechem, ale mýlila jsem se. Mohla jsem v klidu otevřít pusu a nadechnout se. V tu chvíli jsem si připadala jako nějaká mořská víla, plavala jsem s lehkostí, smála se a dělala ve vodě různé kreace a blbosti. Kdyby voda nebyla teplá, asi bych si myslela, že létám šťastná někde v duze a nemůžu nikdy spadnout.

Chtěla jsem doplavat až k tomu chrámu. Chtěla jsem vědět, co v něm je, co mě tam čeká. Nenapadlo mě, že by to mohlo být nějak nebezpečné, protože to prostředí okolo mě působilo tak klidně, vyrovnaně a neškodně, že jsem na nic takového ani nepomyslela. Řídila jsem se instinktem a plavala dál.
Na zlaté klice byl nějaký nápis. Tipovala jsem to na latinu, ale nebyla jsem si tak úplně jistá. Otevřela jsem.
Uvnitř nebylo nic. Prázdno a pusto. Jen uprostřed byla hnědá truhla. Připlavala jsem blíže a zjistila, že před ní leží dva klíče. Jeden nádherný, nový a lesklý a druhý starý o ošuntělý. Samozřejmě, že ten správný byl ten druhý. Vzala jsem ho a truhlu jím otevřela.
Na jejím dnu ležel další klíč. Tentokráte posázený drahým kamením.
Vzala jsem i jej a rozhlédla se okolo. Přímo naproti sobě jsem spatřila dveře. Dveře, které tam jistojistě ještě před chvílí nebyly. Už jsem neplavala, normálně jsem k nim došla a strčila klíč do zámku.

Uvnitř to vypadalo zvláštně. Připadala jsem si jako v nějaké vzpomínce, akorát jsem byla obsazena do jedné z hlavních rolí. Dívala jsem se, jak před mýma očima zabili Siriuse. Někdo ho zavraždil. I když to nebylo skutečné, příšerně mě to rozzlobilo a dostala jsem vztek.
Siriův vrah běžel přímo naproti mně, jako by mě snad ani neviděl a já se podívala na svou pravou ruku. Držela jsem v ní zbraň. Mohla jsem ho zabít.
Ještě jednou jsem se podívala na umírajícího Siria a na vraha, který byl už jen pár metrů přede mnou. Bylo to tak lákavé, tak reálné, že jsem ho chtěla zabít.
Namířila jsem na něj pistolí a bylo mi jedno, že vůbec nemám páru o tom, jak se z ní střílí. I kdybych ho měla tou pistolí umlátit, bylo mi to jedno.
A čím víc se přibližoval, tím víc jsem já ztrácela jistotu. Ruka se mi začala třást a když nás dělil pouhý metr, upustila jsem zbraň a rozběhla se k Siriovi.

Byla jsem moc velký srab. Anebo hrdina. Nedokázala jsem ho zabít. Klidně bych mu ublížila, ale zabít bych nedokázala.
Sirius byl celý od krve, ale obličej měl překvapivě klidný a smířený. Naposledy se na mě podíval a mlčky mi s námahou dal do ruky klíč. Pak všechno zmizelo.
Začínalo mi to připadat jako zlý sen. Přesně jako zkouška na bystrozorku, akorát o něco drsnější. Tam, až na poslední úkol, zkoušeli mé schopnosti a tady zkoušeli můj charakter.

V dalších a dalších dveřích mě čekaly podobné scény. Byla to zkouška toho, co jsem schopná udělat v krajních situacích. Chápala jsem, že je to důležité, protože pokud jsem měla mít skutečně moc, jakou mi ti "pánové" slibovali, bylo pochopitelné, že v rukách bezcharakterního člověka by to nebylo dobré.
Když už to všechno zdálo být nekonečné a já opět klíčem otevírala dveře, zjistila jsem, že jsem na konci.
Uprostřed malé místnosti byla kamenná mísa na kamenném sloupu. Šla jsem blíž, zajímalo mě, co v ní asi je.
Sotva jsme k ní došla, zůstala jsem ohromeně hledět. Voda v ní byla nádherně duhová. Z ní se na mě usmíval Sirius a v ruce držel nějaké dítě. Bylo to tak krásné, bylo to pokušení. Mohla jsem plavat pryč a říct, že to vzdávám, že chci domů.
Přišel čas se rozhodnout. Všechno kolem mě mi napovídalo, abych se otočila a šla domů, ale já věděla, že pokud tady nezůstanu, tak nebudu schopná ochránit ty, které miluju. A tak jsem svojí lásky v tu chvíli a pouze na chvíli vzdala.
Vzala jsem mísu a převrhla ji na zem.

Duhové vody v míse bylo poskromnu. Když jsem ji ale vylila, bylo jí čím dál tím více. A všechna se slévala do místa, kde jsem stála. Neuhýbala jsem, byla jsem tak omámená a ohromená, že jsem zůstala stát jako sloup.
Za pár vteřin jsem se ocitla ve víru barev. Všechno, co jsem viděla, než jsem doplavala sem, se najednou odehrávalo tam, v barevném víru. Mapovalo to můj dosavadní život a ukazovalo mi to jak ty špatné momenty, tak ty dobré.
Až za několik vteřin jsem si uvědomila, že mě vodní vír nadnáší. Stoupala jsem stále výš a výš, jako by neexistovaly hranice.

Na moment se mi zatočilo v hlavě, a když jsem otevřela oči a byla schopná vnímat, zjistila jsem, že už se nenacházím v jezírku, ani v chrámu, ale že se ve víru duhové vody vznáším nad chrámem.
Pohlédla jsem dolů a spatřila všechny ty muže. Vzhlíželi nahoru s úctou a všichni se usmívali. Asi už to bylo za mnou.
Ale dnes jsem se mýlila hodněkrát a mýlila jsem se i teď. Samozřejmě, že to nebylo všechno.

Cítila jsem, jak duhová voda pomalu prostupuje do mého těla. Byl to proces, který nešlo zastavit a který jsem ani zastavit nechtěla.
Cítila jsem, jak se mi do žil vlévá štěstí, nová krev, nové schopností. A pomalu jsem se snášela dolů. Čím méně vody kolem mě vířilo, tím více jsem klesala na zem.
Asi tři metry nad zemí už kolem mě nevířilo nic. Prostoupil mnou ale pocit neuvěřitelných možností, schopností a síly. Cítila jsem, jak jsem pod poryvem toho všeho zaklonila hlavu dozadu, rozpažila ruce a světlo, které mi vycházelo z konečků prstů na rukou i na nohou, zkrátka z celého těla, bylo oslepující. Ale plné pozitivní energie.
Moje mysl i moje tělo zářili jako slunce, výbuch energie byl silný, ale byl také úchvatný. Světlo začalo slábnout a já se snesla pomalu na zem. Připadala jsem si jako nový člověk.
"Gratuluji ti, za nás všechny," řekl mi muž, který mě sem přivedl. Ten s tím zlatým pásem. Asi byl ze všech na nejvyšším postu.
"Děkuju, " usmála jsem se a rozhlížela se okolo. Najednou bylo všude tolik lidí a všichni vypadali stejně. Byli to pouze muži, holohlaví a na sobě měli jen ty pláště. Nikoliv však různých barev, jako ti, jenž mě "uvítali", ale všichni stejné.
"Jistě tě to všechno vyčerpalo, " začal jeden z mužů a teprve díky jeho slovům jsem si uvědomila, že je to pravda. "A proto si běž odpočinout. Zítra začneme s výcvikem, který potrvá celý rok, každý den. Tady je tvé oblečení, " přistoupil ke mně a podal mi stejný plášť, jaký měli ostatní lidé.
"Ukážu ti, kde budeš po celý rok přebývat, " řekl další, ze sedmi mužů a já se vydala za ním.

Žádný luxus to rozhodně nebyl. Byla to jedna místnost se starou dřevěnou postelí, stolem a židlí. Na stole ležel kus pergamenu, brk, inkoust a svíčka, jejíž vosk už stekl i přes svícen na stůl. Místnost měla jedno okno a tím to všechno končilo. Moje taška, hůlka, ani rámeček s fotkou tady samozřejmě nebyly. Jen Siriovo srdce a Stanův drak mi zůstali na krku.
"Vykoupat se můžeš v řece. Jíme vždy společně a třikrát denně - v pět hodin ráno je snídaně, ve jednu hodinu odpolední je oběd a v devět hodin večer je večeře. Víc zatím vědět nepotřebuješ. A poradím ti jednu věc - choď vždy přesně." pohlédl mi zpříma do očí a odešel.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Když jsem si vzpomněla na svůj dům, ten nádherný malý palác, chtělo se mi brečet. Koupání v řece? Sotva to ten muž vyslovil, myslela jsem, že mě trefí šlak. Pořád jsem doufala, že si ze mě dělá srandu a mávnutím hůlky se to tady promění alespoň v Hilton, ale ne. Oni to mysleli naprosto vážně. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by v řece občas mohl být nějaký ten teplý proud. Ani na slunce to tady nevypadalo, bylo vcelku zamračeno.
Můj zrak utkvěl na pergamenu a brku. Proč tam byl? Ovládla mě touha napsat Siriovi, ale usoudila jsem, že by to rozhodně nebyl dobrý nápad. Anebo možná ano. Ulevilo by se mu. Neměl by starosti.
Ale co já? Kdyby odepsal všechna ta krásná slova, která mi šeptal před spaním, trpěla bych. Neskutečně moc. Scházel by mi. A já nechtěla už zažít další bolest. Byla jsem příliš sobecká a příliš slabá na to, abych dostala další ránu.
Celý rok v takové kobce.
Jestli výcvik dokončím, Brumbál mi za to sakra zaplatí.

Byly to už dva měsíce. Čtyři MĚSÍCE!
Po prvním týdnu jsem si myslela, že tady nevydržím ani měsíc. Opak byl ale pravdou a přiznám se - dost mi v tom pomáhaly moje nově nabyté schopnosti.
Moje smysly byly vyvinutější, rozpoznala jsem jakoukoliv vůni, pach, chuť jídla, viděla jsem ostřeji, slyšela to, co bych jako normální člověk nikdy slyšet nemohla, moje reflexy byly rychlejší, ale i pudy a potřeby se zesílily. Veškeré moje vnímání se zostřilo o sto procent.
Najednou jsem si připadala lehčí, jako větříček, měla jsem pocit, že když budu chtít, budu moct chodit po vodě, vznášet se nad zemí, když si zamanu, budu neviditelná a rychlá, když to zrovna budu potřebovat. Podle Pondělí - mého prvního mistra - stačí v to jen věřit a moje schopnosti už mi pomohou. Prý je to ve mně, jen musím chtít.
Byla to skutečně pravda. Stačilo zavřít oči a představit, že se vznáším - a já se skutečně vznášela. Ne moc vysoko, jen pár centimetrů nad zemí a sotva jsem otevřela oči a zaplavila mě radost, spadla jsem zpátky na zem.
Pondělí mi řekl, že musím hodně trénovat. Soustředit na levitaci i v případě, že budu mít oči otevřené a dělat jiné věci. Musím je své hlavě najít místo, která bude plně myslet jen na levitaci, zatímco ty ostatní se budou zabývat něčím jiným.
Už jsem za ty čtyři měsíce věděla, co se budu učit. A taky jsem toho už hodně uměla. Bylo zvláštní, jak rychle jsem se učila.
Nepotřebovala jsem nic opakovat několikrát denně, stačilo mi to si to třikrát vyzkoušet, jednou detailně sledovat to, co dělá některý mých mistrů a uměla jsem to. Nefungovalo to tak ale u všeho. Učila jsem se i něco, co jsem odkoukat nemohla. Byla to otázka mysli. Sobota mě učil nějaké vylepšené nitroobraně. A to nebylo všechno. Také mě učil, jak nevnímat bolest, zranění a jak vytvořit v mysli člověka nejmučivější představy, jak se dostat do jeho vědomí, vytvářet tam nesnesitelné myšlenky a jak se ubránit jejich vlivu na mě. Zkrátka mě učil, jak někoho napadnout pomocí nitrozpytu a jak z něj během několika minut, ne-li vteřin udělat trosku. Po psychické stránce.

Poté, co mi řekli, když jsem přišla, mi to připadalo jako paradox. Učit mne takové věci, věci, kterými bych mohla ubližovat. Jenže byla jsem upozorněna, že pokud dojde na boj, neexistuje slitování a lidé zkrátka umírat budou. A pak to bude buď oni, nebo lidé, kteří jsou dobří a které miluji. Dozvěděla jsem se, že určité věci nebudu moci použít na lidi, kteří nejsou zlí, že těm lidem něco, z kouzelných zbraní, které si odnesu, zkrátka neublíží.

V žádném případě ale mé schopnosti nebyly tak dokonalé, jak po mě mistři požadovali. Byla jsem ihned obeznámena s tím, že mě čeká dlouhá cesta, než své schopnosti dovedu k pomyslné dokonalosti.
Vysvětlili mi to jednoduše. Moje schopnosti jsou jako štěně. Když ho dostaneš, umí sotva něco, kromě konzumace jídla a následného procesu dostat zkonzumované ven a dalších základních činností. Ale když ho postupně cvičíš, je lepší a lepší. Plní tvé rozkazy a když má naučený základ, můžeš ho dál učit nové věci anebo rozšiřovat to, co už umí.
A takhle to bylo i se mnou a mými schopnostmi. Musela jsem neustále cvičit, trénovat souhru své mysli s nimi a rozvíjet je.
Když už jsem si myslela, že jsem něco dovedla k dokonalosti, některý z mých mistrů mě okamžitě vyvedl z omylu. Měla jsem co dělat, abych byla alespoň z poloviny dobrá, jako oni.
A když už byla řeč o těch psech, vzpomněla jsem si na Blacka a Blackovou, Lillyiny a Jamesovy irské vlkodavy, které jsme jim dali se Siriem k Vánocům. Zase mě jednou dostihly vzpomínky na domov. Na holky, na kolegy, na všechny členy řádu a nakonec i na moji životní lásku. Siriuse.
Myslela jsem na něj každý den. Zásluhu na tom, že jsem vydržela všechny ty tréninky, tak na tom měl velkou zásluhu Sirius. Ale i holky a všichni, které jsem měla ráda.
Pořád jsem si připomínala, že to dělám pro ně. Abych je ochránila.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem zapomínala. Siriovu tvář a tváře holek jsem si dokázala vybavit bezpečně, ale třeba Alyshyna, ale i Remova, nebo Davidova tvář mi dělala problém. Byly tu ale i tváře, na které bych nezapomněla, ani kdybych chtěla. Jako například Lucius Malfoy. To je ten z těch horších případů. Anebo Rodolfus a Regulus. Tehdy v tom sklepě Malfoy Manor. Ne, to se zkrátka nedalo zapomenout.
Moje psychika tím byla navždycky narušená. Měla jsem Siria, měla jsem přátele, kteří se mi snažili pomoci, ale vyrovnat jsem se s tím mohla jen já. Protože se to stalo mě, ne jim. Zaplaťpánbůh.

Pokaždé, když jsem si na to vzpomněla, měla jsem ten hrozný pocit, jako tehdy tam. Bylo to jako bych byla pod vodou, nemohla vyplavat ven a každou chvílí ztrácela dech. Pomalu, ale jistě. Vědomí, že zemřu a nic s tím nemůžu dělat.
Občas jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych byla obyčejná mudlovská holka. Místo kdejakých výcviků bych zrovna teď, v mém věku, měla největší starosti s kluky, školou a kamarádkou, která se na mě vybodla.
Štvalo, že jsem musela takhle předčasně dospět. Místo toho, abych pomalu šla z dětství do dospělosti, tak já do ní rovnou skočila po hlavě. Neměla jsem na výběr. Kéž by ano.
Být docela obyčejným člověkem, užívala bych si to. Vážila bych si toho, proplouvala nerušeně životem, sem tam si prožila nějaké to dobrodružství, zařádila si a pak se vrátila zpátky do stereotypu.
Byla bych za takový život vděčná. Bylo by to mnohem lepší, než být v centru začínající války.

Ale co mi bylo osudem dáno, to už nezměním. Buď se s tím naučím žít anebo se budu celý život litovat, proč zase já a budu nadávat. A tak se můžu pokusit si tenhle nedobrovolný život alespoň trochu užít.
Mám koneckonců magické schopnosti, které ve mně vytvářejí obrovské vlny štěstí a radosti, takže bych toho měla nějak využít a ne nadávat na osud.
Přestože mi mé schopnosti pomáhaly udržet se v dobré náladě, připadalo mi, jako by ty vlny radosti proudili jen od prstů na nohách až ke krku. Hlava byla mimo, protože v mých myšlenkách jsem vzpomínala na domov a rozhodně jsem šťastná nebyla. Ale když jsem přestala na domov myslet, pocítila jsem radost v celém těle.
Byla jsem vskutku vděčná za to, že je v té mojí malé chatce pergamen a brk. Začala jsem si vést něco jako deník. Psala si všechno, co jsem za den udělala, jaké mám z toho pocity, ale psala jsem si i zážitky z minulosti na které jsem si vzpomněla. To proto, aby mi z paměti nezmizely a já si mohla kdykoliv připomenout.
Mohla jsem se ze svých negativních, ale i pozitivních pocitů vypsat a hned mi bylo lépe. Když už jsem to nemohla nikomu říct.

V celém táboře byli jen muži. Byla jsem proto jakousi atrakcí. Tak první týden a půl. Pak si zvykli a přestali na mě zírat, když jsem ráno vyrážela na tréninky.
Bylo to přesně čtrnáct dní od mého nástupu, kdy za mnou přišel Neděle. Mistr mých mistrů.
Položil mi obyčejnou otázku, jenže z jeho úst ta obyčejnost vyzněla tak legračně, že jsem se musela kousnout do špičky jazyka, abych se nerozesmála.
Ptal se mě, jestli bych někdy chtěla děti.
Chvíli jsem přemýšlela, už jsem za ty čtyři měsíce stačila přehodnotit všechno. A ano, děti jsem chtěla. To samé jsem mu odpověděla.
Jestli jsem si myslela, že přišel na pokec, šeredně jsem se zmýlila. Řekl jen "Dobře, " a pak se zadíval - dlouze, bez mrknutí - na moje břicho. A já v tu chvíli ucítila, že mi tam cosi roste.
Jen co odešel, vyhrnula jsem si hábit. A uviděla těhotenské břicho.
Jo, už tři a půl měsíce jsem "těhotná". Čekám něco, co nikdy neporodím a co mi po výcviku zmizne. Něco, co nekope, něco, čemu netluče srdce a kdo nezbaští všechno, co sním já.
Ale bolí mě záda a jsem oteklá. Jako bych byla opravdu těhotná. Musím říct, že je to dokonalá příprava. Břicho taky roste, jako u normálního těhotenství.
A nějak jsem si nemohla pomoct, ale líbilo se mi to.

Hned další den, už při výcviku s tyčí, jsem pochopila, proč to břicho mám. Měla jsem se naučit bojovat i s břichem. Měla jsem se naučit, jak ho ochránit, aby se prckovi, kterého budu nosit pod srdcem, nic nestalo. Jak se otáčet, jak uhýbat, jak uskakovat, dělat složité bojové techniky a další věci s tím bubnem vepředu. Po necelých čtyřech měsících jsem zas tak velké břicho neměla, ale už teď jsem se upřímně děsila toho devátého měsíce.
Na druhou stranu byl tenhle výcvik i určitým relaxem. Když nepočítám ty drastické metody výcviku.
V pondělky jsem chodila lézt po horách a objevovala tuzemskou přírodu. Všechno bylo tak klidné, tiché a nádherné. Uklidňovalo mě to, na ty zalesněné krajiny bych se mohla dívat pořád. Mělo to své kouzlo, ať už jsem byla kdekoli.

42. kapitola 1/2

28. srpna 2011 v 22:16 | Alysha |  Navždy uvězněná


Alysha Alexandra Black:
Po tom "trénování" jsem byla docela unavená. Pár věcí jsem si nepamatovala, tak jsem se podívala Regovi do hlavy a byla jsem docela překvapená. Byl to opravdu vyčerpávající souboj a musím uznat, že Bella je těžká soupeřka. Ale překvapila mě ta náušnice. Nikdo mi neřekl k čemu je, ale líbí se mi. Když se sem tam dloubnu do toho boku, tak to ještě necítím. Pořád je trochu namodralý. Docela dost to bolí…
Už tomu jsou tři měsíce, kdy spím jen pět hodin denně, protože Ann začaly růst zoubky.
Seděla sama a když byla na zemi, snažila se chodit po čtyřech. A už je to měsíc, co jsem měla Rega plné zuby. Už zase byl nesnesitelný a panovačný, jak býval. Mrzelo mě to.
Protože se taky nevyspal, oba jsme byli vždycky po ránu mrzutí a byli jsme rádi, když jsme si zdřímli odpoledne. Rodiče spali klidně, protože jsem jejich ložnici začarovala proti hluku. Záviděla jsem jim. Věděla jsem, že se chování Rega vůči mě změnilo na stejnou úroveň jako bylo na škole. Ale teďka měl o jednu starost více. Ta první byla, že si mě hlídá, abych mu náhodou s někým nezahnula a ta druhá je jasná věc. Annabel.
Během těch tří měsíců jsem se hodně scházela s Remem a divila jsem se, že Reg se neptá, kam to pořád mizím. Jednou mi to zatrhne a já to vím.
S Remem jsme u povídání nezůstali, ale ještě jsme spolu nespali. Ale už tak mi je blbé Rega podvádět, když ho miluju. Ale s Remem chodí Laura a ne já! Removi jsem řekla pár pravdivých a vymyšlených věcí o mě. Stejně se s ním budu muset co nejdříve rozejít. Tyhle myšlenky jsem měla vždycky v noci.
Byla noc a já jsem nespala, protože to nemělo cenu. Každou chvilku se stejně probudí Ann a začne brečet. Už aby měla všechny zoubky, tohle je zabijácké. Rodiče někam odjeli a podle toho, co říkali, to bude na hodně dlouho. Takže jsme měli celý dům pro sebe. Koukala jsem do stropu, Regulus mě objímal a zároveň měl hlavu na mé hrudi. Spokojeně spal, záviděla jsem mu to. Už jsem taky zavírala oči, jenže v té chvíli začala Ann brečet.
Reg stiskl peřinu v pěst, takže jsem věděla, že už je vzhůru. Jenže Reg měl vždycky horší náladu z nevyspání než já, protože řešil nějaké důležité dokumenty kvůli dědictví jeho otce. Nechápala jsem, proč se dědictví řeší rok po pohřbu! A proč to nedělá Blacková!!
Annabel má opravdu zvučný hlásek. Už jsem chtěla vstát, jenže v tom mi Reg zabránil. Hodil na mě peřinu a rychlím krokem šel do dětského pokoje. Byl hodně nasraný!
,,Ne!!! Regu!! Je malá!!" řvala jsem na něj a vymotávala jsem se z peřiny. Ale než jsem se dostala na chodbu, uslyšela jsem bouchnutí dveří. Když jsem zabrala za kliku, tak bylo zamčeno a já propadla v zoufalství. Ann pořád brečela, Reg jak bylo slyšet asi mlčel a já začala bušit na dveře. Cloumala jsem s nimi a nic.
,,Blacku!! Okamžitě otevři!!" řvala jsem se slzami v očích. Věděla jsem, že mi za to příjmení něco řekne a nebo něco udělá. Ode mě to nesnáší, dokonce mi i řekl, že mu tak říkat nebudu. V téhle situaci mi to bylo jedno. Bušila jsem už pět minut. Ann pořád brečela a Regulus pořád nevycházel.
Nevím jestli se tomu dalo říkat brekot. Jen mi tekly slzy, nezajíkala jsem se, prostě nic. Jen mokré slzy. Sjela jsem po zdi vedle dveří na zem a koukala do prázdna. Nic jsem nezmohla, mohla bych si vzít hůlku, ale byla jsem tak ráda, že sedím a poslouchám to ticho. Ticho??!! Vyděšeně jsem se podívala na dveře pokojíčku, ale jen jsem opřela hlavu o zeď a zavírala jsem oči. Usínala jsem. Už jsem byla v polospánku, když mě Regulus vytáhl do jeho náruče a tak jsem se ihned probrala.
,,Cos jí udělal!! Jestli si jí něco udělal, tak udělám něco tobě!!" začala jsem mu vyhrožovat. Jestli někdo sáhne na Annabel, tak se neznám. Toho člověka rovnou zabiju!!
,,Buď už zticha!!!" štěkl na mě a já radši sklapla. Položil mě na postel a usnul zády ke mně. A já nevím proč, zalila mě lítost. Možná ho trochu zasáhlo to, co jsem mu řekla. On by malému dítěti nic neudělal. Během přemýšlení jsem usnula.
Druhý den ráno, když jsme snídali, tak na mě Reg vůbec nepromluvil. Ale nevěděla jsem proč. Buď byl nevyspalý a nebo byl zklamaný. Nechtěla jsem, aby na mě byl naštvaný. Vždycky jsem pocítila lítost, kterou jsem chtěla pak odčinit. Jenže tohle určitě jen tak neodčiním.
Když Reg vrzl židlí, probudila jsem se. Ani se na mě nepodíval a to mě mrzelo. Jednou rukou jsem si opírala hlavu a druhou jsem krmila čilou Ann. Ať už přijede mamka!! Chci se pořádně vyspat!!! Proč zrovna museli odjed teďka?? Nic by se jim nestalo, kdyby odjeli třeba za dva měsíce. Mohla bych poprosit Teu, aby jí pohlídala, ale to se mi zdálo blbé. Už teďka jsem Teu zatěžovala kravinami, co chci uvařit. Jenže Tea byla trdlo a vždycky mi to uvařila. Kdyby odmítla, nezlobila bych se. Už jsem několikrát přemýšlela, že bych jí dala volnost, ale co já bych dělala bez mé milované Tey?? Nic!! Od té doby, co jsem zpátky doma, tak Tea neměla ovázaná ruce obvazem a za to jsem byla ráda. Občas vozila Annabel venku v kočárku, aby usnula, ale v téhle chvíli jsem měla chuť dát Annabel na celý den Tee.
Utřela jsem jí upatlanou pusinku a u toho mi zvrhla misku s jídlem na zem. Položila jsem hlavu na stůl a začala oddychovat. Bože, za co mě trestáš?? Snad
si jí do duše nešoupl malého ďáblíčka? Pomocí kouzla jsem uklidila špinavou podlahu.
,,Ann, nezlob, sakra!!" řekla jsem přísněji a ona se na mě polekaně podívala. Nechci, aby byla rozmazlená a tak jsem nechala přísný obličej. Začala popotahovat a tak jsem šla s ní nahoru do jejího pokojíku. Položila jsem jí na zem, sedla si k ní a začaly jsme si hrát. Pokoušela jsem si ní kutálet míčkem, občas se jí to povedlo a někdy nám sebrala míček Lady. Když jsem Lady začala drbat na bříšku, tak se ke mně začala Ann kolíbat a odstrkovat Lady na stranu. To snad není možné?? Ona na ní žárlí!! Pousmála jsem se. Sedla jsem si do tureckého sedu. Ann jsem si položila na jedno koleno a Lady na druhé.
,,Ann, řekni má-ma, " nabádala jsem jí. Začala se smát a tahat Lady za ocas. Je vidět, že se Ann dostane do Zmijozelu. Plácla jsem jí přes ručičky a podívala se na ní.
,,Má-ma, má-ma." Opakovala jsem pořád dokola. Pokoušela se. Občas začala prskat, hrát si na indiána a nebo prdět pusinkou. Po kom to dítě je? Budu to svádět na Rega. Měl se více snažit, ale ne! To je hnusné. Oba na tom máme podíl. Promlouvala jsem k ní, asi půl hodiny a začala jsem to vzdávat.
,,Ma-ma, " Řekla Annabel tím dětským rozkošným hláskem. Ona řekla máma!! Máma!! Měla jsem tak obrovskou radost, že jsem chtěla skákat do stropu!!! Je to takový krásný pocit, když někdo řekne své první slovo a včera ho ještě neuměl.
,,Řekni to ještě jednou?" zeptala jsem se jí.
,,Má-ma!" vykřikla a já si s ní stoupla. Zvedla jsem jí do výšky a zatočila se s ní.
,,Ty si moje láska!" dala jsem jí pusu na tvářičku a začala se hihňat. Prostě jsem to někomu musela říct!! Popadla jsem Ann a pelášila jsem k Regovi to pracovny.
Opatrně jsem otevřela dveře a proklouzla dovnitř. Akorát psal něco na pergamen perem, které mělo v sobě diamanty. Je vidět, že nejsme chudá rodinka. Jen líně zvedl hlavu a pak jí zase hned sklonil. Zamračila jsem se a sedla jsem si na kraj stolu.
,,Mám pro tebe jednu novinku, " Usmála jsem se, ale zastavil mě mávnutím ruky.
,,Pokud sis nevšimla, tak teďka zrovna nemám čas a náladu!" vyletěl. Měl nervy na pochodu.
,,Chtěla jsem ti jen říct, že tvoje dcera řekla první slovo!!" vyštěkla jsem a šla jsem ke dveřím.
,,Tak to mohlo počkat do oběda! Víš, že teďka řeším to dědictví! Tak mě nic jiného nezajímá!" vyjel a mě to ranilo. Tak proč si mě bral, když ho nezajímám??? Přežila bych, že ho nezajímám já, ale víc mě sere to, že ho nezajímá ani jeho vlastní dcera!!!
Tímhle mě hodně ranil a bude to dlouho odčiňovat. To zabolí každou matku na tomhle světě. Je to podobné, jako by vám někdo zaryl nůž do srdce. Myslela jsem si, že ho narození Annabel změní, ale mýlila jsem se a to hodně.
,,Tebe nezajímá tvá prvorozená dcera?! Beru to na vědomí!" odešla jsem do ložnice se slzami v očích. Nevěřila bych, že mě zklame můj vlastní manžel!! Zrovna on?? Vždyť se přece těšil na své první dítě!!
Ano, byl zklamaný, že jsem mu nedala syna, ale i tak byl rád, že jsem mu vůbec dítě dala. Nevím, jak by se choval, kdybych mu to dítě nemohla dát? To by nemělo cenu být na světě. Byl by semnou, kdybych mu nedala dítě? Našel by si jinou a mě by měl jen krku, že mu rodiče řekli, že si mě vezme? Vždyť já ani nevím, jestli mě miluje?? Sice je na něm vidět, že mu na mě záleží a že mě má rád, ale nikdy mi do očí neřekl, že mě miluje. Jak já bych chtěla zažít ten pocit. Jak vezme můj obličej do svých rukou, dá mi ten nejsladší polibek a řekne, že mě miluje, jako nikoho jiného na světě. Já bych levitovala na mráčku a usmívala bych se jak blbeček. Věděla jsem, že tohle Regulus nikdy neudělá a proto jsem posmutněla ještě více.
Sbalila jsem sobě a Ann tašku. Rozhodla jsem se, že pár dní pojedu k babičce Marii do Irska.
,,Teo!!" zavolala jsem mojí úžasnou skřítku.
,,Paní, vy brečíte?" zeptala se ustaraně a já se pokusila pousmát.
,,Ty se semnou a s Ann přemístíš k babičce Marii do Irska." Řekla jsem jí a přemístila jsem se k babičce.
Babička bydlí v maličké kouzelnické vesničce kousek od Dublinu a bydlí v menším ranči. Chovala tady všelijaké zvířectvo. Od mudlovských slepic po mudlovské koně. Někdy měla i kouzelné stvoření, ale to jen málokdy. Třeba před rokem měla hypogryfa a jednorožce. Já tu měla koně, teda spíše kobylu. Black Susan.
Už od hříběte jsem s ní byla. Hřebelcovala jsem jí, dávala nažrat, čistila stáj a chodila s ní cválat na pole. Dala jsem jí takové jméno, protože už od hříběte byla hyperaktivní, občas agresivní a každého shodila ze svého hřbetu na zem. Jen mě ne a proto jsem jí milovala.
Když jsem se porozhlédla po ranči, vůbec se nezměnil. Byl pořád tak krásně pěkný, zahrádky byly bez plevele, stáje byly vyklizené, slepice byly nakrmené, okna umytá. Všechno bylo perfektní jako vždycky. Když už jsem stála před vchodem, že zazvoním, tak jsem se otočila. Ve výběhu, akorát byla má sněhově bílá Susan s černým klidným Benem. Zaťukala jsem a nic. Tak jsem vlezla dovnitř a Ann se začala z ničeho nic smát.
,,Kdo je to? Mám zbraň!" vyhrožovala babička a já se chtěla smát. Už vidím mou malou starou babičku s puškou v ruce. Z hůlkou jo, ale s puškou určitě ne.
,,Ježíš, babičko! To jsem já, Alysha! A stejně žádnou zbraň nemáš!" zakřičela jsem, aby mě slyšela. Má babička už nepatřila mezi ty mladé.
,,Zlatíčko moje, kde se tu bereš? A komu si vzala to dítě?" ptala se mě a prohlížela si Ann. Asi se jí táta nepochlubil, že mám dítě.
,,Chci ti představit mou dceru, Annabel Tabit Black. Pozdrav prababičku, " Představila jsem babičce její pravnučku a Ann začala máchat ručičkou!
,,Proč jste mi neposlali sovu! Mohla jsem se na tebe jít podívat do porodnice, " Řekla smutně a půjčila jsem jí Annabel.
,,Je překrásná. Kdypak jsi se, broučku, narodila?" zeptala se. Babička byla opravdu šťastná.
,,Dvacátého pátého prosince, " Usmála jsem se a šla se podívat do mého pokoje. Byl pořád stejný. Usmála jsem se a vybalila jsem věci sobě a Ann.
Přemýšlela jsem, kam uložím Annabel. Stejně bude spát semnou v posteli. Otevřela jsem okno a do pokoje začal proudit čerstvý venkovský vzduch. Nadechla jsem se z plných plic a podívala se na zahradu. Všechny květiny byly rozkvetlé, stromy začaly kvést a všimla jsem si toho kouzelného stromku, který babička zasadila minulý rok. Na něm plody rostly celoročně.
Vypadaly jako hruška, ale chutnaly úplně jinak, kouzelně. Susan s Benem se honili po louce, jak tohle mi chybělo. Ale nějak mě netrápilo, že jsem Regulusovi nenapsala, kam jedu. Jsem zvědavá jestli mě najde.
Určitě běhá po domě a hledá mě. Ten musí být nasraný do běla. Už jsem se začínala bát toho, co mi udělá, až mě najde. Nebude to žádné usmiřování, ale určitě mi přiletí jedná facka. Nebo mě může zmučit! To jsem opravdu nechtěla!!! A nebo může vytáhnout ten kožený pásek, který má a zmlátit mě tím. Jak jsem nad tím uvažovala, měla jsem zůstat doma. Tohle byl opravdu blbý nápad. Začalo mě užírat svědomí. Sedla jsem si na židli vedle okna a začala brečet. Radši se hned rozloučím s babičkou a přemístím se rychle domů. Já se nebojím toho, jak bude nasraný, ale bojím se té bolesti.
Regulus je surový a neví, jak mě to bolí. A pokud si k tomu vezme ten kožený pásek s tou kovovou sponou, nebude to růžové. Stačilo, když mě asi před měsícem s tím páskem plesknul přes stehno a myslela jsem si, že umřu bolestí. Do teďka od toho mám modřinu.
Někdy jsem to manželství Siriovi a Angie záviděla. Oni v tom manželství měli jakousi svobodu. Byli nespoutání, drzí a byli sami sebou. Taky bych chtěla být taková, ale to já nikdy nebudu.
,,Ty jsi sem nepřijela je tak, co?" zeptala se ustaraně, když uviděla moje zarudlé oči. Zakroutila jsem hlavou a vzala jsem si od ní spící Ann. Opatrně jsem jí položila do mé postele a odešla s babičkou do kuchyně.
,,Tak, co se stalo?" chytla mou ruku do svých. Povzdechla jsem si a tu ruku jsem jí sevřela.
,,Pohádala jsem s Regulusem. Jen jsem mu chtěla říct, že Ann řekla svoje první slovo!! A on na mě vyjel, že ho to vůbec nezajímá a že ho s tím nemám otravovat!! Nevím, co si o tom mám myslet!" řekla jsem to hystericky babičce a posadila jsem se do okna. Když jsem byla malá, přála jsem si prince na bílém koni, asi jako každá malá holka.
Aby se ten princ o ní krásně staral, opětoval její lásku a žili spolu šťastně až do smrti. V téhle chvíli bych si přála žít v pohádce a ne v téhle kruté realitě, kde muž svou ženu bije. Řve na ni, rozkazuje je jí, co má dělat a co nemá. Milý přátelé, představila jsem vám můj život od mé svatby. Některé chvíli bych chtěla vrátit, ale některé bych pohřbila hluboko pod zem. Nechápala jsem sama sebe, jak se já můžu zamilovat do tak zlého a krutého člověka. Někdy jsem měla chuť to vykřičet do světa, že ho miluji a někdy jsem se za to styděla. Věděl, že ho miluju, tak toho dobře využíval. Od té doby, co se narodila Annabel, jsem si utvořila žebříček priorit. Annabel, Regulus a já. Vidíte?? Mám je radši než sama sebe!!! Mohla bych se šoupnout na druhé místo, ale nikdy bych to neudělala. Jsem strašná, já vím. Jsou to dvě osoby, které mi změnili život k nepoznání a za to jsem jim neskutečně vděčná. I když jsem občas nadávala na Reguluse a teďka jsem začala na Ann, kvůli tomu brečení. Oni jsou má rodina. Oni jsou můj život.
Nebudu celý den truchlit nad manželskou hádkou. Musím někam vypadnout, když je tak hezky. Mohla bych se stavit za Addy v Dublinu a na všechno zapomenout. Ne!! Napadl mě lepší nápad!! Vyběhla jsem rychle do pokoje a načmárala na kus pergamenu vzkaz. Úplně jsem zapomněla, že je tam spící Ann a tak jsem se rychle převlékla. Džínová minisukně, takové žluté rolákové tílko, žluté žabky a černé brýle jsem zapíchla do vlasů. Z líčením jsem to nějak nepřeháněla a šla jsem zpátky k babičce.
,,Pohlídáš mi Annabel? Já jdu k Addy, dlouho jsem jí neviděla." Usmála jsem se a prosebně podívala.
,,Moc ráda! Vezmu jí na procházku a ukážu jí ranč! Mám pravnučku, tak si jí musím patřičně užít! A ty si to užij!" začala plánovat babička a já jen zakroutila jen hlavou. Ale měla pravdu. Alespoň jsme jí mohli poslat dopis. A nebo se táta styděl napsat své vlastní matce, že jeho dcera otěhotněla tak brzy?
Budu muset se ho zeptat. Ale nikdy bych nevěřila,
že babička je tátova máma. Protože na tátovi je vidět, že pochází z opravdu urozené rodiny a to je taky pravda. Babička taky byla urozená, ale od té doby, co umřel děda, to tak nevypadá. Odstěhovala se ze zámečku na ranč, kde začala pěstovat všelijaká zvířata a rostliny. Je to asi pět let
zpátky, co děda umřel. Babička se z toho sesypala a táta byl taky na pokraji zhroucení. Byla to nečekaná smrt.
Byl zdravý jako rybička, pořád byl semnou, hrál si semnou, povídal si a kul semnou pikle na babičku. A když umřel, ztratila jsem nejlepšího přítele. Byla to rána do srdce. Mám s dědou jedno plné album s fotkami. Moc ráda jsem do něj koukala a připomínala si ty krásné a šťastné chvilky s dědou.
,,Buď přijdu pozdě v noci a nebo až zítra ráno. Znáš Addy." Přikývla a já se přemístila do malé uličky v Dublinu. Hned jsem se přeměnila na Lauru a vyšla jsem do klidného Dublinu. Milovala jsem tohle město ještě víc než Londýn. Tady byli lidé milý a laskaví. Nikam nepospíchali a všechno řešili v klidu.
Šla jsem pomalu ke svému oblíbenému obchodu květin. Prodávala tam moc hodná a příjemná paní. Vždycky jsem si od ní něco koupila. Chtěla jsem vlézt dovnitř, ale někdo mi zakryl oči. Otočila jsem se a nemohla jsem uvěřit, že se přemístil za mnou do Irska!!!
,,Ahoj, Reme!!" zajásala jsem a objala ho. Dala jsem mu letmou pusu na rty a chytla jsem ho za ruce. Měl je tak příjemně teplé. Když jsem ho spatřila s tím milým úsměvem, otevřeným srdcem a laskavým pohledem. Musela jsem ho znova objat. Když jsem byla v jeho objetí, cítila jsem se šťastně!! Asi jsem věděla, že tenhle člověk mě neuhodí kvůli každé kravině. Protože on byl Poberta! Když to třeba na Blackovi a Potterovi nebylo vidět, zastávali se slabších a holku by v životě neudeřili. I když jsem ty dva zrovna v lásce neměla.
,,Moc ti to sluší. Nepůjdeme si někam sednout?" zeptal se a já znachověla. Přikývla jsem.
,,Děkuju. Třeba do té restaurace, úžasně tam vaří." Já se rozeběhla jako malé děcko a Rem mě z radostí následoval. Jak se na gentlemana patří, vešel první a odsunul mi židli.
,,Dáte si něco k pití?" zeptala se nás usměvavá číšnice.
,,Já si dám červené víno." Řekla jsem a číšnice se obrátila na Rema, který přitakal, že si dá to samé. Omluvil se mi, že si potřebuje odskočit a mě napadlo, že bych se mohla podívat na Reguluse. Je to pár hodin, co jsem vypadla z domova.
Tak kde pak tě mám! Ty vole, kde je? Ha, už tě mám! Seděl ve své pracovně, jako vždycky a začal se porozhlížet. Když jsem si přečetla jeho myšlenky, tak jsem se pousmála. Doma je nějaké ticho, co? Tak nás najdi, ty starostlivý tatínku. Prohledal každou místnost v domě, i do skříní se podíval. A když zjistil, že nějaké oblečení chybí, rozčílil se. Jeho mysl se začala vyplňovat starostmi, lítostí, naštvaností a podíval se na můj zklamaný výraz,když jsem odcházela z jeho pracovny. Ale za chvíli se to změnilo na tu naštvanost. Vzal do ruky vzácnou sošku, co si mamka přivezla z Řecka a mrskl s ní o zem. Už jsem to nechtěla sledovat a vrátila jsem se do reality.
Akorát si ke mně přisedal Remus a začali jsme se bavit. Objednali jsme si nějaké jídlo a také pití. Povídali jsme si do noci a ruku v ruce odešli do nočního Dublinu. Nechtělo se mi domů, chtěla jsem být s tím úžasným člověkem. Napadlo mě, že by jsme mohli jít do nedalekého hotýlku a přespat tam. Překvapilo mě, že souhlasil!!! Objednal jednolůžkový pokoj a šli jsme do druhého patra. Pokojík byl menší, než jsem byla zvyklá, ale byl útulně zařízený. Ihned jsem si vlezla do vany. Jenže v té vaně jsem měla problém. Vždycky, když jsem se naložila do vany, začalo mě užírat vlastní svědomí.
,,To se dělá? Zahnout manželovi, kterého miluješ až za hrob?" ptalo se mě svědomí. Mělo pravdu. Jenže já jsem se měla dneska hezky a hezky to taky skončí.
,,Takže ty to vyspání s Remusem, myslíš jako pomstu, jen za to, že tvůj manžel neměl čas a náladu? Tak to jsi pořádná mrcha. Chudák Regulus." Řeklo tiše mé svědomí.
,,Huš!! Neberu to jako pomstu! Jen chci být na chvíli šťastná!!" šeptala jsem k mému svědomí a už se neozvalo. Naštěstí!!
Oblékla jsem do hotelového županu a šla do hlavní místnosti kde je i postel. Když jsem vyšla do pokoje a málem mi vypadly oči.
Závěsy byly zatažené, na menší skříňce byly rozsvícené svíčky, na nočním stolku bylo otevřené víno a dvě skleničky. Rem se na mě usmál a já zapadla do jeho objetí. Nechápala jsem, proč z něj pořád sálá to teplo, když je jen v džínech. Všimla jsem si těch jizev na jeho těle. Některé byly větší a některé zase menší. Nechtěla jsem se ho ptát, tak jsme si sedli na postel a začali popíjet víno. Byla to tak krásná chvilka, že jsme se báli promluvit, ale za nás mluvily naše oči. Neuhnuli jsme pohledy, jen jsme si vychutnávali přítomnost toho druhého. Tohle bych nikdy s Regulusem nezažila. Nechtěla jsem, aby tahle chvilka skončila, bylo tak z knížky. Takový ten příběh: Vzal její tvář do svých velkých dlaní a jemně se otřel o její rty svými.
Sladká romantika a tu jsem měla docela ráda. Položila jsem naše skleničky na stolek a začala líbat Rema. Položila jsem se na něj a začala mu svlékat džíny. Konečně je měl dole a začala jsem jezdit prsty po jeho hrudi. Pomalu jsem rozvazovala župan a sundala si ho. Nebyl jako Regulus, který si mě prohlídl od hlavy až k patě. Ale Rem se mi stále díval do očí a to mě hodně překvapilo. Položil mě na postel a ze sebe sundal zbytek oblečení. Ještě chvíli jsme se líbali a pak do mě jemně vnikl. Bylo to úplně jiné než jsem byla zvyklá. Rem byl opatrný a rozvážný. Regulus zase byl divoký a nespoutaný.
Na Removi bylo vidět, že je na konci, ale já bych klidně ještě zvládla dvě kolečka. Rem vedle mě spokojeně oddechoval a já si dala hlavu na jeho hruď. Teďka na mě všechno dolehlo. Tohle jsem dělat neměla. Jsem naprostá kráva!!! To byl opravdu blbý nápad!!! Nikdy bych nevěřila, že já zrovna budu nevěrná svému manželovi!!! Proč jsem se s ním nerozloučila hned v té restauraci?? Chtěla jsem se s ním opravdu vyspat? A nebo jsem to udělala jenom kvůli té hádce? Opravdu jsem to asi myslela jako pomstu!! To jsem neměla!! Takhle jsem podvedla Regula a zranila Rema!!! Jsem odporná!! Hnusná, bezcitná mrcha!!! Tohle si oba dva nezasloužili. Proč svou hůlku nemůžu použít sama proti sobě? V téhle chvíli bych se ráda potrestala Cruciem. Tohle se nikdo nesmí dozvědět!! Odnesu si to do hrobu!! Kdyby to zjistil někdo z mé rodiny, můžu si hledat místo na hřbitově. S vlhkýma očima jsem usnula.
Hledala jsem tílko! Když jsem ho konečně našla, tak jsem se chtěla přemístit domů, jenže se probudil Rem a posadil se na postel.
,,Promiň, ale už musím domů. A neříkej to nikomu, že jsme spolu spali, mám to zrovna v rodině těžké." Usmála jsem se omluvně a chytil mě za ruce.
,,Neboj. Bude to jen mezi námi. A už běž, ať nemáš problém." Políbil mě na čelo a já se přemístila. Změnila jsem se zpátky na Alyshu a šla se převléknout do domácího. Mezitím jsem se pozdravila s babičkou, která se divila, že nemám opici. A musela jsem se pomazlit s mým miláčkem Annabel.
,,Baba!" zavřeštěla a dala jsem jí pusu.
,,Ty jsi můj šikovný brouček! A proto tě miluji!" řekla jsem jí a položila jsem jí na zem k hračkám. Napadlo mě, že si půjdu zajezdit na Susan. A byl to skvělý nápad. Oblékla jsem si rajtky, kostkovanou košili a šla do stájí. Na Susan jsem upevnila sedlo a vyškrábala jsem se.
Přes ranč jsme jely krokem, ale na louce jsem jí popohnala na sprint. Milovala jsem vítr ve vlasech!! Susan a já jsme byly jedna duše. Tohle mě neskutečně bavilo!!! Byl to tak uvolňující pocit, nic mě netrápilo. Ani jsem Susan nemusela navádět, kam má běžet. Přesně to věděla a vždycky se tam hnala. Nevím, jestli jsem v tu chvíli měla halucinaci, ale takových dvacet metrů přede
mnou stál Regulus a pěkně se netvářil. Susan byla pěkně rozjetá a tak jsem hned začala tahat za uzdu. Konečně Susan začala brzdit kopyty a zastavila se metr před ním. Oddychla jsem si.
,,Okamžitě se teďka vrátíš, sbalíš sebe a Annabel a přemístíte se semnou domů!!" vyštěkl a já se ho začala bát. Nic jiného, než ho poslechnout mi nezbývalo. Podala jsem mu ruku, aby si sedl za mě. Objal mě kolem pasu a vyrazili jsme. Schválně jsem hnala Susan nejrychlejším krokem co uměla. Se Susan jsem se rozloučila a šla jsem si zabalit. Pomocí hůlky to bylo opravdu rychlé. S Annabel v náruči jsem se šla rozloučit s babičkou a s Regulusem jsem se přemístila domů. Šla jsem Ann uložit, protože usnula a to jsem byla ráda. Chtěla jsem jít do obýváku a přemýšlet nad tou hovadinou, co jsem udělala. Nechápu chlapi, kteří zahýbají pořád
a nějak jim to nevadí. Tohle bylo naposledy, co jsem tuhle kravinu udělala. Je to prostě hnus!!! A proto jsem odporná. Sama sobě se hnusím!! Nejradši bych si jednu vlepila!! Vždyť já se Regovi nemůžu podívat ani do očí!!! Nesmí zjistit, že jsem se s ním vyspala a hlavně nesmí zjistit to, že má otce mudlu. To bych byla dvakrát mrtvá.
,,Jestli ještě jednou utečeš, tak to pro tebe bude ještě horší, než je to teďka!!" uslyšela jsem za sebou naštvaný hlas Reguluse. Otočila jsem se na něj, ale nepodívala jsem se mu do očí. Na to jsem byla slabá.
Muchlala jsem si rukávy košile v dlaních, jak jsem byla nesvá. Přešel ke mně a zvedl mi hlavu.
,,Slyšíš!! To bylo naposledy!!" zařval a jednu mi vrazil. Počítala jsem s ním a klidně bych v téhle chvíli uvítala větší potrestání, protože si to zasloužím. Přikývla jsem. Chtěla jsem odejít, ale chytil mě za ruku.
,,Okamžitě se přemístíme za Pánem. Má něco pro tebe." Řekl sladce a já se na něj vyděšeně podívala.
,,A-a co Annabel?" začala jsem koktat a začala jsem se rukama objímat.
,,Je tady plno skřítků!" vyjel a já zavolala Teu a všechno jsem jí vysvětlila. I přesto, že byl na mě Regulus naštvaný mě objal kolem pasu a přemístili jsme se do Malfoy Manor. Bylo tady celé osazenstvo Smrtijedů, dokonce i Voldemort tady byl a čekalo se jen na nás.
,,Ztracená ženuška se našla. Konečně se do toho můžeme pustit." Řekl Voldemort a luskl prsty. Josh přivedl nějakou osobu, ale podle těla to byl muž. Měl na očích šátek a v puse roubík. Ale někoho mi strašně připomínal. Zrovna v téhle chvíli jsem si nemohla vzpomenout koho!!
,,Blacková! Tady Josh ti někoho přivedl z Řádu. A ty ho zabiješ." Řekl nadšeně Voldemort a já málem omdlela. Proč zrovna dneska?? Dneska se mi všechno bortí!! Lucie se chtěl převléknout do hábitu, jenže ho Voldemort zastavil máchnutím ruky.
,,Proč by jste se měli převlékat. Stejně za chvíli chcípne." Usmál se Voldemort, ale vytvořil spíše takový škleb. Josh mu sundal roubík a pak šátek. Začalo mi srdce být jako na poplach. Tohle bych v životě nečekala. Ne, ne, ne a ne!! Jak ho mohli chytit?! To mi nejde do hlavy!!! A nečekala jsem, že se přidá do Řádu. Tam většinou byla ta nebelvírská sebranka. Když zvedl hlavu a uviděl mě, jak držím hůlku, všechno mu došlo. Umře pod rukou té, kterou miloval a nebo ještě miluje.
,,Jak tě mohli chytit??" zeptala jsem se ho přes nitrozpyt. Smutně se usmál a já mu to také oplatila.
,,Nedával jsem pozor a už to prosím neřeš. A už to udělej." Nabádal mě a já prostě nechtěla!!! Ale nic jiného mi nezbude .
,,Já nemůžu!! Já nechci být jako oni!!" řekla jsem hlasem plné hysterie.
,,Prostě to udělej!! Jednou jsem ti řekl, že bych za tebe zemřel. Udělej to! Jsem rád, že to uděláš ty a ne někdo jiný! A ještě si ode mě vezmi vzpomínku" usmál se a já se na něj vystrašeně podívala. V mysli mi ukázal tu vzpomínku a já si jí jakoby přetáhla k sobě do hlavy. Natáhla jsem ruku s hůlkou a on přikývl.
,,Miluji tě, Alysho. A nikdy nepřestanu." Řekl hrdě a sklonil hlavu.
,,Sbohem, Richie. Budeš mi chybět!" odpověděla jsem mu a ta dvě slova se mi drala na jazyk.
,,Avada Kedavra!" vyřkla jsem ty dvě osudná slova a zelený paprskem letěl. Narazil do Richieho a on odletěl dva metry dozadu. Obětoval život kvůli mně!!! Zabila jsem člověka, který mě miloval!! Už nejsem člověk!!! Ode dneška už ne!
,,Vítej mezi námi!" řekl hrdě Voldemort a zmizel. Já jen koukala na nehybné tělo toho nevinného člověka, který umřel pod mou rukou. Regul mě vzal kolem pasu a políbil mě do vlasů. Jednou byl naštvaný a podruhé je zase pyšný? Já ho nechápu!!
Přemístili jsme se domů a začal mě vášnivě líbat. Začala jsem mu to oplácet z dojmem, že mu splatím tu nevěru. Když přestal, šel zpátky do pracovny a já do ložnice.
,,Malá slečna pořád spinká. Tea se pořád starala." Řekla pyšně Tea a zmizela. Napadlo mě, že bych se konečně mohla vyspat s Regem. Sice to je hnusné, ale mám chuť. Převlékla jsem se do toho prádla a dala na sebe župánek.
Zaklepala jsem na dveře pracovny a ozvalo se pěkné dále. Vešla jsem a když se na mě podíval, ústa se mu roztáhla do překrásného úsměvu. Odhodila jsem župánek a krokem modelky jsem k němu přešla. Sedla jsem se mu na klín a začala ho odvážně líbat. Zabloudila ke krku a cítila, jak se mu plní kalhoty. Sundala jsem mu košili a zabloudila jsem rukama na jeho záda. Naskočila mu husí kůže a já se neubránila úsměvu. Sundal mi kus látky, která mi skrývala prsa a teď on bloudil rty po mé hrudi. Posadil mě na stůl a rychlostí blesku si sundal džíny. Já si sundala kalhotky a vzal si mě
do náruče. Obmotala jsem mu nohy kolem pasu a trenky mu sjely na zem.
Byli jsme jedno tělo a jedna duše. Nějak došel ke zdi a já se o ní zády opřela. Opřela jsem si i hlavu a začala jsem vzdychat vášní, kterou jsem prožívala.
,,Moje záda." Zašeptala jsem a šel do ložnice. To bylo velmi komické, on otevíral a já zase zavírala. A smála jsem se. Došli jsme do ložnice a pokračovali dál. Párkrát jsem byla nahoře já a někdy Reg.
Zpocený se svalil vedle mě a zhluboka jsme oddychovali.
,,To bylo…" nakousl větu Regulus a já mu velmi dobře rozuměla.
,,Úžasné, vyčerpávající." Dokončila jsem to a stiskla jsem mu ruku. Nevím proč, ale tohle byla splacení té nevěru! Reg se na mě usmál a já věděla na co myslí. Přikývla jsem. Milovali jsme se celou noc.

41. kapitola 2/2

28. srpna 2011 v 21:43 | Angie |  Navždy uvězněná



James Potter:
Bylo to s ním zlé. Bylo to hodně zlé.
Sirius odmítal dělat cokoliv. Kromě denního popíjení ohnivé whisky. Neustále byl namol, naprosto nepoužitelný.
Měl jsem pocit, že celý ten měsíc a půl nevylezl z pohovky a pořád tam jen seděl a chlastal.
Byl špinavý, zarostlý, přibral a vážně smrděl. A zíral do prázdna. Jako by ho v očích neměl dost.
Při pohledu na něj by si člověk myslel, že tenhle člověk nežije. Že jen nuzně přežívá. A ono to v podstatě byla pravda.
Znal jsem jeho a jeho povahu natolik dobře, že jsem byl schopen poznat, i v tomto stavu, co si myslí, a mohl jsem zkusit si představit, jak se asi cítí.

To, co Angie provedla, bral jako zradu největšího kalibru. Jako by to všechno, o čem ji přesvědčoval, jako to, jak moc ji miloval, nemělo žádnou cenu. Protože mu nevěřila a neřekla mu, kam jde.
Vskutku, nechat mi doma Lilly papírek se vzkazem: Omlouvám se, nezlob se, miluju tě - nezapomeň! Jednou se vrátím. Vážně nevím, co bych dělal.
Pravděpodobně bych skončil jako jeden z mých nejlepších přátel.
Asi nikdy nezapomenu na ten jeho výraz, když den po Štědrém dnu přišel dolů, s vědomím, že Angie je pryč. A rozhodně se nehodlá vrátit na oběd.
Byl to výraz bezduchý, prázdný a ublížený. Ano, vždycky je snazší mít vztek a na toho člověka se zlobit, než litovat a plakat pro něj.
Ale ve finále je to stejně tak. Nakonec to nevydrží nikdo a slzy jsou takřka nezastavitelné. Potřebujete to ze sebe dostat a tohle je ten nejlepší způsob.
Sirius z nás čtyř byl vždycky ten, který měl nejvíc elánu do života. Sice s Angie na krku, ale úspěšně se zbavil rodiny, u které trpěl. A hádám správně, že nakonec byl ještě hodně rád, že vyfasoval zrovna Angie.
Protože mít za manželku Alyshu, která mi, jen tak mimochodem, vyhrožovala, asi by se chudák zbláznil.

Když nad tím tak zpětně uvažuju, rodiče mu nemohli vybrat lépe. Ona se k němu naprosto hodila a možná to, jaká je a jak se chovala, byl i důvod, proč zasnoubili zrovna je dva.
Ale byli snad oba takoví už jako děti? To nevím, ale co vím je to, že když poznali i jinou stránku života, totálně jí propadli.
Ovšem bylo i naopak. Alysha se k Regulovi náramně hodila. Oba byli zlí, oba zabíjeli na příkaz. Páreček k pohledání.

Bylo zdrcující dívat se, jak se sám ničí. Jistě, Angie se na tom taky dost podílela, ale on to mohl zkusit překonat, nemusel hnít na té pohovce a mohl pracovat.
Jenže teď to vypadlo, že pro něj už nemá nic smysl.
Střídali jsme se a každý den ho jeden z nás přijel navštívit. Jednou já, podruhé zase Frank, pak Remus, Tobias nebo Dean.
Holky se dožadovaly toho, aby mohly taky, že je to přeci i jejich přítel, ale měl jsem pocit, že ten člověk, zavrtaný v pohovce už ničím jejich ani mého přítele nepřipomínal a kdyby tam přijely - zděsily by se.
Takhle rozhodně nevypadal Casanova.
Svět se mu zbořil jako domeček z karet. Žil pro ni a teď neměl pro co žít.

Bylo to ode mě hnusné, ale zazlíval jsem to Angie. Zazlíval jsem jí, že ho tady nechala, opustila a dovolila, aby se takhle ničil.
Zmizela, jako by nikdy neexistovala, jako by ji nic k němu nepoutalo, jako by ho nemilovala. A my jsme se mohli jen dohadovat…
Navíc, když jsem si uvědomil, jaké pro něj musí být vědomí, že všichni kolem něj jsou spárovaní a žijí v jakémsi pomyslném štěstí, bylo mi ho líto ještě víc.
Ať byl jakýkoliv, takhle trpět si nezasloužil.
"Jamesi? No tak, Jamesi! Prober se!"
Lillyin hlas mě vytrhl z úvah nad nejlepším přítelem. "Co je, Lilly?"
"Přemístím se k Moreen. Dneska večer odjíždí na tu dovolenou a chci se s nimi rozloučit. Jdeš se mnou?" ptala se a upírala na mě ty nádherné oči.
"Já nepůjdu. Dneska se musím zastavit v práci, ale pokud to půjde rychle, stavím se, " přislíbil jsem.
"Dobře, miluju tě, zatím, " dostal jsem polibek na tvář. "A ohol se, škrábeš, " doporučila mi s úsměvem a zmizela v krbu.

Moreen:
Bylo to zbabělé. Věděla jsem to já, věděl to i Tobias. Dokonce se mi zdálo, že i Tarja cosi tuší. A přesto jsme se to chystali udělat.
Utíkat před problémy se nemá. Odpočinout od problémů se může - ano, touhle myšlenkou jsem se konejšila.
Sirius si sáhl na dno. Každý z nás si na něj jednou sáhne. Já, Tobias i naše dcera. A když jste na dně, jsou tady přátelé a rodina, aby vás podrželi.
Sirius rodinu neměl. Tedy, říkával, že ji nikdy neměl a my to chápali. Přátele ale měl. Jenže ti se ho v jeho nejtěžších chvílích chystají opustit. Opravdu to bylo zbabělé. Napadlo mě, jestli moje kolej náhodou nebyla omyl. Jenže tohle jsem si nedokázala připustit ani já.
Chlácholila jsem se další myšlenkou a to takovou, že jsem jen praktická. A fajn, zbabělá. Je jednodušší od problémů utéct, než je řešit.
Ale až se vrátíme, odpočinutí, tak ty problémy tady pořád budou. Budou čekat na nás a na to, až je vyřešíme.
Byla jsem si jistá, že na to budeme připraveni. Všichni.
"Balit!" zamířila jsem hůlkou na Tarjin kufřík a tupě sledovala, jakou rychlostí se všechno ukládá dovnitř. S každou vteřinou, kdy jsme se chystali tohle provést mě sžíraly výčitky svědomí. Co jsme to byli, sakra, za přátele?
Byla jsem si na sto deset procent jistá, že Sirius ani Angie by tohle nikdy neudělali, oni byli příliš zapálení a netrpěliví a rádi všechno řešili hned.
Jenže…co vlastně jsme my měli řešit? Můj manžel, ani ostatní mí přátelé mužského pohlaví nechtěli, abychom za Siriem jezdily. Nechápala jsem proč, ale bylo to tak. A jak mu můžu pomoct, když za ním nesmím a na zlomené srdce a ránu pod pás žádný lék neexistuje? Nijak.

Někdy lidé mívají problémy, že kterých se prostě musí vyhrabat sami. Musí v sobě najít tu sílu a překonat to sami. Najít si nějaký koníček a nezírat do prázdna, uvězněni ve vzpomínkách na dobu minulou.
Přes to všechno, co se stalo, jsem nevěřila, že to Angie udělala jen tak. Musela mít nějaký hodně vážný důvod, proč to před námi všemi tajila. Koneckonců, všichni jsme si přečetli její "dopis na rozloučenou" a stálo tam, že se vrátí.
Celkově se jí moc nepodobal, bylo to kapku zmatené a jako by to snad psala na nějaký časový limit, protože hodně zkracovala. Jako by se rozhodla v několika vteřinách. A vlastně - co když se ani nerozhodla ona sama?
Takové úvahy mě napadaly pořád od té chvíle, kdy jsem ten kousínek pergamenu držela v ruce. Bylo to ale celé zbytečné, protože ona tady nebyla, nemohla jsem se jí zeptat, jestli jsou moje hypotézy správné, nemohla jsem jí dát Tarju na hlídání, nemohla jsem s ní vyrazit na nákupy, nemohla jsme s ní poslouchat hudbu, nemohly jsme spolu pít, nemohly jsme si spolu povídat, tak jako jsme to dělávaly, když jsme měly problémy, nemohly jsme spolu zkrátka vůbec nic.
Její náhlý odchod mě vzal víc, než jsem si kdy myslela nebo byla schopná si připustit. Bylo to zvláštní. Sedm let s někým sdílíte ložnici, přátele, problémy, hudební zážitky a povídání si do noci a on najednou zmizí. Někdo, kdo miluje vaše dítě, jako by bylo jeho vlastní, někdo, kdo vám neváhá nikdy pomoct a někdo, o kom víte, že by se pro vás i obětoval. Vaše spřízněná duše.
A on pak ze dne na den zmizí, neznámo kam.
"Moreen?" Ucítila jsem něčí ruku na rameni.
"No?" zvedla jsem hlavu a uviděla Lilly. Starostlivě se na mě dívala.
"Ty brečíš?" podivila se.
"Ne, já - jen mi něco spadlo do oka, navíc vás dlouho neuvidím, " pokusila jsem se usmát.
Na Lilly bylo vidět, že mi to nebaští ani trochu, ale tolerantně se na nic nevyptávala a nechala mě být.
"Vždyť je to jen týden, " usmála se povzbudivě.
"I to stačí, " vzlykla jsem a zničehonic mě napadlo: co kdyby tady Angie už byla, až se vrátíme? Sirius by byl zase v pohodě a bylo by všechno jako dřív.

Sotva jsem ale na to pomyslela, uvědomila jsem si jeden docela podstatný detail: už nikdy nebude nic tak, jako dřív.
Změnilo se příliš mnoho věcí, než aby všechno bylo jako dříve. A nezměnilo se to jejím ochodem, ale odchodem z Bradavic. Přišli jsme do dospělého světa a pokud chceme přežít, měli bychom se i dospěle chovat.
Takové ty srazy v barech, společné Vánoce, společná práce, oslavy a jiné podobné věci jen udržují naše přátelství, aby neupadla v zapomnění. Ale teď především každý žijeme sám za sebe, máme svoje problémy, radosti i starosti a pro nesmrtelná přátelství už tady není jaksi místo. Každý žijeme svůj život.
Všichni ale víme, že až bude nejhůře, budeme jako Mušketýři, sejdeme se všichni dohromady a budeme připraveni na cokoliv. Společně ano.
"Moreen, až se vrátíte, napadlo mě, že bychom se vydaly za Siriem samy, jen my holky, zjistíme jak na tom je. Oni by nám taky nic neřekli, jak se má a tak!" nadhodila Lilly a já snad poprvé toužila mít dovolenou co nejdříve za sebou.
"Dobrý nápad, Lilly, hned, jak přijedeme, pojedeme tam. Tobias, James, i ostatní budou muset do práce, Tarju vezmu s sebou, " začala jsem plánovat a věděla jsem, že celou dovolenou nebudu myslet na nic jiného.
Nechtěla jsem si ani představovat, v jakém stavu asi bude ten dům. Bylo to už měsíc a půl, co jsme tam nebyly, chodívali tam jen kluci a o těch vážně pochybuju, že by Siriovi uklidili.

A taky pochybuju, že si Sirius uklidil sám. Zaprvé to nijak zvlášť nemiloval a zadruhé, slyšela jsem Tobiase a Deana, jak se baví, že ten měsíc a půl snad z té pohovky nevstal, že vypadá příšerně. Jakže to říkali? Troska.
Na jednu stranu jsem po ní smutnila, ale na tu druhou jsem jí to všechno vyčítala. Jako bych byla na půl. Jedna polovina se ji snažila chápat, tušila, že to muselo být něco důležitého a zastávala se jí, ale ta druhá ji bez milosti vyčítala, že nás tu nechala, že tu nechala jeho.
"Výborně, takže domluveno. Já mám dneska takový přemisťovací den, Hope mě požádala, jestli bych jí nepomohla se zařizováním toho jejich domečku a já souhlasila. Karol tam bude taky, takže se ještě domluvím i s nimi, co a jak a až se vrátíte, dám ti hned vědět, "
Postavila jsem se. Bylo načase přestat myslet a jít něco konečně mechanicky dělat. Protože pokaždé, když jsem se zamyslela, moje myšlenky se točily kolem manželů Blackových.
"Dobře. Budu čekat. Holky ode mě pozdrav, " řekla jsem a vzala Tarjin kufřík do ruky.
"Pozdravím, " slíbila Lilly, objala mě a zamířila ke krbu. "Tak se měj, Moreen, užij si tu dovolenou a na chvíli tam s Tobiasem vypněte a věnujte se příjemnějším věcem, " mrkla na mě a zmizela.

Rabastan Lestrange:
Angie byla pryč.
Nic lepšího jsem si k Vánocům nemohl přát. Když Pán Zla přišel a oznámil nám to, stěží jsem před ním ubránil svoje nadšené myšlenky.
Byl jsem tak šťastný, že jsem měl chuť se začít nahlas smát jako šílenec. Bylo to tak úžasné!
Vzhledem k tomu, že mě ještě doteď ve snech strašil ten její srdceryvný řev, který se rozléhal celém Malfoy Manor, byla tahle zpráva jedna z nejlepších za celý můj život.
Měl jsem tehdy stát a hlídat venku, aby se do Malfoy Manor nikdo nedostal. Ale sotva jsem ji poprvé uslyšel, šel jsem se zpít do němoty.

Bylo to zbabělé. Mohl jsem ji z Malfoy Manor dostat sám, spíše jsem to měl udělat, měl jsem jí pomoct. Jenže na světě už job, jako hrdina, není. Místa už jsou obsazená. A na mě zrovna zbylo jen to nejhorší.
Dala mi tolik, že díky ní jsem se na chvíli stal někým lepším. Milovala mě a já miluju ji. Dlužil jsem jí tu pomoc. Za to všechno, za těch pár společných chvil, za ty nádherné vzpomínky a za lásku.
A přesto jsem nehnul ani prstem. Nechal jsem ji tam dole, s těmi zvířaty, ať ji fyzicky i psychicky mučí. Mohl jsem, opravdu mohl je zastavit…
Jsem ze Zmijozelu. Jsem zbabělec a sketa.
Bylo mi jasné, že si to už nikdy nepřestanu vyčítat. Ty noční můry, kde pláče beznadějí a řve bolestí jsou můj trest za to, že jsem jí nepomohl. A to ještě dost malý.
Celý můj život od odchodu z Bradavic byl trest. Když jsem byl tam, mohl jsem se na ni alespoň dívat, poslouchat, jak mluví, sledovat ji, jak si čte v knihovně, jak jí ve Velké síni.
Ale teď jediné moje setkání s ní bylo hrůzostrašné. Takhle jsem si to v životě nepředstavoval. A zase jsme u toho, že jsem měl na výběr. V rámci možností.

Od jisté doby po škole jsem totiž zjistil, že na výběr mají jen ti vyvolení lidé. Takovým, jako jsme já, je svobodný názor a možnost výběru naprosto odepřena. Pokud tedy nechcete přijít o všechno. A zároveň o nic.
Angie to udělala. Sirius to udělal. Už jako děti. Závidím jim tu jejich odvahu se vzepřít a co víc. Tu svobodu.
Kdybych byl taky tak svobodný, mohl jsem jí dát normální život. Na to, abych se vzepřel jako oni, jsem byl ale zbabělý. Všichni, kdo tady jsme, každý každičký Smrtijed, je zbabělec. A to velký.
Snad i proto nosíme masky, aby nebyla vidět ta naše zbabělost. Nebyli jsme nic jiného, než posránkové, kteří mají strach. Proto radši budou dělat, co se jim řekne.
Už mě to unavovalo. Všichni se tvářili, jak nejsou mocní, jak je to baví a jak se v tom vyžívají, přitom bych se nedivil, kdyby doma potají nadávali a brečeli nad posraným životem. Životem bez ničeho. Jen s výčitkami.
A co by ji čekalo se Smrtijedem? To si nedovedu představit. A jak jsem ji znal, moc dlouho by to nevydržela, nedokázala by se skrývat, vždycky potřebovala volnost a svobodu. A ty dvě věci jsem jí nikdy nemohl dát.
Vzdát se jí bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělal. A zároveň to nejlepší. Pro ni. Alespoň jsem v to doufal.

Když ji ale chytili - když jsme ji my chytili - uvědomil jsem si, že život, který by žila jako Zmijozelačka by byl pro ni lehčí. Možná.
Jenže pak tu byla její povaha. Ona byla až moc dobrotivá, než aby se dostala do Zmijozelu. A pokud by tam byla, tíhla by jinam, než my všichni ostatní.
Chtěla by volnost, žádná pravidla. Viděla by, že se dá žít i jinak a chtěla by to zkusit a vrhnout se do toho po hlavě.
Věděl jsem, že by radši trpěla a žila si svůj život plný svobody, než aby se měla dobře a žila s výčitkami svědomí, že zabíjela nevinné lidi. Ne, tohle by nebyla Angie. Bylo to absurdní uvažovat o tom, že mezi Smrtijedy by se měla lépe. Nebyla by to pravda, zmýlil jsem se.

Ve dne jste někdo vážený a obletovaný, je vaším veřejným tajemstvím, komu posluhujete a v noci jste vrah.
Žijete dva životy. Zato ona žila jeden a plnohodnotný. Se vším: starostmi, radostmi, přátelstvím, láskou, ale i stálým nebezpečím a strachem o život svůj a svých milovaných.
Ale žila. My jen přežívali. Byli jsme skupina lidí, kteří si mysleli, že s Pánem Zla nám nic nehrozí. Přitom jsme utíkali od opravdového života, stranili jsme se mu, věřili jsme totiž, že život v takové skupině je mnohem lepší. Podvědomě jsme se báli něčeho, po čem jsme toužili.
My jsme přeci byli někdo. A kdo byli ti ostatní?
Mudlovští šmejdi, krvezrádci a kříženci. Špína. Odpad.
Tohle byli naše ideje. Pravda byla jiná.

My těm lidem tiše záviděli jejich možnosti, přátelství a lásky. Záviděli jsme jim jejich životy. Oni totiž uměli žít. To my jsme nedokázali.
Svou touhu po něčem opravdovém jsme skrývali za masky a zabíjení nevinných byl pro nás jakýsi způsob pomsty. Mstili jsme se za to, že oni mají něco, co bychom si my nadevšechno přáli. A když něco nemáme my, nesmí to mít nikdo.
Jednou najdu tu odvahu stát se lepším člověkem. A svůj dluh jí splatím.

Angie Aurora Black:
Muž, který stál naproti mně, vypadal přísně. Byl ostříhaný nakrátko, kolem očí měl spoustu vrásek, na čele se mu rýsovaly další, nebylo jich tolik, ale byly mnohem hlubší.
Jeho plášť byl světlý, béžový a hrany kapes, rukávů, kápi a konce pláště byly zvýrazněny zlatou, třpytící se, nití. Pod břichem měl uvázaný zlatý pás.
Pokynul mi hlavou, abych šla za ním. Shýbla jsem se pro hůlku a poslechla ho. Bylo to zvláštní, otáčel se ke mně zády, to já bych nikdy neudělala k někomu cizímu.
Šli jsme asi deset minut a za tu dobu jsme nepotkali ani jedinou živou bytost. Začínala jsem si pomalu myslet, že tohle je nějaký Brumbálův vtípek.
Zapomněla jsem na to ale ve chvíli, kdy jsme došli k tomu nejkrásnějšímu chrámu, jaký jsem kdy viděla.

Poté, co jsme vešli dovnitř, jsem zjistila, že k chrámu to má daleko. Uvnitř to bylo obrovské. Onen chrám byl totiž postaven na skále, která dominovala interiéru. Stékal po ní proud duhově barevné vody a končil ve větším jezírku, které bylo v mramorové podlaze, společně se schody, které do něj vedly.
Unisono se na mě otočilo šest hlav. Stejné výrazy, stejné střihy a stejné vrásky. Jediné, co bylo jiného, byly barvy jejich plášťů.
Seděli v kruhu na širokých polštářích a mlčeli. Přitom jako by o něčem diskutovali. Jen k tomu nepotřebovali slova.
"Jak jsem řekl, hůlku tady nebudeš potřebovat. Dostaneš ji až na konci tvého výcviku, " řekl a natáhl ruku, abych mu hůlku odevzdala.
Opět jsem poslechla. Samotnou mě to udivovalo. Protože pokud jsem se ocitla v blízkosti nějaké autority, automaticky jsem dělala rebelii.
Jenže ten muž měl v sobě přirozenou autoritu. A v tom se lišil od mých rodičů, od učitelů…

Jediné, které jsem vždycky doopravdy uznávala, byli Brumbál a Moody. Jinak jsem ve velmi krátkém časovém úseku dala všem ostatním "autoritám" jasně najevo, že mě nezlomí a je uznávat nikdy nebudu.
Byli to zajímaví muži. Přesto mou pozornost stále upoutával ten potůček všech barev. Třpytil se a leskl, bylo naprosto nemožné se na něj nedívat.
"Můžu se zeptat, co to - " ukázala jsem prstem na potůček, ale svou otázku jsem nestihla dopovědět, jelikož jsem byla velmi ostře přerušena mužem, který mě tady přivedl.
"Ještě tu nejsi tak dlouho, abys měla nárok na otázky! Vše, co budeš potřebovat vědět, ti bude řečeno, více znát nemusíš a nepotřebuješ, " řekl a pak už klidněji pokračoval. "Tohle bylo moje první a poslední varování. Stane-li se to někdy příště, budeš potrestána. Nikdy, rozumíš, nikdy nemluv, když nejsi tázána. Drzost tady nestrpím,"

Nezmohla jsem se na nic jiného, než na přikývnutí. Jindy bych si otevřela pusu a začala se hádat, byla vzteklá a měla chuť všechno rozbít, ale teď ne. Asi jsem podvědomě cítila, že tohle nejsou jen planá slova.
"Tohle je potok života a smrti. Jen ti opravdu nadaní lidé, lidé s čistým svědomím, duší i srdcem se v jezírku mohou vykoupat, přijmout dar i tíhu toho, co přináší a zůstat naživu. Lidé, kteří by chtěli nově nabytou moc zneužít, ti, kteří se dopustili zlých činů anebo ti, jenž mají černou duši, navždycky v tomto jezírku zahynou, pohltí je a nikdy nenavrátí " řekl muž v plášti barvy půlnoční modře. Kraje jeho pláště byly zase obšity třpytící se modrou nití.
"Každý, kdo sem je poslán nebo se zde narodí, má možnost volby. Tak i ty. Můžeš se rozhodnout, jestli absolvuješ výcvik s tím, co ti bylo do vínku dáno anebo budeš riskovat a půjdeš se to jezírka života a smrti vykoupat. Získala bys tak nadlidské schopnosti, něco, o čem se ti nikdy nesnilo. Ovšem za předpokladu, že máš své svědomí, srdce i mysl čistší, než průzračná voda v horách, bělejší, než labutí pírko a dobrotivější, než vůle samotných andělů, " řekl další z nich, v cihlovém plášti, jehož kraje byly prošity oranžovou nití.
"Od teď máš hodinu na to, aby ses rozhodla, zda budeš riskovat svůj život nebo ne, " řekl další muž, v tmavě zeleném plášti. "Zůstaň tady, necháme tě o samotě, abys mohla nerušeně přemýšlet, "

A jak řekl, tak i udělali. Odešli pryč a nechali mě tam stát. Bez jakýchkoli bližších vysvětlení. V podstatě jsem jen věděla, že v té krásně barevné voděnce buď umřu, nebo budu nadčlověk.
Vždycky jsem si myslela, že umřu normálně, ale teď. Měla jsem na výběr, musela jsem o svém životě a smrti rozhodnout sama.
Nikdy jsem tak těžké dilema nemusela řešit. Vždycky tady byla třetí možnost, ale nyní ne. Ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, nevymyslela jsem nic a čas se pomalu krátil.
Ano, bylo by jednodušší zvolit první možnost a jen si projít výcvikem, ale vidina, že bych mohla mít i něco navíc byla lákavá. A právě tohle přemýšlení mě děsilo - nevěděla jsem, jestli bych náhodou někdy svou nově nabitou moc nezneužila - třeba k pomstě, kterou jsem mnohokrát už některým lidem slibovala. Přemýšlela jsem, přeci jen jsem se musela rozhodnout. Přišla jsem sem ale z jiného důvodu - abych ochránila ostatní. To byl jediný můj úmysl, když jsem se dostala na tento ostrov. A tehdy jsem o žádných schopnostech nevěděla. A navíc - Brumbál si nejspíš myslel, že jsem na to ten pravý člověk, jinak by mě neoslovil.

Věřila jsem na osud, a pokud mám zemřít, tak zemřu. Sice bych se tak stala lhářkou, protože jsem Siriovi slíbila, že se vrátím, ale musela jsem to risknout.
Ten potůček, to tichounké šumění vody, třpytící se barvy, to všechno vás tak lákalo. Vůbec mě nenapadlo, že by mi to mohlo ublížit. Takový jsem měla pocit. A rozhodla jsem se dát na svůj pocit.
"Rozhodla ses?"ozvalo se za mnou.
Netušila jsem, že tady hodina uběhne tak rychle. Postavila jsem se a všem sedmi mužům se jednotlivě podívala do očí. "Pokud to bude znamenat větší ochranu pro ty, které miluju, tak to udělám. Risknu svůj život, abych mohla chránit ty jejich, "
Když jsem to říkala, připadala jsem si najednou mnohem dospělejší, než kdykoliv předtím. Bylo pozoruhodné, co všechno je milující člověk schopen udělat.
"Dobrá, " řekl muž v černém plášti a mávl rukou. Ve vteřině jsem na sobě měla dlouhé volné bílé šaty, takové, jaké nosívaly kdysi bohyně Olympu.
"Za nás všechny ti přeji hodně štěstí, snad tvá volba byla ta správná, " řekl ten muž, který mě sem přivedl.
"Budeš ho potřebovat, " doplnil ho další muž. Působili tak sehraně, jako by každý z nich věděl, co chtějí ti druzí říct. Byli tak sladěni, až to bylo děsivé.
"Pokud tě jezírko přijme a získáš schopnosti, které skýtá, uvidíme to. Pokud ne, uslyšíme to, " řekl další z nich tak, až mi po zádech přejel mráz.
Pak všichni odešli a opět mě tam nechali.

Pomalu jsem přistupovala k jezírku. Tohle pro mě byla hodina H. Věděla jsem, že následující okamžiky rozhodnou o všem.
Čím blíže jsem byla, tím více jsem se podvědomě chtěla dát na útěk. Silou vůle jsem šla blíž. Musela jsem přesvědčovat sama a sebe. A na co jsem myslela?
Na něj. Na ně.
Byli to právě oni, kteří mě poháněli kupředu. Riskovala jsem pro ně. Oni byli důvodem, proč jsem to všechno podstoupila. A i kdyby to dopadlo špatně, nelitovala bych.
Došla jsem až k těm mramorovým schodečkům. Nadzvedla jsem si šaty a špičkou nohy jsem zkusila vodu. Nic se nestalo, byla jen příjemně teploučká. Ne horká, ne vlažná, ale akorát.
Zavřela jsem oči, nadechla jsem se a s usmívajícím se Siriem před očima jsem vstoupila do jezírka života a smrti.

41. kapitola 1/2

28. srpna 2011 v 21:41 | Alysha |  Navždy uvězněná


Alysha Alexandra Black:
Ráno mě vzbudila nějaká tíha na břiše. Když jsem líně zvedla hlavu, zjistila jsem, že Regulus usnul hlavou na mém břiše. Usmála jsem se a zajela jsem mu rukou do jeho vlasů. Začala jsem ho hladit, ale neprobudil se. Asi musel být vzhůru celou noc. Podívala jsem se na budík a už bylo sedm hodin ráno. Divila jsem se, že ještě Ann spí, většinou se probouzela v šest ráno. Asi věděla, že maminka měla včera špatný den a tatínek celou noc nespal. Oba jsem neskutečně milovala. Nikdy bych nevěřila, že budu matkou v sedmnácti letech. To je to samé se svatbou. Už jsem někomu patřila v šestnácti letech. Někdo tyhle dvě věci udělá během deseti let, ale já jsem je stihla v jednom roce. Nechce to potlesk??
Určitě ne. Když si vzpomenu na ty dny po zasnoubení. Byla jsem jak hysterka, která probrečela noci, kvůli tomu, že patřím tomu nejúžasnějšímu člověku na světě? Sice je zlý, krutý, namyšlený, pyšný a co já vím dál. Je to můj muž, sice jsme spolu pár měsíců, ale ctím ho. I když byla venku zima a já měla na sobě jen kalhotky, jeho mikinu a bylo mi vedro.
Stále jsem ho hladila a on pořád spal. A to už bylo devět hodin. Už bych se chtěla jít vykoupat, ale nechtěla jsem ho budit. Během toho hlazení jsem se zakoukala ven z okna.
,,O čem přemýšlíš?" zeptal se mě Regulus a já se probudila s transu. Sledoval mě v zrcadle na skříni, usmála jsem se na něj a pomalu se zvedal. Chtěla jsem vypadnout do koupelny, jenže si na mě lehl. Koukali jsme se zpříma do očí.
,,Kde jsi byl ty dva týdny?" šeptala jsem, abychom malou nevzbudili. Podíval se na zeď za mnou a pak na mě.
,,U strýce a tety ve Francii." odpověděl mi a já na něj vyvalila oči.
,,Ve Francii??? Děláš si srandu??! Tam už chci od dětství!! Povinně tam pojedeme!" šeptala jsem dál a usmívala jsem se přitom. Přikývl a začali jsme se líbat. Omotala jsem mu ruce kolem krku a užívala jsem si to. Chtěla jsem to a tak jsem se převrátila nahoru. Seděla jsem mu na pánvi a rozepínala jsem mu knoflíčky u košile. Než mu došlo, co chci dělat, chytil mé ruce do svých a zavrtěl hlavou.
,,Proč ne? Mám chuť, " prosila jsem ho. Postavil si hlavu a to s ním nikdo a nic nehlo.
,,Protože doktor řekl až po měsíci a půl."
Posadil se, ale stále jsem na něm seděla. Políbil mě na krk. Od kdy něco dodržuje???
,,Na doktorovi nezáleží." Škemrala jsem dál, ale věděla jsem, že to nemá cenu.
,,Jak nezáleží!!! Pokud si pamatuju, málem jsi mi umřela. Nebudeme nic riskovat." Zvýšil hlas, ale dál šeptal. Smutně jsem se na něj podívala.
,,Promiň, " omluvila jsem se a začali mi téct slzy. Přivinul si mně k sobě a já ho objala. Sice jsem byla včera málem znásilněna, tak jsem si myslela, že na sex nebudu mít vůbec chuť, že budu tak zhnusena, že tak rok si nevrznu. Ale opak byl pravdou. Asi mě to navnadilo a byla jsem jak nadržená. Malá se probrala a zřejmě měla hlad.
,,Ahojky zlatíčko. Máš hladíka? Maminka tě nakrmí." Vyndávala jsem jí z kolébky. Sedla jsem si do křesílka a začala jsem jí kojit. Regulus se šel mezitím osprchovat. Dokojila jsem, Annabel si brkla a tak jsem jí na přebalovacím stole začala převlékat.
Regulus vylezl s koupelny jen v ručníku. Ještě z něho stékala voda, i z vlasů. Mokrým tělem se na mě zezadu nalepil, opřel si hlavu na mém rameni a koukal, jak převlékám naší dceru.
To mi snad dělá naschvál!! Jisté vzrušení mi projelo tělem, ale nedala jsem nic znát.
Stůl měl udělané zábrany, aby z něho dítě nevypadlo a tak jsem se na Rega otočila. Jela jsem rukama od jeho úžasného zadku, nahoru po těch namakaných zádech, až po vypracované ramena. Umírala jsem z jeho těla. Měla jsem takovou chuť na sex, že bych klidně zabíjela.
Jenže s Regem nehnu. A to je v prdeli. Mohl by mě uspokojit jinak, ale nemá to nad sex.
Koutkem oka jsem zahlédla, že Ann našla chrastítko. Byla zabavená a tak jsem vyskočila. Chytil mě pod zadkem jako častokrát na škole a já ho začala líbat. Byla jsem jak dravec, který potřebuje svou kořist, aby se najedl. Věděla jsem, že mě bez problémů udrží na rukou a tak jsem mu rukama bloudila po zádech a párkrát jsem zajela do vlasů.
Tak takhle nadržená jsem nikdy nebyla a Regulus to poznal. Jenže jsem věděla, že zůstaneme jen u tohohle. Nějak jsem nohou zavadila o ručník a ten se sesunul na zem. Docela nám bylo jedno, že v pokoji je malé miminko. Naštěstí z toho neměla rozum. Nějak mi sundal mikinu a byla jsem jen v kalhotkách. On nahý a já v kalhotkách. To už se nabízí, ne?
Zahnula jsem hlavu dozadu a Reg bloudil svými rty po mé hrudi. Naskakovala mi husí kůže. Regulus už byl taky pěkně vzrušený, cítila jsem ho. Postavil mě na zem a já se podívala na menšího Regula.
"Prostě ne!" zamítl a já si dupla. Byla jsem jak malé děcko. Někdo zaťukal a hned vlezl do pokoje. Regulus si stoupl za mě, aby nebyla vidět jeho pýcha. A jak byl zamnou, zakryl svými obrovskými dlaněmi má
prsa. Musel to být velmi impozantní obrázek a hlavně moment. Když jsme zjistili, že je to mamka, která málem dostala infarkt a tak jsem dostala záchvat smíchu. A ani jsem nevěděla proč. To bylo hlavní!!
,,Omlouvám se!!! Jen jsem si chtěla pučit malou na procházku." Řekla ze zavřenýma očima mamka a vypadla na chodbu. Reg mě pustil, oblékla jsem si tu mikinu a vzala opatrně malou do náruče. Vyšla jsem na chodbu, kde to mamka ještě vydýchávala a podala jsem jí Ann.
,,Kočárek je dole u vchodu a je tam i potřebné teplé oblečení." Usmála jsem se a vrátila jsem se zpátky do pokoje. I když se nic nedělo, malý Regoušek byl stále v pozoru. Zakroutila jsem jen hlavou a zalezla do koupelny. Normálně jsem si začala odpočítávat dny toho měsíce a půl. Byla to moc dlouhá doba.
Už to bylo týden, co se stala ta odporná věc s Nottem. Právě jsme snídali a začalo nás pálit Znamení zla. V osm hodin ráno? Někdo si asi přivstal.
Já tam nechci!!! Poprosila jsem mamku, aby mi pohlídala miláčka a ona ihned přikyvovala. Na mamce bylo vidět, že malou Annabel miluje. Reg mi pomohl do kabátku a společně s tátou jsme se přemístili. Nebyli jsme v Malfoy Manor, ale někde v lese. Vůbec se mi to nelíbilo.
,,Už jsem si myslel, že spíte, " Řekl znuděně Voldemort. Radši bych spala, než abych byla tady.
,,Podívejme se. Pan Black se už našel. Nezatleskáme mu?" Reg sklonil hlavu a Voldemort nad tím mávnul ledabyle rukou. Byla jsem ráda, že mu nic neudělal. Sjela jsem pohledem všechny, kteří tu byli. Pohled mi zabrousil k Nottovi, který byl schovaný za Goylem. Podíval se na mě, ale ihned uhnul pohledem. Regulus si ho všiml a stiskl mi ruku. Během toho, co jsem nevnímala, Voldemort pořád něco kecal. Probudila jsem se.
,,Dlouho jste si nezařádili. Dnes máte šanci! A pěkně ve dne!" ve dne?? Zbláznil se?? Všichni jsme se hned převlékli a čekali, kam nás pošle.
,,Až bude po všem, půjdeme nakupovat do Londýna." Zašeptala vedle mě Luky a já přikývla. Konečně vypadnu někam ven. Už mě to doma nebaví. Sakra! Kdo mi pohlídá Ann?? Nechci jí v téhle zimě tahat po nákupech. Buď si jí vezme mamka, a nebo by jí mohl hlídat Regulus. To je dost dobrý nápad…
,,Vesnice je hned za tímhle lesem. Jděte!" zavelel Pán zla a zmizel. Vyšli jsme pomalu lesem a hned jsme byli venku. Vesnička byla opravdu malá.
Děti si hrály na náměstíčku, staré ženy se mezi sebou vybavovaly a chlapi pili v hospodě. Ti lidi tam nevěděli, že za chvíli zemřou pod rukama čarodějů, kteří jsou tady kvůli poslání. Lucius luskl prsty a přemístili jsme se doprostřed vesničky. Ihned jak jsme dopadli nohama na zem, udělali jsme ohnivý kruh kolem vesničky, aby nikdo nemohl utéct pryč. Lidé začali panikařit a utíkat do svých domků. Křičeli, svolávali svoje rodiny k sobě, ale nic jim nepomůže. Smrtijedi už začali posílat smrtící kletby na ty nevinné lidi a já jen přihlížela.
,,Musíš se zapojit. Zatím nemusíš zabíjet, ale ten čas přijde. Až ti řeknu, budeš muset poslechnout." Mluvil mi v hlavě Voldemortův hlas.
To je sice milé, že nemusím zabíjet, ale stejně už má něco pro mě připraveného. I přes to oblečení jsem poznala Reguluse, který metal smrtící kletbu na všechny strany. Pevně jsem semkla víčka a pevně sevřela hůlku. Klidně bych utekla a pak by mě zabili. Klidně bych zemřela, ale na světě mě drží má Annabel. Otevřela jsem oči a natáhla ruku s hůlkou.
,,Everte stativ!" vykřikla jsem a sledovala kouzlo. Trefilo nějakou starou paní, která odletěla a narazila do zdi. Kouzlo bylo asi moc silné, na místě byla mrtvá.
Já zabila!!! Ne sice kletbou Avada Kedavra, ale i tak. Tohle Voldemortovi stačit nebude. Stála jsem tam jak sloup a stále koukala na tu ženu. Nehybně ležela na zemi a nedýchala. Stalo se ze mě zabíjecí monstrum jako z nich. Pořád jsem stála s tou napřaženou hůlkou a koukala. Když se sem probudila, začal se do vesničky přemisťovat Řád. Zjistila jsem, že pomalu celá vesnička je mrtvá. Pár jedinců zachránil Řád. Začali jsme proti nim bojovat, zatím jsme měli převahu. Na mě akorát vyšel Potter.
,,Mdloby na tebe!" vykřikla jsem. Uhnul, ale kouzlo ho škráblo do tváře a letělo dál. Začala mu docela silným proudem téct krev. Nevšímal si toho a bojoval dál. On se nechtěl vzdát a já taky ne. Museli jsme bojovat asi deset minut. Oba jsme byli zpocení, unavení, ale bojovali jsme dál. Už jsem pomalu začala ztrácet nervy.
"Expeliarmus!" vyslala jsem kouzlo a koukala, co se stane. Chtěl vyslat štít, ale mé kouzlo bylo rychlejší. Hůlka mu vyletěla někam dozadu a spadl na zem. Stoupla jsem si nad něj a mířila jsem na něj hůlkou. Okolo bylo tolik lidé a nikdo nezareagoval?
Divila jsem se. Ale cítila jsem dva páry očí, které nás sledovaly. Zhluboka jsem dýchala a ruka s hůlkou se mi začala třást. Mám ho zabít a nebo ho nechat jít. Už tak jsem byla v prdeli, že jsem zabila tamtu paní. Dalšího bych asi nezvládla.
,,Jdeme!!" zavelel Lucius a každý se začal přemisťovat.
,,Jednou se pomstím. Počítej s tím." Zapíchla jsem mu hůlku do hrudi a přemístila se pryč. Dopadla jsem nohama do jídelny a všimla si, že už tu je i Reg a Luky, která čekala na dnešní nákupy.
,,Jdi se domů převléknout. Za půl hodiny u toho krámku, kde jsem si kupovala šaty na svatbu." Řekla jsem Luky. Přikývla a přemístila se pryč. Taky jsem se šla převléknout. Ale musela jsem přeměnit na Lauru, protože jako manželka druhého hlavního Smrtijeda nemůžu jen tak ven. Před zrcadlem stála Laura, ale naštěstí už jsem si nemusela měnit postavu. Postava, kterou jsem měla před těhotenstvím mi zůstala i po něm. Takže jsem mohla skákat radostí. Musela jsem si i nechat modré oči, co kdyby náhodou. Vzala jsem si džíny, černé kozačky, červené triko a černý po zadek dlouhý kabátek. Měla jsem oblečení jak nasráno. Dlouhé vlasy jsem trochu navlnila a dala si na hlavu červený kulíšek. Vypadala jsem jak malá holka, ale mě to nevadilo.
Regulus celou dobu seděl na posteli a sledoval mě. Přešel ke mně, chytil mou hlavu do svých rukou a podíval se mi do očí.
,,Co se stalo v té vesnici?" zeptal se mě a čekal na odpověď. Uhnula jsem očima a odhodlala jsem se.
,,Poslala jsem jen Everte stativ a zabila jsem ženu! Já nechtěla! Nevěděla jsem, že to bude mít takovou sílu! Za tohle mě nikdo neomluví!! Zabila jsem a to se neodpouští!!" rozbrečela jsem se a objal mě. Pořád jsem viděla ty prázdné oči, které na mě koukaly. Byl to strašný pohled! Musím se s tím vypořádat!!!
,,To bude dobré. Už si na to musíš zvyknout. Nic jiného ti nezbývá." Říkal mi klidným hlasem Regulus a hladil mě po zádech. Měl pravdu. Zabíjení bude teďka celý můj život. Ale stejně za to mohl on. Kdybych se k němu nemusela přidat, tak
bych mohla být normální člověk, který by si mohl jen tak vyjít ven a ne v přestrojení. Zahnala jsem poslední slzy a šla se upravit. Namalovala jsem se a šla se s Regem políbit.
,,Ať mi tě nikdo nesbalí." Řekl s humorem v hlase až jsem se divila.
,,Neboj. Řekni mamce, že Annabel je ve svém pokojíčku a že spí." Políbila jsem ho a chystala jsem se přemístit.
"Myslíš si, že když mám takovou povahu, že se nepostarám o naší dceru?" zeptal se mě podezřívavě.
,,Co já vím. Držím palce." Usmála jsem se a stála před obchodem, kde už stepovala Luky. Zaklepala jsem jí na rameno a ona se lekla. Začala jsem se smát.
,,Proč si jako obyčejná mudla?" zeptala se mě a já pokrčila rameny.
,,Kdybys byla manželka druhého hlavního Smrtijeda, taky by ses přestrojila." S úsměvem přikývla a vyšly jsme.
Londýn byl stále vyzdoben do Vánoc. A to Vánoce už jsou hodně dlouho za námi. Sníh stále poletoval a to se mi právě líbilo. Někdo do mě strčil.
,,Nespi!! Jestli jsi myšlenkami u Annabel, tak se o ní neboj. Vždyť se ti o ní mamka postará." Řekla se smíchem Luky. Vystrašeně jsem se ní podívala.
,,Právě že se bojím. Hlídá ji totiž Regulus." Řekla jsem a Luky se rozesmála na celou ulici. Taky jsem se musela usmát. Protože vidět Rega jak se stará o malé dítě je velmi….zajímavé. Chlapi na ulici se za námi otáčeli. Ani se nedivím. Takové dvě kočky na ulici jen tak neuvidíte.
,,Kde vůbec bydlíte?" zeptala jsem se, protože každou chvíli byli někde jinde. Ještě by mě zajímalo kdy se bude konat jejich svatba.
,,U Ginnarů, ale občas přespíme u vás." Jo u nás? Jakože by byl Reg pomalu každý den s Joshem? Tak to ani náhodou.
,,Tak to je vážně…skvělé." Pokusila jsem se o nadšený tón, a jak bylo vidět, dokonce se mi povedl. Zapadly jsme hned do prvního krámku, který jsme našly.
Samé oblečení….byla jsem v ráji a obchod nebyl zrovna malinký. Popadla jsem patery kalhot a zapadla do kabinky. Ale pro mě to byl nezvyk, protože jsme chodili do mudlovských krámků a já nevěděla, jak se tam mám chovat. Než jsem si svlékla mé džíny, ucítila jsem, že mám něco v zadní kapse. Vyndala jsem to a byla to obálka, na které bylo napsáno Užij si to…. Bylo v ní asi 150 liber (zkoušela jsem to přepočítat a v ČR by to vyšlo asi na 4500,- :-D)
a já se usmála. Nemusel mi dávat peníze, měla jsem pár svých, ale nevadí. Neplánovala jsem velké nákupy, ale plány se mění. Schovala jsem peníze do kabelky a začala si zkoušet kalhoty. Asi po dvou hodinách si každá odnášela čtyři tašky plné oblečení.
Vybrala jsem si troje kalhoty, nějaké mini a kraťásky, pár trik a košilí. Uviděla jsem krámek ze spodním prádlem a napadl mě malý nápad. Koupím si na sebe malý dárek pro Regula. Luky asi napadl úplně stejný nápad a tak jsme tam hned zalezly.
Hned se mi jedno prádlo zalíbilo. Vyzkoušela jsem si ho a padlo mi. Chtěla jsem vyskočit radostí, ale ovládla jsem se. Mělo mini růžové nohavičky, na prsou bylo taky růžové a mašlička taky. A přes záda to mělo černou jemnou a průhlednou látku. Bylo prostě úžasné!! Luky si vybrala podvazkové prádlo bledě modré barvy. Nechci vidět Joshe, jak bude slintat. Zaplatily jsme a šly se jen tak procházet po Londýně. Probíraly jsme všelijaké věci, které jsem vůbec netušila, že se odehráli. Přišli jsme na téma Voldemort, které nemám ráda, ale absolvovala jsem ho.
Samozřejmě jsme ještě zabruslily do pár krámků a něco si koupily. Koupila jsem pár oblečků na malou, nějaké hračky, dudlíky a nějakou vysílačku. Mudlové tomu říkají chůva, nechápu proč. Už jsme hledaly nějakou prázdnou uličku, abychom se přemístili domů, ale v jedné kavárně jsem zahlídla Rema, jak popíjí kávu a čte si noviny.
,,Já si ještě něco koupím. Pozdravuj Ginnarovi a Joshe."
,,Jasně. Taky pozdravuj doma." Řekla a objaly jsme se. Přemístila se pryč a já šla do kavárničky. V uličce jsem si zmenšila věci a strčila si je do kapsy. V kavárně bylo příjemné teplo, sundala jsem si kabátek a šla k Removi.
,,Máš tu místo?" začala jsem hned tykačkou. Tak proč ne? Vlastně jsme si tykali i předtím. Podíval se na mě, ihned vyskočil na nohy a odsunul mi židli. S úsměvem jsem se posadila a objednala jsem si jahodový čaj.
,,Co tu děláš?" zeptal se a začal si mě prohlížet.
,,Vždyť
jsem říkala, že nás k sobě zavane štěstí. Ale ne, nakupovala jsem a všimla jsem si tě." Usmála jsem se a všimla jsem si košile, kterou měl na sobě. Byla mi hodně povědomá. Ano, byla ze školy, ale bez znaku Nebelvíru. Divila jsem si, že jí nosí.
,,Bradavice?" zeptala jsem šeptem a on vylekaně vykulil oči.
,,Ty znáš Bradavice?" zeptal se ohromeně. Sakra!!! Bude vědět, že jsem čarodějka, ale stejně to je jedno. Nezjistí, kdo jsem. Snad.
,Jasně. Chodila tam moje praprababička." Lhaní mi šlo opravdu skvěle.
,,Takže jsi….čarodějka?" Přikývla jsem a on se usmál. Nenápadně mi ukázal svojí hůlku a zvedla jsem palec nahoru. Rozesmál se pomalu na celou kavárnu.
,,A proč jsem tě v Bradavicích neviděl? A kdy jsi vlastně vyšla?" tolik otázek najednou, ale nevadilo mi to.
,,Já chodila do Krásnohůlek a vyšla jsem letos. Nejradši bych se tam vrátila. Tady venku je moc starostí." Napila jsem se čaje a hned mi začalo být tepleji.
Půjčila jsem si Denního věštce a psalo se tam o tom útoku dneska ráno. Padesát lidí zemřelo a dalších deset lidí zachránil Řád. Tak to je opravdu skvělé. Vyzabíjeli jsme pomalu celou vesničku. Znechuceně jsem odhodila noviny na stůl a začala se věnovat Removi. Nikdy jsem nepřišla na to, proč má ty jizvy na obličeji, ale slušely mu.
Remus mi začal vyprávět historky z domova a ze školy. Je opravdu zajímavé slyšet historky z Nebelvíru, když jsem to té školy chodila. Dozvěděla jsem se pár nových věcí o Siriovi, Jamesovi a jeho celoživotní lásce Lilly, dokonce i o Angie a začaly historky z jeho dětství.
Je zajímavé, když vám svoje historky vypráví člověk, který má jen matku čarodějku. Nevěděla jsem, že ty historky budu až tak skvělé! Mohla jsem je hltat celý den!
Annabel!! Podívala jsem se na hodinky a seděla jsem tady už dvě hodiny!! Musím domů!!!
,,Promiň, už musím domů. Příště budu vyprávět já. Pošlu ti sovu, kdy mám čas." Mrkla jsem a on mi dal adresu.
Vypadla jsem do rušného Londýna, zapadla jsem do uličky a přemístila domů. Změnila jsem se zpátky na Alyshu a hledala Rega. Našla jsem ho ve své pracovně, jak hltal nějaké spisy, když jsem vešla, tak se usmál a přešel ke mně. Políbil mě.
,,Kde jsi tak dlouho? Annabel má hlad, " Je vidět, že se o ní opravdu staral.
,,To víš, nákupy. A děkuju za tu krásnou obálku v mých džínech." Slovo děkuji jsem mu stvrdila polibkem.
Hodila jsem po něm tašku z černým tílkem, které jsem mu koupila a mazala jsem za Ann.
Když jsem vešla do jejího pokoje, tak tam něco žvatlala, teda pokoušela se o to a hrála si z nějakou gumovou hračku, která samozřejmě hned strčila do pusy. Vzala jsem si Ann do náruče a nakojila jsem jí.
Mezitím přišel do pokoje Reg v tom tílku a já začala slintat. V tom tílku mu úžasně vynikala ta vypracovaná postava, teda až na to úchylný Znamení Zla. Mohla bych se na něj koukat pořád.
Dala jsem Ann do postýlky a ona hned usnula. Je to prostě malý andílek. Ale s napapaným bříškem se usíná dobře.
Reg mě vzal do náruče a já mu sjela dlaní po těch tvrdých svalech. Podívala jsem se na svou polívku na rukou, chtělo se mi brečet a na těch pár malých vlnek na břichu po porodu. Asi začnu cvičit a začnu s tím co nejdříve.
Když konečně došel do naší ložnice, ihned jsem běžela do koupelny na váhu. Zaúpěla jsem. Měla jsem o tři kila víc, než je má obvyklá váha. Ale narvu se do mého oblečení.
Podívala jsem na hodinky, byla pět hodin podvečer. Šerm bych ještě zvládla. Rychle jsem se oblékla do obleku na šerm, vzala fleret a pádila za tátou, který byl naštěstí doma.
Reg šel hned zamnou, protože jsem mu ani neřekla, co budu vyvádět. Šermovat mě ještě neviděl. Hodila jsem po tátovi jeho fleret a šla na zimní zahradu, kde jsem na něj čekala. Když konečně přišel, začala jsem první já. Nečekal to, musela jsem dohnat mou obvyklou formu a být ještě lepší. Prostě musím!!!
Regulus seděl opodál na křesle a sledoval nás. Chvíli měl navrch táta, chvíli já. Takhle to bylo pořád dokola, ale bavilo mě to. Podle hodin na zdi jsme spolu bojovali půl hodiny a já už chtěla zakročit. Přidala jsem na síle a začala jsem vést. Muselo to trvat deset minut a už jsem stála nad tátou, který ležel na zemi a já měla špičku fleretu na jeho hrdle. Sundala jsem si masku, hodila jsem jí Regovi, chtěla jsem pomoct tátovi na nohy, jenže někdo začal pomalu necitelně tleskat. Otočila jsem se ke vchodu a byl tam Voldemort s Bellou a Luciusem.
,,Tvůj um se nám bude hodně hodit!" řekl Voldemort a vzal mi fleret. Několikrát po něm přejel
hůlkou a když skončil, fleret začal zeleně zářit. Koukala jsem na to, jak na svatý obrázek a podal mi ho zpátky. Byl o trošku lehčí, měl lepší švih, taky ostřejší byl a hlavně nešel zlomit.
Tak s tímhle nářadíčkem se mi bude hodně dobře bojovat. Pousmála jsem se a hůlkou jsem se převlékla do normálního oblečení. Byla jsem zpocená až na zadku.
,,Tak proč jsem vlastně tady? Ještě jsem tě neviděl, jak bojuješ. Tak jsem sebou přivedl Luciuse a Bellu. Tak se předveď, " Řekl a během toho si prohlížel starou vázu.
Já už jsem takhle utahaná a ještě mám bojovat? Když to chce, má to mít. Musím vyhrát!!!Ale šli jsme bojovat ven, do toho sněhu. A já to vyhraju!
První kdo šel na řadu byl Lucius. To je pako, toho dám hned. Arogantně se usmál a stoupli jsme si naproti sobě. Voldemort tleskl a Lucie začal jako první.
,,Confundo!!" vykřikl a já uhla. Takže matoucím kouzlem začne chlapeček, jo??
,,Everte stativ!!" vrátila jsem mu a hajzl se bránil štítem. Chce se bránit?? Má to mít!!!
Začala jsem v rychlosti na něj metat kouzla a ani nestačil uhýbat a ani bránit se nemohl. Usmála jsem se a pokračovala jsem dál. Něco mě napadlo. Začala jsem si nenápadně na zemi dělat nohou tvrdou ledovou kouli a šlo to!!! Protože sníh byl těžký a mokrý!! Když už koule byla hotová, čekala jsem na správnou chvíli.
,,Fulgur vestis!" vyslal na mě modrý blesk a ta chvíle nastala. Klekla jsem si a hodila jsem tu kouli přímo před to kouzlo. Blesk zasáhl kouli
ta se rozprskla jak kapka vody.
Lucius koukal jak vyoraná myš a mé vítězství je na dosah.
,,Mdloby na tebe!!" Kouzlo ho zasáhlo a spadl do mdlob. Vstala jsem a šla se na chvíli ohřát do zimní zahrádky, odkud to všichni sledovali. Venku jsem byla jen v kalhotech a tričku. Klepala jsem se jak ratlík a Regulus mě objal. Zavalilo mě teplo.
,,Byla jsi skvělá, " Zašeptal mi do ucha a políbil mě zezadu na krk. ,,Věděl jsem, že nad Luciusem vyhraješ. On tak silný není. Drahá Belatrix bude pro tebe oříšek." Jeho škodolibý úsměv mi neunikl. Pokud se tomu mohlo říkat úsměv. Když jsme stály obě na zahradě, tak každá přemýšlela, jak vyhraje.
Věděla jsem, že Bella je v soubojích výborná, málokdo jí porazí a já musím být jedna z nich. Trošičku jsem znala její taktiku ze školy, ale ta se mohla změnit. Musím být rychlá a mít dobré postřehy. Hlavou se mi honily všelijaké kouzla a zaklínadla. Co se stane, když prohraju? Nic. Jen se Pán zla řekne, že nic neumím. Bylo by mi jedno, že bych zradila jeho, ale nesmím zradit sama sebe! Začaly jsme.
,,Crucio!!" zahřměla. Netušila jsem, že začne takhle zostra. Byla jsem blbá!! Měla jsem to tušit. Úspěšně jsem se bránila štítem. Ona bude určitě oříšek. Ne oříšek, ale ořech.
,,Expeliarmus!" vykřikla jsem, stejně jako já se bránila štítem. Bude to těžké. Začala na mě posílat zaklínadla z černé magie a já jen vyvalila oči. Hned tři kletby za sebou!! Jednu jsem odrazila a těm zbylým jsem naštěstí uhnula.
Na Belle bylo vidět, že začíná ztrácet nervy, stejně jako já. Měla jsem toho dost a teď jsem začala metat já. Několikrát jsem vyslala Cruciuo, pak Mdloby na tebe a Pouta na tebe. Všemu se bránila. Už mě to nebavilo!!!
Když byla kosa, stékal z nás pot. Museli jsme bojovat půl hodiny a obě jsme začali být unavené. Já byla víc. Pořád jsem neměla sílu po porodu, před Bellou jsem měla ještě šerm a Luciuse. Už jsem potřebovala nějak zakročit!
,,Glacius!" zařvala Bella a mrazící blesk se ke mně blížil, neměla jsem sílu uskočit a nebo se bránit. Jen jsem o malý krok uhnula, ale kouzlo mě trefilo do pravého boku. Odhodilo mě to pár metrů dozadu a já přistála do mokrého sněhu. Cítila jsem, jak mám bok úplně studený, zmrzlý a nic jsem na něm necítila. Nehybně jsem ležela.
Musím se vzchopit!!! Nesmí vyhrát!!! Všichni vyběhli na zahradu, jenže Voldemort je zastavil. Belatrix se na de mně postavila a začala se smát. To mě dopálilo!! Musím ještě ze sebe dostat nějakou sílu!!!

Regulus Arcturus Black:
Ležela na zemi a ani se nehýbala. Belatrix se jen smála. Chtěl jsem za ní, jenže Voldemort to nedovolil. Byla celá promočená a ještě k tomu jí trefilo to zmrazovací kouzlo. Vždyť nemá vůbec žádnou sílu po tom těžkém porodu. Chtěl jsem nějak zakročit, ale nevěděl jsem jak. Všiml jsem si, že Alysha s posledních zvedá pomalu ruku s hůlkou. Nic jsme neslyšeli. Jen jsme viděli, jak Bella odlítla taky pár metrů dozadu. Jenže Bella se dřív vzpamatovala, ale Aly už konečně taky stála na nohou.
Držela se za bok a natáhla ruku s hůlkou a Bella stála proti útoku.
,,Prominence!!" vykřikla Alysha a musela hůlku držet oběma rukama, jakou to mělo sílu. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsme to všichni uviděli. Nejdřív vyletěl ohnivý pruh a pak se to začalo vyvíjet. Nejdřív nebylo poznat co to je, ale pak jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Z toho paprsku se vytvořil ohnivý pegas! Alysha pod tou silou začala couvat, ale držela. Dávala do toho poslední síly, které měla. Pegas se postavil na zadní a křídly jakoby plácl do Belly, která se hned skácela na zem.
Nebyla ohořelá, nic jí nebylo, jen omdlela a Alysha nad ní vyhrála. Pegas se znova stáhl do hůlky a Alysha koukala někam do dáli. Dala ruku s hůlkou podél těla a spadla na kolena. Pak spadla na záda a už nevstala. Omdlela z vyčerpání.
,,To jsem v životě neviděl. To je nevídané!" vydechl ohromeně Voldemort a pomalu jsme přešli k nim. Nad Bellou přejel rukou a začala se pomalu probírat. K Alyshe si klekl a já si klekl z druhé strany. Čekal jsem, co s ní udělá. Natočil její hlavu napravo a na levém uchu v boltci (v té chrupavce) jí udělal malou náušnici ve tvaru malého kulatého zeleného kamínku. Ještě něco zamumlal, kamínek se rozzářil a hned zhasl.
,,Mistře, k čemu to slouží?" zeptal se Patrick, na kterém bylo vidět, že se o svou dceru opravdu bojí.
,,To jí ochrání před Imperiem a Cruciatem, ale jen, když to na ní sešle někdo jiný, než my. Když pošlou jedno z tenhle kouzel, může stát jako sloup a nic se jí nestane, " Řekl a já se usmál. Aspoň trochu bude v bezpečí. Bella vstala a přešla k nám.
,,Je opravdu dobrá." Smekla jí "poklonu" a to jsem se opravdu divil.
,,Přenes jí do postele, ať se vyspí. Až zase někdy zavolám, tak ať má nabrané síly." Řekl mi a zmizel společně s Luciusem a Bellou. Vzal jsem Alyshu do náruče a šel s ní pomalu do ložnice. Na posteli jsem jí svlékl do spodního prádla a podíval se na ten bok. Byl celé modrý až do fialova. Přičaroval jsem si hřejivý pytlík, přivázal jsem jí to obvazem k tomu boku a přikryl jí.
Spala jak neviňátko. Osprchoval jsem se, naštěstí Ann nakrmila Victorie, která měla umělou stravu a šel jsem spát.

40. kapitola 2/2

28. srpna 2011 v 21:35 | Angie a Alysha |  Navždy uvězněná


Sirius Orion Black:
Otevřel jsem jedno oko. Až si přivyklo na světlo, otevřel jsem i druhé. Podíval jsem se vedle sebe a Angie už tam nebyla. Pravděpodobně běhala někde po domě nebo si hrála s Tarjou.
Asi jsem spal v nějaké špatné poloze, protože mně při protahování zabolely záda. Rozešel jsem se do koupelny a v hlavě spřádal plány na dnešní večer.
Nejdříve bych mohl Ang trochu opít, pak jí říct o mé bolesti v zádech s otázkou, zda by mi nechtěla namasírovat a jak jsem tu svou nymfomanku znal, o příjemný zbytek večera by se postarala sama.
Odtáhl jsem závěsy a sledoval tu sněhobílou lesknoucí se krajinu. Celá vesnička byla jako pod peřinou. Bylo to jako nějaké krásné kouzlo.
Sníh sice pokrýval celou Anglii, ale i tak slunce svítilo dost. Právě ono mě probudilo. Světlo se odráželo od sněhu, který se nádherně třpytil. Den přímo stvořený pro to, abych Angie vytáhl nenápadně ven a vyválel ji ve sněhu.
S úsměvem na tváři jsem vyšel z ložnice. Ruce jsem měl v kapsách a těšil jsem se, až všechny uvidím. Takhle jsem si představoval šťastný život.
"Ahoj, Siriusi. Neviděl jsi Angie?" zastavila mě Claire.
Zarazil jsem se. Myslel jsem si, že Angie je dole s nimi. "Ne, Claire, neviděl. Ona není s vámi dole?"
Překvapeně zamrkala. "Ne, není. Mysleli jsme, že je ještě v ložnici. Vím určitě, že dole není ani nikde jinde. Nikdo ji neviděl,"

Začínal jsem mít špatné tušení. Ruka mi okamžitě vystřelila ke krku. Ale ne! Můj přívěsek s fénixem, který mi dala, tam nebyl. Jak to, že jsem si toho nevšiml, jak to, že jsem neviděl, že mi chybí?!
Otočil jsem se a rozběhl se do ložnice. Vrhl jsem se ke skříni a otevřel ji. Část jejích věcí zmizela a její oblíbená taška taky.
Byla pryč. Opustila mě.
Nechápal jsem, jak mi to mohla udělat. Miloval jsem ji a pořád miluju. Věděla to, a přesto odešla. Cítil jsem se tak prázdný, jako by mi chyběl kus sebe samého.
Sedl jsem si na postel a hlavu schoval v dlaních.
Takové prázdno. Jako by už v životě nemělo nic cenu. Jako bych byl duchem, který sice je na tomto světě, ale nemůže cítit nic. Lidé jím prochází, je průhledný…a prázdný.
"Brácho?" uslyšel jsem klepat Jamese.
"Siriusi, " přidal se Remus. Samozřejmě už o tom všichni věděli. Sotva Claire uviděla můj obličej, bylo jí jasné, co stalo.
"Jsi tam, Siriusi?" zaslechl jsem i Deana. Určitě tam byli všichni.
"Ne, teď NE!" zakřičel jsem.

Oni nemohli ani z poloviny tušit, jak se cítím. Nikdy je neopustil někdo, pro koho žili. Neopustil je nikdo, komu dali svá srdce, s kým chtěli strávit celý zbytek života, někdo, kdo vám neustále opakoval, jak vás miluje, že jste to nejlepší, co ho potkalo. Někdo, kdo vám byl opravdovou rodinou.
Snažil jsem si představit, co se jí asi v tu chvíli honilo hlavou. Když odcházela. Copak netušila, jak mi tím ublíží? Aniž by se rozloučila nebo řekla proč. Zmizela, jako by nikdy nebyla.
Trápila mě jedna otázka: Proč?! Proč, Angie?!
Bylo to jako naschvál. Konečně poznáte někoho, koho milujete a chcete s ním žít do konce života a on vám ze dne na den zmizí. A nejhorší na tom je ta nevědomost. Nevíte proč, nevíte, co jste udělali špatně, nevíte, kde váš milovaný člověk odešel, nevíte vůbec nic.
Byla tu další možnost. Smrtijedi. Ale byl jsem si jistý, že ti to nebyli. Dům byl zaprvé chráněn kouzlem, za druhé byl a ještě je plný bystrozorů, členů řádu a profesorů a za třetí, určitě by nečekali, než si hezky zabalí tašku.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Až teď jsem uviděl na svém nočním stolku nějaký papírek, ne zrovna rovně složený. Byl od ní.
Natáhl jsem se pro něj a na chvíli zaváhal. Možná jsem si to nechtěl přečíst, nechtěl jsem vědět, že už se mnou nechtěla žít, že jsem pro ni nebyl to pravé. Nechtěl jsem si bořit tu iluzi o tom, jak mě milovala. Ale byla to iluze? Tolikrát dělala věci, aby mi to dokázala.
Vzpomněl jsem si na včerejšek. Kdy se naše řetízky spojily. Říkala, že nikdy nemám zapomenout na to, jak mě miluje, ať bude kdekoliv.
SAKRA! Ona věděla, že odejde! Věděla to a nic mi neřekla!!! Cítil jsem se podvedený. Nejen prázdný.
Rozčíleně jsem rozložil lístek. A nevěděl jsem, jestli mě to má šokovat, rozčílit nebo se mám radovat.


Alysha Alexandra Black:
Už jsem byla konečně týden z nemocnice doma, ale stále mě trochu bolela má ehm, "holka". Ale bylo to horší. Když jsem seděla na křesílku v Annabeliním pokoji a kojila jsem ji.
Pokoj jsem jí udělala do světle žluté a bílé. Moc se mi to líbilo. Tapety na sobě měli hvězdičky, všude tu byly hračky a skříňky plné oblečení pro Ann. Byly to samé malé oblečky, mohla bych se nad nimi rozplývat pořád.
Když už byla Annabel plná, opřela jsem si jí o rameno a plácala jsem jí po zadečku, aby si odříhla. Muselo to trvat asi pět minut a konečně se ozval hlasité říhnutí. Pousmála jsem se a dala jsem jí do kolébky. Trošičku jsem jí rozhoupala a hned usnula. Asi je spáč po mě. Pustila jsem jí sluníčko, které hrálo ukolébavku a vypadla jsem z pokoje.
Šla jsem si sednout jídelny a konečně se navečeřet. Rodiče se ti už byli dávno najedení a o něčem diskutovali. Ale když jsem přišla, ihned přestali a začali se na mě koukat.
,,Už vím kde je Regulus, " řekl pyšně táta a já jsem na něj podívala.
,,Neříkej mi to. Pokud mu na mě záleží, vrátí se. Já o něj v téhle situaci nestojím, " odpověděla jsem mu a začala jsem se cpát. Jenže pravda byla úplně jiná. Potřebovala jsem ho. Už patří do mého života a nikdy neodejde.
Stála jsem o něj, jako o nikoho jiného. Celým svým srdcem jsem ho milovala, i když mi tak ubližuje.
Už je to týden, blbý týden. Nemůže být tak dlouho pryč. Chci ho vidět!! Kdyby ode mě odešel, nevěděla bych, co bych bez něj dělala. Asi bych si něco udělala, ale ještě tu mám malou Annabel. Miláčka mého. Nevěděla jsem, jestli Regulus ke mně cítí to samé, co já k němu. Do srdce jsem mu neviděla.
,,Za týden se bude konat sešlost. Pán chce, abys tam přinesla i malou Annabel, " řekl táta a já jsem se na něj šokovaně podívala. To se dělá prdel? Vždyť jsem jí nedávno porodila!!!
,,Vždyť je ještě malinká! Nemůže počkat až trochu vyroste?!" zvýšila jsem hlas a táta jen zavrtěl hlavou. Seshora jsem uslyšela brekot a tak jsem utíkala nahoru. Jen jí vypadl dudlík.
Stejně už byl čas na koupání, tak jsem ze skříně vyndala vaničku a dala jsem jí na zem. Hůlkou jsem naplnila vaničku do poloviny a šla svlékat Ann. Pomalinku jsem jí vyndala ručičky z rukávu, nožičky z nohaviček a pomalu jsem jí ty dupačky přetáhla přes hlavičku. Než jsem jí sundala plínu, tak jsem jí dala pusu na bříško a ona se začala smát. Její dětský smích byl plný radosti a nic jí netrápilo. Začala jsem jí "prdět" na bříško a ona začala házet ručičkami a nožičkami.
Opatrně jsem jí vzala pod zadečkem, opřela jsem si jí o prsa a šla k vaničce. Položila jsem jí, na takové nízké lehátko, které bylo pro malé děti do vaničky a rukou jsem namáčela. Annabel se to strašně líbilo, začala cákat, až jsem měla celé triko mokré. Tak strašně se jí to líbilo, až přivolala mamku.
,,Co se to tady děje?" Ptala se s úsměvem na tváři. Otřela jsem si obličej, který jsem měla celý mokrý a podívala se zpátky na Ann.
,,Jen se koupeme, " řekla jsem a Ann začala šťastně vřískat. Mamka si sedla vedle mě na zem a začala se usmívat na Ann. Vzala jsem houbičku nasáknutou vodou a začala jsem jí mačkat Ann na bříško. Hrozně se jí to líbilo.
"Tohle je tvoje bába." ukázala jsem na mamku.
Ta se zatvářila uraženě. "Tak stará snad ještě nejsem, ne?" dívala se mi zpříma do očí.
,,No, já nevím, " podívala jsem se na zeď za ní. Usmála jsem se a viděla jsem v očích mamky veselé jiskřičky. Mrskla po mě tu houbičku s vodou a já se mohla jít rovnou převléknout. Annabel se tomu strašně smála a já musela taky.
,,Nech toho, mám tady dítě, " úplně jsem zapomněla na Reguluse a vůbec mě to netrápilo.
Tohle jeho chování mi naznačovalo, že mu na nás nezáleží a je mu úplně jedno, co s námi je. Co kdyby mě náhodou chytil Řád a Annabel by mi někam odnesli? Nevěděl by to. Neví, co se tady odehrává a jak se cítím.
Voda ve vaničce začínala být studená a tak jsem Ann vyndala, ihned zabalila do ručníku, aby mi nenastydla. Pořádně jsem jí vysušila a navlékla do pyžámka, které bylo v celku. Mamka mezitím zmizela. Ještě jsem jí dala pletené botičky, rukavičky, protože v noci je v domě docela zima a dala jsem jí do kolébky.
Do pusinky jsem jí dala dudlíka, klekla jsem si k ní a začala houpat.
,,Zlatíčko, tak jsme vykoupané a voňavoučké. Teďka budeme spinkat, " zašeptala jsem jí a i přes ten dudlík se usmála. Milovala jsem jí a milovat budu.
,,Určitě přemýšlíš kde je táta, co?" řekla jsem jí smutně. Sice bylo divné, se jí na to ptát, když ho možná ještě neviděla, ale já jsem na ní chtěla mluvit. ,,Neboj se. Určitě se vrátí, " pohladila jsem jí po hlavičce. Přikryla jsem jí dečkou a začala jsem jí zpívat ukolébavku. Sice zpívat neumím, ale to je jedno.
Hajej, můj andílku, hajej a spi,
Matička kolébá děťátko svý.
Hajej, dadej, dadej, malá,
hajej, můj andílku, hajej a spi.
Když už bylo po písničce, Annabel hned usnula a já se šla naložit do vany.
,,Spinkej broučku. Maminka tě moc miluje, " řekla jsem ve dveřích a opatrně jsem je zavřela. Rychle jsem se vykoupala a zalehla do postele.
Týden uběhl jako voda a já oblékala Annabel na tu debilní sešlost s Pánem Zla. Oblékla jsem jí opravdu teple a dala jsem jí do takového teplého pytle na děti. Nasadila jsem jí kulíška na hlavu a hůlkou jsem se oblékla já. Čekala jsem na tátu, který byl výjimečně obléknutý rychle.
Přemístili jsme se do Malfoy Manor, jak jinak, že? A všichni tu už seděli, dokonce i on, jakoby čekali na nás. A oni opravdu čekali na nás.
Táta mi podržel Ann a já jsem se svlékla. Pak jsem vysvlékla Ann a šla jsem se posadit na mé místo. Jedno ale bylo prázdné. Regulusovo.
Voldemort ihned přešel ke mně a vzal si do náruče Annabel. Srdce mi začalo bušit jako o závod. Bála jsem se o ní, že jí něco udělá a nebo, že jí upustí.
Naštěstí jí držel pevně, ale stále jsem na něj musela koukat. Zkoumavě si jí prohlížel, dal jí prst na čelíčko a začal něco mumlat. Nerozuměla jsem mu, špicovala jsem uši a nic.
Vrátil mi jí zpátky, dala si hlavičku na rameno a spokojeně u mě oddechovala. Voldemort si sednul na svůj trůn a všechny nás sjížděl pohledem.
,,Dozvěděl jsem se, že mladá Ginnara někam zmizela. Ani Řád neví, kam. A já tu holku potřebuju! Ji nebo kohokoliv jiného z té bandy krvezrádců s šmejdů, nejlépe z těch, kteří mají přístup na ministerstvo. Kvůli té prokleté věštbě. To dítě se ještě ani nenarodilo a ta stará bába už o něm řekla věštbu! Ani jeho rodiče neví, že se narodí! Mohl bych to brát na lehkou váhu, protože je ženská je blázen, skoro stejně velký, jako Brumbál, ale neudělám to, protože jistotu nemám. A vy stejně nemáte nic na práci, proto se jí pokusíte najít!! Ten krvezrádce Black bude určitě v hájí, že jeho milovaná ženuška je v pryč. Teď je vaše šance. Dostat se mezi ně bude těžší, proto bude lepší, když se poohlédnete, velmi důkladně poohlédnete po ní! Sama toho málo zmůže, " řekl a začal si pohrávat s hůlkou.
Takže naše malá Angie někam zdrhla, jo? Já tu holku začala dost dobře nenávidět, od té doby, kdy Pán Zla mučil Rega. Nenáviděla jsem jí z celého srdce.
Nejradši bych jí viděla, jak naposledy vydechuje na tomhle světě. Tohle byl můj sen, vidět ji umírat, cítit, jak z ní pomalu odchází život, vidět, jak jí začínají rty fialovět a prsty, vědět, že navždycky přijde o ty skvělé pozemské zážitky a možná jí i trochu závidět a litovat, že přijde i o ty špatné. Protože ona si ty špatné zaslouží prožít. Všechny.
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale chtěla jsem jí zabít. Ne někdo jiný, ale já!!! Já a má hůlka!
Sirius by po mě šel, ale mě by to bylo jedno. Regulus kvůli ní trpěl a já vlastně taky, když jsem jí tenkrát zachránila na té chodbě. Už bych nikdy nechtěla zažít Luciusův Cruciatus.
Hluboko ve mně dřímala veliká nenávist a pomsta. A ti už chtěli zařvat na celý svět. Cítila jsem to.
"A kde máme začít hledat, můj pane?" zeptal se Lucius a bedlivě ho pozoroval. Pán Zla se na chvíli zamyslel. Chvíle to tedy nebyla, ale nevadí.
,,To bys měl vědět ty, Lucie! Ale dnes mám dobrou náladu. Nejdříve zkusíte prohledat Anglii a Irsko. Pak se uvidí, " oznámil nám a zmizel.
To jsem balila Ann jen na takovou chvíli?? Bože!!!
,,Ještě nikam nechoďte, domluvíme se, kde, kdo bude hledat. Nesmí to trvat moc dlouho, je vám to jasné? Zaprvé kvůli Pánovi, nesmíme ho znovu zklamat a zadruhé kvůli tomu, že ji taky najít nemusíme a byla by to ztráta času, zatímco bychom se mohli zaměřit na někoho jiného z nich, " začala organizovat Luky a všichni se opět posadili.
Jako další mluvila Belatrix, která se očividně těšila na ničení životů jiným lidem, jako vždy. Dále nám cosi říkal i Lucius a Rodolfus, ale já je neposlouchala. Vnímala jsem jen to nejkrásnější a nejdražší, co jsem držela v náručí.
,,Alysho, dej to malé zlato ke mně a Joshovi do pokoje. Ať spí, " kývla směrem ke schodišti Angieina sestra. Byly tak jiné. Nemohla jsem uvěřit, co právě vypustila s úst. Vstala jsem a šlapala schody nahoru.
Ložnici jsem našla hned. Měli jí docela prostornou. Po obvodu postele, jsem stočila peřiny, aby Ann nespadla a položila jsem jí doprostředka. Nechala jsem jí v tom pytli, protože tady bylo opravdu chladno. Dokonce i mě byla zima.
Potichu jsem zavřela dveře a šla jsem zpátky chodbou. Proč ten pokoj, mají až tak daleko? Chtěla jsem zahnout na hlavní chodbu, co vedla ke schodišti, jenže mě někdo zatáhl do cizího pokoje. Nevěděla jsem kdo, to je. V pokoji byla tma a tak jsem hledala siluetu postavy.
Slyšela jsem zamknout zámek a hned na to někdo rozsvítil. Než se moje oči rozkoukaly, byla to doba. Když jsem zjistila, kdo to je, začala jsem se bát. Nott. Začala jsem couvat a on se začala přibližovat. Pořád byl tak odporný, jako na škole.
,,Co chceš?" vyštěkla jsem. Narazila jsem do zdi a cítila jeho odporný dech přímo u mě.
,,Ty to víš. Když nám to nevyšlo tenkrát ve škole, vynahradíme si to teďka,"
Pamatoval si to. Myslela jsem si, že byl tak opilý, že byl rád, když ráno vstal.
,,Nech mě být! Jsem vdaná a mám vedle v pokoji dítě!" řekla jsem ustrašeně.
,,A kdepak toho tvého manžílka máš? Já ho tu nikde nevidím. Utekl, protože si mu porodila dceru. Že je to tak? Já mám vždycky pravdu, " určitě věděl, že až na to Regulus přijde, zabije ho. A já mu to ráda vyslepičím.
Chtěla jsem ho vší silou odstrčit, ale byl strašně těžký a hlavně měl sílu, která mi po porodu nějak chyběla. Začal svými rty bloudit po mém krásném krčku a cítila jsem jak mi rozepnul podprsenku. Bohužel jsem měla takovou tu na kojení, která byla bez ramínek, tak okamžitě spadla na zem.
Usmál se a strhl mi košili a já s uslzenýma očima koukala na knoflíčky, které se kutálely pryč. Jednou rukou jsem se snažila zakrýt a druhou jsem pořád do něj bušila. Nic nepomáhalo. Byla jsem zoufalá, ubrečená a věděla jsem, že k tomu dojde.
Regulus tu nebyl a všechno bylo v háji. Nott se naštval, vyzdvihl mě do výšky a hodil na postel. Chtěla jsem se zahrabat do peřiny, jenže jí ze mě strhl a vlezl si do postele. Přitáhl si mě k sobě a začal mě líbat. Chtělo se zvracet, jenže to nějak nešlo. Pomalu si na mě lehal, rozepínal mi džíny a já ho bušila do zad. Tak jsem mu do nich zaryla nehty, že mi dal facku.
Vytryskly mi slzy a cítila jsem i krev, jak teče z mého rtu. Nějak jsem nereagovala, byla jen v kalhotkách. Nenáviděla jsem ho!!! Chtěla jsem pryč!
,,Nech toho! Jsi nechutný odporný hajzl!! Nenávidím tě!!" řvala jsem na něj a polykala své slzy. Jakoby mě neslyšel. Pokračoval dál.
,,I když jsi po porodu, máš stále úžasnou postavu, " zadíval se na mě a já odvrátila hlavu. Už jsem se nezakrývala, nemělo to cenu, byla jsem slabá a za chvíli budu i znásilněná.
Nikdy Regulusovi neodpustím, že mě tady nechal a neochránil mě. Sjížděl svými rty od mého krku níž. Měla jsem husí kůži až na zadku.
Krev mi stále tekla, byla horká, ale já byla studená jak led. Už jsem se mu naprosto poddala, protože on nade mnou vyhrál.
Sundal si ze sebe všechno oblečení a zůstal jen v trenkách. Pomalu si na mě lehl a já cítila jak rukou zajel k mým kalhotkám. Už musí někdo přijít, prostě musí!!! Hlas mi nějak zmizel, nevydala jsem ani hlásku. Začal mi je svlékat, ale skrčila jsem nohu a tak mu to naštěstí nešlo.
Slyšela jsem nějaké kroky na chodbě, chtěla jsem zařvat, jenže mě umlčel rukou. Naštěstí jsem ještě svlečená nebyla.
Nastalo ticho a on pokračoval. Zavřela jsem pevně oči a modlila jsem se. Nic se nedělo, nikdo na mě neležel, nikdo se o nic nepokoušel. Otevřela jsem oči. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím!!! Regulus!!!
Skopl ze mě Notta na zem a začal se s ním prát. Přikryla jsem se peřinou, protože mi byla zima a koukala na ty dva. Přišel!!
Vzpomněl si, že na světě má manželku a dceru! To chce potlesk!! Regulus byl asi o hlavu vyšší, než on a tak měl výhodu. Dokonce byl i víc namakanější než Nott. Reg mu dal takové pěstí, že druhé dostal o zeď za ním. Museli se prát dobrých deset minut. Věděla jsem, že si s ním Reg jen hraje, aby ho to bolelo více.
Reg mu dal další pěstí do spánku a ten hajzl spadl do bezvědomí. Když jsem se na Notta podívala, z nosu, ze rtu a z obočí mu tekla krev. Dokonce i z pusy.
Vyletěla jsem pomalu nahá z té odporné postele a začala rukama bušit Regovi do hrudi.
,,Jak jsi mohl utéct jako zbabělec!!! Proč!!! Byl si jako srab!" řvala jsem na něj a on mě nechal. Nechal mě pořádně se vyřvat, i bušit jsem si mohla. Stál a smutně se na mě koukal. ,,Nechal jsi mě tady samotnou s Ann!!! Bála jsem se, že se ti něco stane, že se k nám už nevrátíš!!! Že jsi se na mě vykašlal, kvůli tomu, že máš dceru!! Něco bych si klidně udělala!!! I jednou jsi
mi řekl, že ode mě nikdy neodejdeš!! Nesplnil si to!! Jsi lhář!! Regulusi Blacku, jsi lhář!! Věřila jsem ti!! Ty to asi nechápeš, ale já tě miluju celým svým srdcem!!! Ale tobě je to úplně ukradené!! Ty si prostě jen tak zmizíš a nikdo neví, kam!!!" řvala jsem na něj se slzami v očích. Brečela jsem a přitom jsem na něj stačila řvát a bušit do něj. Nic neříkal, jen na mě koukal.
Přestala jsem bušit a začala zhluboka oddechovat. Stála jsem před ním jen v kalhotkách a koukal se mi přímo do očí. Když mě popadl druhý dech, začala jsem do něj bušit znova, ale přivinul si mě k sobě a já se rozbrečela. Začal mě hladit ve vlasech a nechal mě vyplakat se.
,,Máš pravdu. Zachoval jsem se jako naprostý idiot." řekl a políbil mě na ubrečenou tvář. Vytáhl kapesník a otřel mi slzy i krev ze rtu, která už naštěstí netekla.
,,Až se probudí, zabiju ho. Tohle si neměl dovolit. Už tě opravdu samotnou nenechám. Budu tebe a Annabel chránit, " nevěřila jsem, co to právě řekl.
Políbila jsem ho. Půjčil mi svou mikinu, která mi naštěstí končila pod zadkem, jak byla velká. Své oblečení jsem tu nechala, protože bylo tak roztrhané, že by nemělo ho tu cenu ho nechat zašít.
,,Kde je Annabel?" zeptal se a já mu ukázala pokoj. Šel pro ní a hned zase vyšel. Držel jí s takovou lehkostí, až jsem se divila.
Přemístili jsme se domů a Reg přinesl kolébku k nám do pokoje. Opravdu jsem koukala jako pako. Bylo toho moc v tak krátkém čase.
Vyndal jí z pytle a dal jí do kolébky. Přikryl jí a rozhoupal. Mě vzal za ramena a položil mě na postel.
,,Jdi spát. Budu tu u vás, " pošeptal mi do ucha a já usínala v jeho mikině. Cítila jsem, jak sedí na posteli a sleduje mě i Ann zároveň. Vypadalo to, že se změnil. Zatím to vypadalo, že k dobrému. Snad chvíli bude láskyplný a bude mi pomáhat s malou. I když byla tak malá, byla jsem strašně unavená. Tento den si budu do smrti pamatovat.
Kdyby Reg nepřišel, znásilnil by mě. Byl tak odporný a hnusný!! Snad takhle odporný není ani Lucius, a to je co říct. Nott by si to klidně rozdal i s mrtvolou, hlavně, aby si zapíchal. Nejradši bych mu ho ufikla a spálila před ním.
No, jsou to nechutné nápady před spaním. Ale Reg ho už taky nenávidí. Když Regulus bude někde s ním sám, zabije ho. Určitě!!! Znala jsem Rega jako své boty!!!
Klidně ať Nott chcípne. Aspoň bude o jednoho parchanta méně. A s těmito myšlenky jsem usnula vedle milované osoby, která mě dneska zachránila.



40. kapitola 1/2

28. srpna 2011 v 21:29 | Angie a Alysha |  Navždy uvězněná


Angie Aurora Black:
Brumbál mě čekal v obýváku. Prohlížel si fotografie, které byly na krbu, pečlivě jednu po druhé. Věděl, že se na něj dívám, ale otočil se až ve chvíli, kdy si je všechny prohlédl.
"Děláš to pro ně, Angie, " řekl a vyšel ke mně.
"To je pravda. Ale kdo mi zaručí, že se jim nic nestane po tu dobu, kdy tady nebudu?"
"To nemůže zaručit nikdo, " odpověděl upřímně. Bylo to lepší, než kdyby mi říkal lži o tom, že se postará, aby se jim nic nestalo. Oba jsme věděli, že v hloubi duše by tomu nevěřil ani on, ani já.

Jen jsem přikývla. Nic jiného mi nezbylo. Rozhodla jsem se a musím nést následky svého rozhodnutí.
Brumbál vytáhl z kapsy černý šátek a zavázal mi jím oči. Bude lepší, když nic neuvidím, když nebudu nic vědět.
"Je to nutné, " řekl jen a pak mě mlčky vyvedl ven, před dům. O pár vteřin později jsem ucítila ten známý pocit v břiše, když se člověk přemisťuje. Neměla jsem to ráda, ale dalo se to přežít.
"Jsme tady. Teď se chytíš přenášedla, počkáš na místě, kde se objevíš, protože něco za tebou pošlu. Je to důležité pro zachování bezpečnosti, opravdu. Nikdo nesmí o tobě nic vědět. Přeji ti hodně štěstí, Angie, za rok nashledanou!" rozloučil se, vrazil mi do ruky nějaký studený předmět a než jsem stačila odpovědět, přeneslo mě to.
Přistávání mi nikdy nešlo, proto nebylo divu, že jsem ztratila rovnováhu a spadla na kolena. Nahmatala jsem si za hlavou uzel a odvázala si šátek z očí.
Klečela jsem na trávě, a když jsem zvedla hlavu, nade mnou se rozprostíraly obrovské hory, jejichž části byly sem tam pokryty sněhem. Když jsem se podívala do údolí, které tvořily jehličnaté lesy, halila mlha.
Celá ta krajina, obloha s mraky a vlastně všechno to, co jsem zatím viděla mi docela připomínalo Anglii. Jenže kdybych byla v Evropě, musel by tady být sníh. A ten byl pouze na vrcholcích hor, které se tyčily nad údolími. Kdybych ale byla někde v Africe, bylo by tady teplo a jiná flora. V Asii jsem taky být nemohla.
Jenže jsem vůbec neměla ponětí, kde to jsem. Mohla jsem být v nějaké jiné části Evropy, i Švýcarsko nebo Švédsko by bylo možné. Kdysi jsem tam byla s rodinou z Norska, ve Stockholmu pořádala nějaká vlivná kouzelnická rodina večírek a já na něj musela jít. Pro dobré utužování vztahů mezi kouzelnickými čistokrevnými rodinami. Pořád mě ale zarážel ten sníh, který tu měl být.
Přesně jak Brumbál řekl, tak se i stalo. O chvíli později se vedle mě objevilo to, co za mnou měl poslat.
Byla to ampulka, a když jsem si ji pořádně prohlédla, usoudila jsem, že to nejspíš bude vzpomínka. Vzpomínka na to, kam mě nechal přenést a proč. Takhle z něj nedostanou nic. Z nikoho.

Až ve chvíli, kdy jsem se zvedala na nohy, jsem si všimla mého přenášedla. Byl to rámeček a uvnitř byla pohyblivá fotografie.
Byla jsem na ní já a Sirius. Opírali jsme o motorky, on mě držel kolem pasu, dával mi do polibek do vlasů a dívali jsme se, jak zapadá slunce. Romantika jako z filmu, co?
Byli jsme na jednom útesu nedaleko Godrigova Dolu a fotila nás Lilly, která se svezla s Jimym na motorce. Ani jsme nevěděli o tom, že nás fotí, a když nám donesla fotografii v rámečku, docela jsme hleděli. Byla to ale krásná momentka, tak jsme si ji vystavili.
Nevěděla jsem přesně, jak si tohle Brumbálovo gesto vykládat, koneckonců byl to on, kdo říkal, že mám osobní věci nechat doma, ale byla jsem ráda, že tu fotku mám u sebe. Připomínala mi, že na mě někdo někde čeká, že mě někdo miluje a že musím všechno zvládnout, abych toho člověka co nejdříve viděla. A až mi bude smutno, podívám se na tu fotografii a znova si uvědomím, že to dělám pro něj. Pro ně. Pro všechny, které miluju a to mi dá sílu pokračovat.
Je možné, že i s tím účelem mi tu fotografii Brumbál dal.

Vstala jsem, oprášila kolena od hlíny a vydala se do údolí. Vůbec jsme netušila, kde mám jít, koho hledat a za čím vůbec jdu. Prostě jsem vstala a šla jsem. Nic jiného mi taky v té buši nezbývalo.
Doufala jsem, že narazím alespoň na nějaké lidi.
Bylo to zvláštní. Občas si člověk tak moc přeje být sám, a když konečně sám je, touží po lidech a společnosti. Ne ale všichni. Někteří samotu zbožňovali. Nikým nerušeni, v tichu, mohli utíkat do říše snů a představ, po jejichž naplnění toužilo jejich srdce.
Taková období jsem prožívala, když byly prázdniny. Až na Alex jsem neměla nikoho a tak jsem častokrát utíkala ven, do lesa, tam si lehla pod strom a představovala si, jak by život mohl být lepší.
Anebo jsem si říkala, že kdybych měla moc cokoliv změnit, tak co by to bylo. Představovala jsem si, že jednou budu mít manžela, který by pro mě umřel, miloval mě víc, než sebe samého a já bych tu to stejnou měrou mohla oplácet.
Byly to naivní představy malé holky. Od té doby jsem zažila tolik, že jsem svoje názory, hodnoty i představy pozměnila. Nebo dokonce úplně překopala.
Začalo mi být jasné, že takoví princové už neexistují. Každý už dnes kopal za sebe. Každého pud sebezáchovy zesílil o sto procent, zvláště v téhle době.
Jistě, stále tu byli tací, kteří by riskovali životy pro své rodiny, přátelé, lásky a kouzelnický svět. Já jsem měla štěstí tyto lidi poznat. Jeden z nich byl mou rodinou a láskou, další byli mými přáteli a dalo by se říct, že mi byli mnohem větší rodinou, než ta opravdová. A na ně jsem opravdu vzpomínat nechtěla.

Jediné, za co jsme jim byla skutečně vděčná a co považuji za nejlepší věc, jakou kdy pro mě (nebo celkově) udělali, bylo to, že dohodli můj sňatek se Siriusem. Už jsem si nedovedla představit život bez něj a i když na začátku jsem jeho a to jeho nafouklé ego, které bylo naditější, než jeho poklopec (což je poněkud diskutabilní), neměla ráda, nemohla vystát a nesnášela ho, později jsem pochopila, že nikoho lepšího jsem si přát nemohla. Důvěřovala jsem mu, milovala jsem ho.

Když jsem scházela dolů do údolí, představovala jsem si, co budu se Siriem a ostatními dělat, až se vrátím. Vůbec jsem netušila, co mě čeká, ale plány do budoucna jsem měla jasné.
Plánování byl můj život. Vždycky jsem musela mít vše dokonale naplánované, a pokud by nevyšel plán A, vždycky jsem měla vymyšlené náhradní dva.
Když jsem tak hloubala, zjistila jsem, že mi ta samota docela prospívá. Měla jsem čas si utřídit myšlenky, nikdo mě nerušil, jen z povzdálí jsme slyšela ptáky a pravděpodobně samotu jsem už nějakou dobu potřebovala.
Zase pro jednou vypnout, najít vnitřní klid, všechno naplánovat. A pak plná energie zase vstanou a dát se do realizace. Jenže tady to chvíli potrvá.
A pokud do hodiny nenajdu nebo nepotkám alespoň jednu živou bytost, která by mi řekla, kde najdu nejbližší vesničku nebo město, tak se žádné realizace nebudou dít nikdy.
Jelikož se začínalo stmívat, nebylo zrovna nejlepší, že jsem se v neznámém prostředí toulala lesem. Hůlku jsem měla u sebe, ale měla jsem taky tašku, kterou mě nebavilo tahat. Mohla jsem si pomoct kouzlem, ale z jeho udržování mě taky bolela ruka, takže to vyšlo nastejno.

Konečně jsem vyšla z lesa. Úžasem jsem oněměla. Přede mnou se rozprostíralo údolíčko, ve kterém ležel nějaký tábor. Ale že to byl tábor! Spíše malé městečko. Bez jakýchkoli vymožeností, nejluxusnější domky tam byly ze dřeva. Připadalo mi, jako by ten les byl průchod do jiného století, spíše tisíciletí. Vypadalo to neskutečně. Všude plápolal oheň, tady se neobtěžoval nikdo elektřinu zavést, taky tady bylo hodně stanů. Občas byly vidět odbočky, tudíž chatky i stany byly postaveny mezi stromy a všimla jsem si, že i zasahovaly do lesa, který byl kousek od táboru.
Ani nevím, jestli tábor je to správné pojmenování, protože ta obydlí a stany byly opravdu rozložité, zabíraly neuvěřitelně velikou plochu, a kdybych nestála nad tím údolím, nikdy bych ani neviděla, jak obrovské to je.
Najednou jsem pocítila obrovskou radost. Jako by přede mě někdo postavil ty nejlepší cukrovinky z Medového ráje a řekl "sněz to!". Měla jsem chuť zavýskat radostí a pustit se rychle dolů. Nějak mě to tam přitahovalo, vyzařovala z toho tábora jakási energie a radost. Nakažlivá.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a nalevo spatřila cestičku. Vrhla jsem se k ní a musela jsem brzdit nohama, protože bych pravděpodobně cestičku sletěla, přičemž by následovalo, že bych si nabila svou rozkošnou pusinku. Když jsem konečně ocitla v údolí, šla jsem rovnou za nosem a vůbec jsem nevěděla, kam to vede.
Dívala jsem se nalevo a napravo. Všude byly buďto chatka nebo domky ve kterých svítily svíčky. Zajímavé bylo, že snad ani jedna chatka nebyla stejná. Některé vypadaly, že co nevidět spadnou, jiné jako by je zrovna dnes někdo postavil.
Kolem chatek a stanů plápoly pochodně, díky nimž jsem viděla na cestu. Žádné dlaždičky, natož peršany, na jaké jsem byla zvyklá, ale obyčejná tráva a hlína. Trávy tu ale bylo minimálně, protože byla sešlapaná.
Přestože jsem byla zvyklá na velmi jiný standard, musela jsem uznat, že to spojení s přírodou, chatky, hlína, lesy, že mi to všechno dává nový pocit svobody. Nebo spíše tomu pocitu to dává nový rozměr.
Nikde nebylo ani živáčka, ale to mi nevadilo. Najednou jsem měla tolik energie, že bych prošla celý tábor, abych si ho mohla prohlédnout. Nic mě nebolelo, neměla jsem hlad ani žízeň. Toužila jsem jen po poznání, co tady ještě úžasného najdu.
I přes tu prostost jsem tušila, že lidé, kteří tady žijí, určitě nebudou necivilizovaní. Nějak jsem věděla, že oni znají elektřinu, znají domy a mrakodrapy a dokonce znají i žulové dlaždičky a perské koberce. Jenže oni se rozhodli žít jinak. Blíž přírodě. Té, díky níž tady vlastně jsme.

Došla jsem na místo čtvercového tvaru, na kterém nestála ani jedna chatka, ani jeden stan. Došla jsem až doprostřed a podívala jsem se kolem sebe. Nikde žádný člověk nebyl, přesto jsem jejich přítomnost cítila.
Nemusela jsem se otočit, abych poznala, že už nejsem sama. Nahmatala jsem hůlku, sevřela ji a pak se i s ní otočila. Byla jsem vedena k opatrnosti a i přes tu pozitivní energii a dobrý pocit, který se tu z tohoto tábora sálal a vstoupil i do mě, jsem byla připravena na nejhorší.
Mířil ke mně nějaký muž, nebyl velký a měl dlouhý plášť.
"Tady ten kousek dřívka, který v našich rukou toho dokáže tolik, nebudeš potřebovat!" řekl, roztáhl dlaň a švihl s ní do strany. V tu chvíli mi z ruky hůlka vyletěla. Přestože jsem ji tak pevně svírala. Šokovaně jsem se na toho muže podívala. Pak jsme hlavu otočila tam, kde ležela hůlka. Bez ní jsem se cítila nesvá.
"Už jsme na tebe čekali. Vítej na ostrově Salus!"


Victoria Fionn:
Nemohla jsem uvěřit, že má dcera byla bez života. Myslela jsem si, že je silná a vydrží to.
Alespoň, že už je v pořádku a spokojeně oddechuje.
Už spala den a malá Annabel měla hlad. Naštěstí jí sestry dávali umělou stravu. Podle toho, co mi řekl lékouzelník, byl to hodně komplikovaný porod. Alysha v téhle situaci potřebovala mužskou oporu a Regulus někam zmizel! Patrick se po něm už taky sháněl a ani Pán Zla neví, kde je a docela ho ta zpráva rozrušila.
Je mi to líto, že se ten kluk tak zachoval. Až to zjistí Alysha, bude hodně zklamaná a smutná.
Vzala jsem plačící Annabel do náruče a chodila s ní po pokoji, abych jí utišila. I když byla tak malinká, byly už vidět Blackovské rysy. Ale nejvíce bylo zajímavé, že ještě neotevřela oči, když Alysha spí.
Vrátila jsem spící Ann do postýlky a podívala jsem se na Alyshu. Zavrtěla sebou a unaveně otevírala oči. Když už se plně probrala, rychle jsem si k ní sedla a čekala na nějakou otázku.
,,Kde je Regulus?" zeptala se unaveně a já jsem od ní odvrátila oči. Nevěděla jsem, jak jí mám na tuhle otázku odpovědět.
,,Šetři síly, zlato, " odběhla jsem od tématu a pomohla jsem jí sednout.
,,Že někam zmizel? Utekl jako zbabělec! Věděla jsem to!" rozbrečela se. Objala jsem jí a cítila, jak její slzy mi vlhčí rameno.
Ann se znova rozplakala
a Alysha jakoby zapomněla na Reguluse, utřela si slzy a pomalu si vzala Ann s postýlky do náruče. Bude to skvělá máma své dceři bude dávat tu největší lásku, kterou jí bude moct.
,,Jaké má oči?" zeptala se mě a já se pousmála.
,,Nezapomeň, že se jí po měsíci barva změní na jinou. Teďka bude mít jen modré. Ale ještě je neotevřela, " Ve chvíli, kdy jsem to dopověděla, pomalinku je otevřela a pak se na nás koukaly dvě veliká kukadla, která se usmívala na svět.
,,Je…překrásná, " vydechla Alysha, ale vzápětí posmutněla.
,,Takové rodiče, jak jsem já a Regulus si nezaslouží. Oba jsme Smrtijedi a neměli jsme zrovna skvělé dětství." řekla pomalu a skoro neslyšně. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, co právě vypustila s pusy.
,,Co to říkáš?! Budete nejlepšími rodiči, které si může přát!" uklidňovala jsem jí. Ale o Regulusovi jako o otci jsem velmi pochybovala. Utekl od ní, když jí je nejhůře, potřebuje jeho objetí a hlavně jeho starostlivost.
Patrick sice taky zmizel, ale když se vrátil, nemohl se Alyshy nabažit. Hrál si s ní a dokonce šel sní i sám na procházku a to jsem se hodně divila.
,,Maminka se nám konečně probudila, skvělé!" radoval se lékouzelník a hned jí vykecal všechny záležitosti kolem porodu. Ze všechno šlo podle plánu, ale pak byla mimo svět a to jí dost vyděsilo. Ale hned se uklidnila a začala se věnovat Annabel.
Doktor odešel a mezitím nám řekl, že Alysha už může jít domů už zítra. Hodně jsem se divila, že může být tak brzo doma, ale věřila jsem mu to. Viděla jsem doktorovi na ruce (i u sestřiček, které byli u porodu) takové čárky od neporušitelného slibu, asi se Patrick pojistil, aby nikde nevytrubovali, že jsou v nemocnici Smrtijedi.
,,A jak se vůbec jmenuje má dcera, jsem naprosto vygumovaná." usmála se a musela si připadat jako naprosté pako, chápala jsem jí.
,,Annabel Tabit Black, " odpověděla jsem jí a sedla jsem si k ní na postel. ,,Opravdu překrásné…kdo to vymyslel?" upřela na mě ty své oči. ,,Regulus. S tím mě překvapil, " usmála jsem se na ní a dala Ann pusu na čelíčko.
,,To máš pravdu. Jdi se domů vyspat, už hodně hodin. Já to zvládnu." řekla a dala mi pusu na tvář. ,,A děkuju za všechno, " řekla ještě než jsem se přemístila.

Regulus Arcturus Black:
Procházel jsem po nábřeží a přemýšlel. Asi jsem se zachoval jako srab, ale opravdu jsem potřeboval někam vypadnout. Hodně mě zklamala, nikdy bych nevěřil, že mě to tak sebere. Musím se s tím vyrovnat, ale hned to nebude. Beztak se Alysha trápí a její rodiče mě nenávidí. S určitostí jsem to věděl.
Annabel byla překrásná po ní, a i když jsem v téhle chvíli nemohl Alyshu ani mou dceru vidět, byl jsem na obě hrdý.
Opřel jsem se o zábradlí a koukal na Seinu, která byla tak volná, jako ptáci na nebi. Sáhl jsem si do vnitřní kapsy mikiny a vytáhl nějaký papír. Po rozbalení jsem zjistil, že je to fotka. Ani jsem nevěděl, jak se tam dostala. Nehodlal jsem o tom přemýšlet. Na fotce byla Alysha ve svatebních šatech, dokonce už měla prstýnek a usmívala se tím úžasným úsměvem, který patří jenom mě. A v těch šatech vypadala překrásně, vypadala jak princezna. Má princezna….
Usmál jsem se, fotku důkladně složil a dal zpátky do kapsy. Rozešel jsem se směrem k panství strýce a tety. Když jsem vešek do zahrady panství, hned jsem pod altánkem uviděl mé vzdálené sestřenice dvojčata. Avior a Kastru.
Jenže ty se opravdu nepovedly. Teta byla hezká a má takové dcery. Jedna šilhá a druhá má křivé zuby. No, chtěl bych vidět ty ženichy, které jim za rok budou hledat. Na svatbu jim určitě nepůjdu.
Viděl jsem strýce, který seděl na lavičce u rybníčku a tak jsem si k němu přisedl. Ani jsem se na něj nepodíval a hned mi čapl mou ruku do svých.
,,Tady je už někdo v chomoutu…která je ta šťastná?" Nesnášel jsem, když byl někdo takhle zvědavý jako strýc a teta.
,,Alysha Alexandra Fionn, teďka už Black, " řekl jsem s nehraným úsměvem.
,,To toho teda hodně vím, " řekl uraženě a já mu podal fotku, kterou jsem měl v mikině. Rozbalil jí a pořádně si jí prohlédl.
"Je opravdu překrásná. Závidím ti jí. Izabel! Pojď se na něco podívat!" zakřičel strýc na tetu a ta hned přicupitala. Podal jí fotku a jí se rozlil úsměv na tváři.
,,Jak dlouho jste manželé?" zeptala se a já jsem se nějak neměl k odpovědi.
,,Od letošního dubna, " chtěl jsem zpátky svou fotku, jenže tetka ucukla rukou a já začínal ztrácet nervy.
,,A plánujete děti?" Kurva! To zase byly otázky!!!
,,Včera se nám narodila dcera Annabel, " vytrhl jsem fotku tetě z ruky a šel jsem pryč.
,,A proč nejsi u ní?! Potřebuje tvou oporu!" zařvala na mě ještě teta, ale já už šel do svého pokoje, který jsem měl připravený.

Myslím, že se to hodí. Stay = zůstaň. Spíš možná až k druhé části, ale celkově ke kapitole to jde.

39. kapitola 2/2

28. srpna 2011 v 21:23 | Angie a Alysha |  Navždy uvězněná


Alysha Alexandra Black:
Probudila jsem se do dalšího úžasného zimního dne. Břicho jsem stále měla a docela už mě to sralo. Já už chci být hubená jako předtím!!!
Když jsem se podívala na Rega, který ještě spal, tak jsem se musela pousmát. Byl celý odkopaný, ale jen ruku měl přes oči. Byl tak sladký!!
A Lady ležela vedle něj, roztažená po celé šířce mé postele. Rozhrnula jsem závěsy a pootevřela okno. Ale když jsem se otočila, tak Lady ležela Regovi na hrudi a moc se jí to líbilo.
Jenže nevím, jestli se to bude líbit Regovi, který se probouzel. Když jí uviděl, vykulil oči a spadl s postele. Lady jen mňoukla a dál se válela na posteli.
"Potvora jedna chlupatá." ulevil si Reg a šel se převléknout. Bude nadávat mé Ladyince?! Tak to teda ne!! Založila jsem si ruce na prsou a čekala až vyleze s koupelny. Uviděl mě a s arogantním úsměvem se přibližoval. ,,Mám rád zvířata, ale nemusí se válet v naší posteli." ukázal na ní, jak se na nás úžasně kouká.
,,Přece by ses nezlobil na tak krásné stvoření jako je ona, " udělala jsem psí oči.
,,Znám ještě krásnější stvoření a to jsi ty." políbil mě.
Když jsem viděla, že už snídani stíhat nebudeme, tak jsme šli dolů do obýváku. Seděli tam rodiče a mamka měla na sobě ty úžasné šaty, které jí neskutečně slušely!!!
,,Přemístíme se k matce, ať nemá řeči." řekl Reg a přičaroval si kabát. Jenže to nešlo. Začalo mě bolet břicho, prostě mi bylo divně a najednou jsem pocítila mokro.
,,Tak to asi nepůjde!" vykřikla jsem a chytla se za břicho.

Regulus Arcturus Black:
Tak teď jsem trochu nestíhal. Před chvíli bránila svojí kočku a teď jí praskla voda?? Ale já nevěděl, co mám dělat??
Alysha se zmítala v bolestech a já vypadal před jejími rodiči jak naprostý debil, co se neumí postarat o svojí ženu!! Její matka u ní stála a dýchala s ní.
Rychle jsem se vzpamatoval a přemístil jsem se s Aly do nemocnice. Ihned jsem zastavil nějakého lékouzelníka a hned nás vedl do pokoje. Alyshu pomocí hůlky převlékl do takové té košile a pomohl jí si lehnout. Sedl jsem si k ní, chytil jsem jí za ruku a pomáhal jsem jí dýchat.
,,Zhluboka se nadechni a vydechni, " diktoval jsem jí a ona mě poslouchala. Jenže přišel silný stah a začala nehorázně řvát. Tekly jí slzy a začala se potit. Tak tohle zrovna nebylo nic pro mě. Přišla sestřička a koukala se na hodinky, dokud nepřišel další stah. Podívala se na mě a usmála se.
,,Vaše žena má stahy po pěti minutách. Až je bude mít po dvou, zazvoňte na tenhle zvonek, " řekla mi a chtěla odejít.
Podle mého výrazu zjistila, že nevím jak se měří stahy a tak mi to vysvětlila. Sedl jsem si zpátky k Alyshe a začal jsem znova dýchat. V jedné chvíli to vypadalo, že rodím já a ne Alysha. Zrovna v téhle chvíli jsem nechtěl být v kůži mé ženy. Asi to muselo hodně bolet, podle těch obličejů, co dělala.
Muselo to být asi půl hodiny a stahy byla stále po pěti minutách??!! Jak dlouho to ještě jako bude trvat?? Přes okno jsem si všiml, že se zatáhlo, začalo pršet a sem tam se ozvaly hromy. Najednou Alysha zařvala a ozval se hrom jak hovado. V zimě a bouřka?? To je nějaké divné?! Konečně začaly být kontrakce co dvě minuty a já začal zvonit jak šílenec.
Přiběhl doktor a dvě sestřičky. Já radši vypadl na chodbu a sedl se na lavičku. Pokaždé když zařvala, ozval se hrom. Bylo to opravdu divné.
Za pár minut se ze mě stane otec. Opřel jsem se o parapet u okna a koukal ven.
,,To - to nejde!! Už nemůžu!!" řvala Alysha a já jsem se o ní bál.
,,Paní Blacková!!! Neusínejte!!! Za chvíli už to budete mít za sebou!" povzbuzoval jí doktor. Alysho!!! To dáš!! Prosím tě!! Hlavně neusínej!!! Porod už trval hodinu??!! Proklatou hodinu!!! Bouřka stále byla a Alysha pořád řvala.
Za pár minut už jsem s pokoje uslyšel dětský pláč a usmál se. Konečně.
"Matka se nám ztrácí!!" řval po sestrách lékouzelník a já měl černo před očima. Alyshom né!!!
Vletěl jsem do pokoje a nevěřil jsem vlastním očím. Doktor se pokoušel dostat zpátky Alyshu, první sestra čistila mé dítě a druhá mě vyváděla s ložnice. Já chtěl být u mé ženy!!! Kurva!!! Jestli se to všechno posere!!!
,,Pane Blacku! Všechno bude v pořádku. Vaše žena má toho nejlepšího lékouzelníka, kterého tady máme!!" uklidňovala mě sestra a šla zpátky do pokoje. Já nechtěl tady sedět jak trubka na lavičce!! Já chtěl něco dělat!!! Ještě pro tu smůlu se sem přemístili její rodiče!! Sakra!!! ,,Regulusi? Děje se něco??" zeptal se Patrick. Ano, děje!!! Vaše dcera není při životě!!! Chtěl jsem to na něj zařvat, ale ovládl jsem se. Musel jsem vypadat jako šílenec.
,,Dítě je na světě, ale Alysha nereaguje, " řekl jsem smutně a sklopil oči.
Její matka se hystericky rozbrečela a málem omdlela. Posadila se vedle mě a zhluboka dýchala. Myslel jsem si, že je to snad půl hodiny, ale bylo to jen pět minut!!!
Konečně vylezla jedna sestra a hned zmizela. Co se sakra děje?? Já už chci něco vědět!!! Po dalších pěti minutách vyšla druhá sestra a poslala mě dál.
Alyshyni rodiče odvedla do nějaké ordinace, aby dala Victorii injekci na uklidnění. Lékouzelník se spokojeně usmíval a všiml jsem si, že Alysha spokojeně oddechuje.
Usmál jsem se. Vedle v postýlce leželo mé dítě. V růžové dečce!!! Růžová?!
Takže mám jako dceru??? Ne, to nemůže být pravda!!! Já chtěl syna!!!
,,Narodila se vám krásná dcera, gratuluji. Ale teď k věci. Při porodu byly jisté komplikace. Naštěstí je vaše žena silná a tak to zvládla. Ale na konci to už vzdala, jak jste sám viděl. Naštěstí už je mezi námi a je stabilizována. Upozorňuji vás, že bude hodně vyčerpaná a unavená. Teď vám sdělím jednu zprávu, která já pro mladé páry tak trochu šokující. Žádám vás, aby jste se ženou, alespoň měsíc a půl neměli sex. Bude ráda, že se vůbec zvedne a dojde se na záchod, " řekl lékouzelník a potřásl si se mnou rukou.
Chudák má Alysha!!! Podíval na mou DCERU, která byla mimochodem překrásná, ale byla to holka!!! Syna jsem chtěl!!! Do prdele!! Sice to bude ode mě hnusné, ale musím vypadnout, protože jsem cítil obrovské zklamáni. To ONA mě zklamala a nedokázala mi dát syna. Možná jsem ji miloval, ale teď jsem v sobě cítil veliké prázdno.
"Ještě vás poprosím, abyste dal své dceři jméno. Vaše paní to nezvládne, " usmál se doktor a já se na ní podíval.To dítě za to nemohlo.
Musí to být nějaké úchvatné jméno!!
Musel jsem asi hodně dlouho přemýšlet, protože mě vyrušilo doktorovo pokašlání.
,,Annabel Tabit Black, " řekl jsem mu a hned po vyslovení se to jméno vyrylo do jmenovky na postýlce. Doktor odešel a já políbil Alyshu na čelo.
Vypadala strašně. Rozcuchaná, zpocená a vyčerpaná. Když do pokoje vešli Fionnovi, musel jsem rychle pryč.
Přemístil jsem se už do naší ložnice a sbalil jsem si pár věcí na sebe. Narval jsem to do menší tašky a přemístil jsem se ke strýci do Francie.


Angie Aurora Black:
Všichni jsme se nasáčkovali ke stromečku, a jelikož jsem byla "paní domu" (to určitě, tak stará nejsem), tak jsem dárečky podávala já.
Musím říct, že nejvíce dárečků měla Tarja. Dostala plno knížek, dokonce už i malé koště - samozřejmě od Jamese (Lilly se dušovala, že se mu to snažila vymluvit), pak úplně rozkošné hračky - hlavně ta panenka, která byla jako živá byla super, protože kdyby se Tarje něco stalo nebo něco potřebovala a plakala, panenka by okamžitě sama došla za Moreen nebo Tobiasem. Bylo to super, akorát naháněla Tarje trochu strach, protože mohla mít tak metr. Když se k miminku natáhla, Tarja spustila neskutečný randál, jako by ji nože brali. A tak jsem vyskočila a místo koled pustila Aerosmith. Okamžitě se uklidnila a pomalu usínala.

Sirius se vytáhl. Ten černý kašmírový svetr s červeným lemováním byl naprosto úžasný! Byl schválně o něco delší. Rozhodla jsem se mu poděkovat až budeme sami.
Od holek a kluků jsme se Siriem dostali spoustu kouzelnických potřeb do domu, taky CDčka a nadto i lístky na koncert Led Zeppelin.
Hope a Deanovi jsme všichni koupili taky potřeby do domácnosti, protože renovovali ten zděděný dům v Irsku. Fakt jsem byla zvědavá, jak to v takovém domě uprostřed lesa může vypadat, prý to bylo skoro na útesu a už našli i cestičku, po které když sejdou, tak se ocitnou na pláži. Nádhera! Hope slíbila, že až to budou mít celé komplet zařízené, pozvou nás.
Claire s Davidem nás dovezli spoustu věcí z Evropy. Ne, že by Anglie snad byla něco jiného, ale chápete, jak to myslím, ne?
Říkali, že hodně cestovali. To jsem taky viděla. Dostali jsme naprosto luxusní parfémy z Francie, pak dovezli pivo z Česka, třeba z Itálie dovezli pizzu ještě křupavou, použili na ni totiž nějaké zaklínadlo. Ze Švýcarska dovezli sýry a nádherné hodinky, ze Španělska klobouky, které tam mají toreadoři, ze severských zemí přivezli kožichy a vodky. Takže: SENZACE!
James a Lilly zase od nás všech dostali - a teď se podržte - dvě štěňata irského vlkodava. Samozřejmě i veškerou výbavu k nim, jako mističky, vodítka, pelíšky a podobně.
Nebyli to úplně miminka, bylo jim už několik měsíců, a když jsme je kupovali, řekli jsme si, že vezmeme rovnou dva, aby jim nebylo smutno. Kluka a holčičku.

Lilly na ně jen zírala. Vůbec nevěděla, co má říct. James na tom nebyl o nic lépe, vypadal, jako by mu před dveře někdo dal dítě s dopisem, že se o něj má postarat.
Opravdu to byla roztomilá štěňata. Ta jejich kukadla, dívali se tak psovsky, že si je snad všichni v místnosti museli zamilovat. Choulili se k sobě a vypadali opravdu zoufale.
Lilly se zmohla jen na "ach" a láskyplně vzala jedno štěně do ruky. Sotva ale uviděla to druhé, jak osamělo, položila se první štěně na klín a vzala hned i druhé.
Začala je oba hladit a James vstal z naší veliké pohovky (díky bohu za ni, alespoň se tam většina vešla!) a posadil se k Lilly na zem. Podala mu jedno štěně a nám bylo jasné, že si na sebe všichni zvyknou velmi rychle.
Když si James do ruky vzal holčičku a pak ji položil na koberec, aby ji mohl hladit, překulila se na záda a dala pacičky nahoru, čímž jasně ukázala, že mu věří a nechala se drbat na bříšku.
Všichni čtyři vypadali jako spokojená rodina a mě už jen díky pohledu na ně naplňoval nepopsatelný pocit. Ale ano! Cítila jsem se, jako kdybych vypila "štěstí". Blaženost, radost, prostě štěstí.

"Nemůžu se dočkat, až vyrostou!" svěřil se nám Sirius a prolomil tak ticho a občasný šepot. Lilly s Jamesem se na něj tázavě podívali.
"Budu si s nimi hrát! Stejně si myslím, že i tak jsem větší, než oni, " usmál se.
"Větší vůl, " začala jsem si ho dobírat.
"Prosím tě, Siriusi, až oni vyrostou, ty se nebudeš moct ani proměnit, jaký budeš staroušek, " přidal se ke mně Tobias.
"No dovol, taťuldo?" podíval se na něj nazlobeně Sirius.
"Pánové, nechte toho!" okřikla je profesorka McGonagallová jako ve škole. Ještě chybělo říct v zadní lavici. Všichni se na ni podívali. A pak se i s ní rozesmáli.

Fenka se překulila a posadila se. Už se oba otrkali a tak se začali prát, kousat do ocasů, vrčeli na sebe, štěkali - i když štěkot se tomu říkat ještě nedalo, chňapali po sobě pacičkami, váleli se po sobě, kousali se, a když přestali být zlobiví, olizovali si čumáčky a tulili se k sobě. A my jsme je se smíchem sledovali.
Moreen s Tobiasem od nás dostali zájezd na Havaj s tím, že Tarju klidně pohlídáme. Hlásilo se tolik zájemců, že by bylo nejlepší, aby tam byly minimálně tři týdny.
A Tarja, jako by věděla, že se mluví o ní, se probudila. Ležela Moreen na prsou a sotva jsme o ní začali debatovat, zvedla hlavičku a začala se dívat po nás, kteří se překřikovali o to, kdo ji bude mít, jako děti ve školce o pastelky.
"Haf!" řekla, když spatřila oba psy. Lilly s Jamesem se po tom, co předvedli dohodli, že je pojmenují podle těch, které jim nejvíce připomínají. Black a Blacková.

To jsme se se Siriem naoko urazili, i když jsme museli uznat, že po sobě taky vrčíme, nejraději bychom se poprali (jenže to neriskuju, on by to vyhrál), ale že bych ho kousala do ocasu, to zrovna ne. Tak zlá nejsem.
"No ano, je tam pejsek, že?" sklonil se k ní Tobias a políbil ji na čelo. "A řekni nám, jak dělá strejda Sirius?" usmál se a všichni se otočili na Tarju. Stydlivě si ručičkami zakryla obličej, a když si byla jistá, že ji nikdo nevidí, otevřela pusinku a vydala ze sebe zvuk, který velice hodně připomínal "Angie!"

Všichni se rozesmáli a já jsem zase začala podávat dárky. Když Tarja znova usnula, dali jsme ji tentokrát do postýlky a šli jsme do sklípku, který jsme měli pod domem. Bylo tam v dřevěných regálech plno vína a jiných lihovin.
Také tam byl veliký krb a lavičky se stoly. Na zemi byly kožešiny a dřevěná podlaha. Ani to jako sklípek nepůsobilo, jen ty kamenné zdi ho tak trochu připomínaly.
Sedli jsme si a Sirius začal nalívat. Problém byl v tom, že můj manžel nezná míru a tak se zanedlouho naším sklepem ozýval smích a zaznívaly snad všechny sprosté vtipy, na které jsme si vzpomněli. Taky jsme vzpomínali na školu, na žertíky, které jsme vyváděli a kolikrát se profesoři ani nestačili divit, že jsme to byli my.
"Já - já zajdu zkontrolovat Tarju, " zvedala se se smíchem Moreen a moc jí to nešlo.
"Já tam zajdu!" nabídla jsem se a i přesto, že jsem byla zvyklá, jako ostatní, trošku jsem se zapotácela.

Chytila jsem pro jistotu zábradlí a vyšla točité schodiště. Když jsem si tak vybavila, jak se polovina namazala, musela jsem se zasmát. Ti určitě ty schody nevyjdou.
Když jsem došla k Tarjině postýlce, viděla jsem, že klidně spinká. Black a Blacková měli pelíšky pod její postýlkou a spinkali stejně klidně jako oni. Teď se nám to rozrostlo o dvě miminka.
Otočila jsem se a chtěla jít, jenže jsem do někoho vrazila.
"Siriusi!" vyhrkla jsem, protože mě vylekal. Jeho ruka mi ale okamžitě zacpala pusu a odtáhl mě pryč, protože se Tarja trošku zavrtěla. Nechtěl ji probudit.
"Zlato, taky jsi tak šťastná?" usmíval se.
"A to mě jako kvůli tomu tady strašíš? Málem jsem se počůrala, jestli ti to nevadí, " zaškaredila jsem se na něj. "Ale jo, jsem šťastná. Děkuju moc, za ten dárek, je úžasný, " políbila jsem ho na tvář.
"Nemáš zač. Ta nová bunda od tebe a ty rukavičky na motorku se mi taky moc líbí. Ale počkej, přece sis nemyslela, že bych tě odbyl jen svetrem?!" pokrčil čelo.
"Kašmírovým!" připomněla jsem mu.

Rozesmál se a pak rukou zašátral v kapse. Vyndal z ní jakousi rudou saténovou krabičku a podal mi ji. "Otevři to!"
Rozvázala jsem zlatou mašli a otevřela ji. Bylo v ní srdce na stříbrném řetízku, jeho kraj byl posetý diamanty a uvnitř bylo rubínové. Něco tak nádherného jsem v životě neviděla.
Krom jeho.
"Je úžasný!" řekla jsem a nemohla z té krásy spustit oči. Vzal řetízek do ruky, odhrnul mi vlasy a připnul na krk. K drakovi přibylo srdce. Pak si mě zase otočil k sobě a rukou si sáhl za výstřih svetru. Vytáhl úplně stejný řetízek, který zase přibyl k jeho fénixovi a vzal do ruky ten můj. Přiblížil je k sobě a ony se spojily.
Zatočila se mi hlava, ucítila jsem takovou bolest, až jsem musela zavřít oči. Když jsem je otevřela, překvapením jsem vydechla. Byli jsme na nějaké písečné pláži, která byla úplně prázdná, a slunce zrovna zapadalo.
"Kde to - co to - " Nějak jsem nevěděla, co říct.
"Kouzlo, miláčku, " zasmál se Sirius. "Líbí?"
"Paráda!" rozhlédla jsem se okolo. Pak jsem zrak ale stočila opět k němu. "Siriusi, chci, abys něco věděl, "
"Copak?"
"Chci, abys věděl, že kdyby se stalo cokoliv a ať budu kdekoliv, tak tě budu navždycky milovat. Jen tebe, navždycky, pamatuj na to, prosím, " dívala jsem se mu s vážností do očí. Nevěděla jsem, kdy odejdu, proto jsem se rozhodla toho využít.
"Neboj se, Angie. A ty si zase pamatuj, že ať řeknu cokoliv, ať udělám cokoliv, budeš navždycky jen ty tou, kterou miluju. Na tebe nikdo nemá, nikdo. Věř tomu, ať se děje cokoliv, jen a jen ty, "
"Dobře, " řekla jsem. Políbila jsem ho. "Ale teď bych radši byla doma, výletovat můžeme jindy, "

Znovu se mi zatočila hlava a v tu chvíli jsem se ocitla zase v obýváku. Tarja i štěňata spala a já slyšela, jak se někteří z těch, kteří přežili, snaží dostat nahoru. Asi už to ve sklípku zabalili.
"Už jdou, takže pro dnešek asi končíme. Pojď, půjdeme spát, " řekl Sirius a chytil mě za ruku.
Než jsem vylezla z koupelny, už spal. Dost mi připomínal ta štěňata i miminko. Byl rozvalený po celé posteli, zčásti byl odkopaný a vlasy mě všude v obličeji. Jednu ruku měl za hlavou a druhou na mém polštáři.
Najednou mě přepadla žízeň, protože jsem pila celý večer. Sušák. Tentokrát jsem zatoužila jen po dýňové šťávě.

Procházela jsem chodbou, když jsem uviděla Brumbála, jak jde po schodech nahoru.
"Brumbále, co tady děláte? Nemůžete spát?" ptala jsem se.
"Mohu, to pro mě není problém, " mrkl na mě, ale pak jeho výraz zvážněl. "Angie, je mi to líto, ale už je ten správný čas, "
Jako by mi kudlu do srdce vrazil. Teď, když jsem je tady všechny měla, teď když jsem si užívala chvíle štěstí a rodinné pohody…TEĎ?!
"Teď?" hlesla jsem v odpověď. Naprosto mě to zdrtilo. Ale měla jsem s tím počítat.
"Je mi líto, " řekl Brumbál chápavě. "A nedoporučuji žádné osobní věci, bylo by to ještě těžší,"
"Dobře," řekla jsem, otočila se na podpatku a zamířila si balit věci. Cestou jsem přemáhala slzy, ale nevydržela jsem to.
Rozbrečela jsem se.

Naházela jsem si všechny věci do tašky, natáhla si džíny, kozačky a zimní bundu.
Pak jsem šla k posteli a podívala se na Siriuse. Byl nádherný. Nechtěla jsem ho opustit. Jako by mi vyrvávali kus srdce. Bolelo to víc, než tehdy v Malfoy Manor. Tam mě od něj odtrhli násilím, ale tady jsem to musela udělat dobrovolně. A to bylo horší.
Je to jako dieta. Je lehčí, když vám sladkosti někdo vezme, než když se jich vzdáváte dobrovolně. Podléháte tak pokušení dietu zahodit za hlavu a dopřát si potěšení a úlevy v podobě tabulky čokolády. Navíc, když se vzdáváte něčeho, na čem jste mnohem závislejší, než na sladkostech, musíte mít neskutečnou vůli. Tu jsem v tu chvíli potřebovala.
Byl mojí drogou a já se tím už netajila. Byl moje všechno.
A teď tady leží, nahý, jen zakrytý peřinou, spí, pluje na obláčku v říši snů a nic netuší. Netuší, že to dělám pro něj a pro všechny, které miluju. Netuší, jak mě ničí pomyšlení, že mě tu ráno nenajde, že mě nepolíbí, neobejme.
Opatrně jsem mu z krku sundala přívěsek fénixe na kůži, který jsem mu dala, aby mě kdykoliv mohl přivolat. Strčila jsem si ho do kapsy a se slzami v očích mu napsala lístek.
Naposledy jsem ho políbila na jeho sladké rty a pak odešla pryč.



39. kapitola 1/2

28. srpna 2011 v 21:21 | Angie a Alysha |  Navždy uvězněná


Regulus Arcturus Black:
I přes oční víčka jsem věděl, že někdo měl zapnutou lampičku. Občas jsem slyšel, jakoby někdo otočil stránku. Najednou mnou projela vlna bolesti a pak mě už nic nebolelo.
Cítil jsem, že všechny mé svaly jsou unavené, ani oči jsem pomalu nemohl otevřít.
Už jsem konečně otevřel víčka, tak jsem je hned musel přivřít, protože tu bylo moc světla. Když jsem si konečně zvykl a tak jsem se porozhlédl. I přes zatažené závěsy bylo vidět, že venku už je dávno tma. Když jsem se koukal na druhou stranu, uviděl jsem jí! Četla si knihu a měla ustaraný obličej. Chtěl jsem zvednout ruku a pohladit jí po odhaleném stehně, ale neměl jsem sílu. Pro mojí debilní smůlu si mě nevšimla. Začínal jsem mít velkou žízeň a tak jsem od sebe odlepil své vyprahlé rty.
,,Aly, " zašeptal jsem a ona se otočila. Kniha odletěla na druhou stranu pokoje a začal se věnovat mě. A rozlil se jí na tváři krásný úsměv.
,,Nebolí tě něco??? Nepotřebuješ něco?" ptala se mě a skákala okolo mě. Miloval jsem tu její starostlivost.
,,Jen pití, " řekl a okamžitě zavolala skřítku a ta tu byla v okamžiku. Alysha mi trochu nadzvedla hlavu a napil jsem se. Hned jsem po těle ucítil úlevu. Už se mi do těla dostávala síla, která mi chyběla. Dopil jsem se a s obtížemi jsem se posadil vedle té dokonalé ženy. ,,Jak dlouho jsem spal?" zeptal jsem se jí a díval jsem se, až jí slza sklouzla z brady na peřinu.
,,Tři dny, " odpověděla a sundala si brýle. Vždycky když plakala, měla ještě více modřejší oči než obvykle.
,,A jaký je vůbec den?" musel jsem se zeptat, protože to poslední, co jsem si pamatoval, bylo blížící se červené světlo.
,,Za týden je Štědrý den, " řekla radostněji a pohladila si to ohromné břicho. Pochopil jsem. Za týden už měla rodit a já tady ležel jak troska! Musel jsem se rychle vzchopit, ale noc asi nebyla zrovna nejlepší doba.
Už jsme se s Alyshou uvelebovali do peřin. Pořádně se ke mně přitulila a usnuli jsme.
Ráno když jsem se probudil, zjistil jsem, že Alysha už je dávno na nohou a přinesla mi snídani. Já nevím, ale asi té holce hráblo anebo mě až tak moc milovala.
Snědl jsem si míchaná vajíčka se slaninou a pokusil jsem se vstát. S pomocí mé Alyshy jsem se oblékl a bohužel mě musela ještě podpírat.
Pomalu jsme slézali schody a došli jsme do jídelny.
Všiml jsem si, že tady sedí má matka jak královna Zeměkoule. Popíjela kávičku a kouřila cigaretu. Kdybych to věděl, radši bych ještě ležel nahoře v posteli a dělal, že jsem stále v bezvědomí.
Podívala se na mě pohledem, který jsem až moc dobře znal. Znamenal, že se za mě stydí a že by mě radši někam zahrabala.
Alysha mě pustila, ale já jsem se opíral o futro, protože jsem se jak si ještě sám neudržel na nohou. Má nejdokonalejší žena sebrala matce cigaretu a típla jí. Sladce se na ní usmála a já věděl, jak tím Walburgu Blackovou nasrala. Tohle bych si já v životě nedovolil.
Alyshyni rodiče se na svou dceru podívali vyděšeně, až jsem musel zamrkat. To se mí matky bojí? Vždyť to je stará skořápka, která za chvíli praskne.
Jenže ta skořápka má velmi tuhý kořínek. Alysha jen pokrčila rameny a stoupla si vedle. Čekala, co z mé matky vypadne.
,,Arcturusi, " začala a já věděl, když mě takhle osloví, že jsem jí zklamal. Alysha na ní tázavě koukala a já jí chytil za ruku . ,,Velmi jsi mě zklamal. Myslela jsem si, že toho vydržíš víc, " tvrdě se na mě podívala. ,Kdyby byl na živu tvůj otec, byl by hodně zklamaný. Neměli jsme tě tak vychvalovat, " řekla smutně, ale na tváři se usadil její škodolibý úsměv, který jsem roky nenáviděl.
,,Chtěla bych vidět vás, kdyby vás mučil Voldemort. Určitě byste fňukala, " ozvala se Alysha a vytrhla ruku. I má matka se pohotově postavila.
,,Ty, k němu patříš a takhle mluvíš o Pánovi zla?" zeptala se nevěřícně má matka a podívala se na Fionnovi.
,,Už není naše věc, jak se naše dcera chová." řekl Patrick s nehraným úsměvem.
,,Jestli se vám moje chování nelíbí, tak mě zmlaťte tou svou kouzelnou holí, jak jste bila Siriuse a Reguluse." vyštěkla na mou matku Alysha.
,,Reg má ještě na zádech jizvy!!" vyplivla a stála jak skála.
Jak ví, že nás matka mlátila tou holí?? Došlo mi to. Nitrozpyt.
,,Nenechám se urážet!!" zařvala matka a přemístila se domů. Konečně klid.
,,Alysho! Takhle by ses k madam Blackové neměla chovat!" pokáral jí Patrick a ona po něm švihla pohledem. Podle toho pohledu jsem věděl, že je něco v nepořádku.
,,Madam? To není žádná madam, ale hysterická fúrie!!" vyštěkla a chytila se za břicho. Než jsem se stačil k ní došourat, už bylo všechno v pořádku.
,,Byli to jen poslíčci, " usmála se a opatrně mě políbila.
Rukou jsem jí hladil po zádech, jenže vykřikla bolestí. Nechápal jsem to. Když viděla můj výraz, začala se smát.
,,To, že se blíží porod, " vysvětlila mi a já si jí s problémy přitáhl k sobě. Otočil jsem si jí k sobě zády a vyhrnul triko nahoru. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím??!! Celá záda měla modrá!!
,,Kdo ti to udělal?!" vyjel jsem okamžitě. Otočila se na mě a vjela svou studenou rukou na mou hruď.
,,Kdo asi? Ten, komu jsem se vzepřela, aby tě už přestal mučit!" rozbrečela se. To si dělá prdel?? Vždyť je těhotná??!! Sám říkal, že jí nikam nebude posílat!! A udělá jí tohle?? Když jsem si jí přivinul k sobě, brečet přestala.
,,Alysho? A mažeš si ty záda těmi mastičkami??" zeptala se její matka a Alysha se na mě nevinně usmála.
,,Jejda." řekla tiše a já se usmál. Otočila se na matku a zavrtěla hlavou.
,,To si děláš si srandu?? Okamžitě je přines!!" nakázala jí a Aly si jen povzdechla. Mávla hůlkou a mé mastičky měla v rukou. Já se mezitím posadil obkročmo na židli, ale tak, že jsem se břichem opíral o opěradlo. Když jí matka mazala záda, tak se na mě Alysha napojila před nitrozpyt.
I když jsem jí o to nepožádal, celou tu scénku mi přehrála. Od toho, jak se modlila, abych to nebyl já. Do doby kdy měla svou hlavu na mé hrudi. Ona na něj poslala Cruciatus? Ona?! Myslel jsem si, že se jí tyhle kletby hnusí??!! Když jí matka namazala záda, tak jsem přišel na řadu já. Alysha mi sundala triko a já cítil na sobě zabodnutý pohled její matky, jak si mě prohlíží.
,,Victorie! Prosím tě!" pokáral svou ženu Patrick a odtáhl si jí pryč. Alysha se nad tím pousmála a začala mi mazat modřiny a podlitiny. Některé ještě bolely.
,,Určitě mi závidí, že mám doma takové krásné tělo." řekla těsně u mého ucha, až mi naskočila husí kůže. Oblékl jsem si triko a posadil jsem si jí na klín. Musel jsem uznat, vážně přibrala, ale nemůžu jí to mít za zlé. Věděl jsem, že jí něco užíralo svědomí, ale ani jsem neměl náladu se jí na to ptát.

Alysha Alexandra Black:
Huráááá!!! Jsou Vánoce!!! Byla jsem šťastná!! Na to, že jsem měla dneska termín, tak jsem byla čilá jak rybička.
Regulus si mě pořád hlídal. Už se zotavil. Už neměl žádné modřiny ani podlitiny. Mě ta modřina taky už zmizela, oba jsme byli už v pořádku. Uvědomila jsem si, že tohle budou moje první Vánoce s Regulusem!

Byli jsme na Vánoce u našich, protože Josh s Luky budou u Ginnarů. Ale už jsem přemýšlela, že se sem přestěhujeme. Stejně jsme tady nejčastěji a hlavně tenhle velký dům je zabezpečený těmi nejlepšími kouzly.
A hlavně šel po nás Řád a tam v tom domě by to bylo nebezpečné. Zkusím to dneska Regovi říct. Zdobila jsem pomocí hůlky, obrovský stromek v obýváku. Naštěstí jsem to mohla zdobit podle svého a tak šel do stříbrné a fialové barvy.
Ozdobičky, řetězy, Regulus seděl v křesle a se zaujatým pohledem si mě prohlížel. Každou chvíli mě přepadávali poslíčci.
Takže byl Reg jak na elektrickým šoku. Každou chvíli byl na nohou, ptal se mě na něco a nebo volal rodiče.
Kdyby věděl, jak ho miluju!!! Nedokážu si bez něj představit jeden den!!! Až tak moc jsem na něj závislá. Všimla jsem si, že mamka zdobí jídelnu stejně jako stromek. Hodně mě to potěšilo, protože všechno muselo být podle ní. Celý stromek jsem završila velkou stříbrnou hvězdou na jeho špičce.
Byl překrásný!! Musela
jsem se pochválit. Po kom jsem zdědila ten smysl pro styl. Asi po mamce, protože to, co si někdy na sebe vezme táta? To je na vydloubnutí očí!!
Když jsem to všechno už měla hotové, tak jsem se šla sednout na opěradlo Regova křesla.
,,Chtěla jsem se tě na něco zeptat, " začala jsem a dívala jsem se ven, na ten krásný nevinný sníh, který si jen tak poletoval venku.
,,Poslouchám, " přikývl se Regulus a začal mě hladit po stehně.
,,Napadlo mě, že by jsme, se sem přestěhovali. Jsme stejně tady častěji než doma a je to tady bezpečnější." A dál jsem se koukala z okna, bylo to zajímavější, než Regulova reakce.
,,Už jsem nad tím taky přemýšlel. Dneska u večeře se jich zeptám, " řekl jen tak do větru. Nevěřila jsem vlastním uším!!! Ano, ano, ano!!!! Zase budu bydlet v tom úžasném domě!! Zaplavila mě vlna radosti, která chtěla ven!!! Ááá, takhle šťastná jsem snad nikdy nebyla!!!
,,Myslíš to vážně?" zeptala jsem se plná nadšení. Jen přikývl a já myslela, že bouchnu radostí!!!
Z opěradla jsem se sklouzla Regovi na klín a objala jsem ho. Když si mě k sobě přitiskl k sobě ještě víc, byla jsem v sedmém nebi. Zavřela jsem oči a vychutnávala jsem si to. Cítila jsem ve všech ohledech uvolněná, nic mě v jeho náruči netrápilo.
Vzala jsem jeho obličej do mých rukou a sladce jsem ho políbila. Znova jsem se schoulila k němu do náruče a zavřela oči.
Nechtěla jsem, aby tahle chvíle skončila. Jenže nás vyrušilo to debilní znamení, které začalo pálit.
Tohle byla první sešlost, od té doby, co mučil Rega. A ještě na Vánoce!!! To nemohl počkat do zítřka??? Ke všemu mám dneska rodit!!! Zvedla jsem se a čekala až mi Reg poddá svou ruku. Jenže se tak nestalo.
,,Ty budeš doma. On ví, že dneska máš termín." řekl a s tím se přemístil pryč.
Fáááájn….tak mě nech doma samotnou, bez dozoru!! Sice tady byla mamka, ale ta byla taky nasraná, že táta zmizel. Obě jsme se na sebe smutně podívaly a začaly si hledět svého.
Když jsem se podívala na tu bílou zahradu, chtěla jsem se jít projít. Ale v té zimě bych asi zmrzla, ale stejně jsem to riskla.
Vzala jsem si vysoké kozačky, do kterých jsem si nacpala džíny a vzala jsem si široký kabát ke kolenům, kvůli břichu.
Když jsem vyšla ven zavál studený vítr a tak jsem se více zachumlala.
Sotva jsem yšla na trávník zasypaný sněhem, propadla jsem se do půli holení. Otočila jsem se dům a napadl mě takový malý nápad. Mávla jsem hůlkou a na krajích střechy se objevila světýlka, která svítila světle modře.
Sice nevím, co tomu řeknou, ale mě se to strašně líbilo. Otočila jsem se zpátky na tu obrovskou zasněženou zahradu a usmála jsem se. Mávala jsem hůlkou a sníh začal lítat podle toho, jak jsem chtěla já.
Dělala jsem všelijaké obrazce, čáry, prostě všechno se si mi zamanulo. Nakonec jsem udělala sněhuláka, který mi byl do pasu. Přičarovala jsem mu šálu z prvního ročníku a uvázala jsem mu jí okolo "krku".
Už se nemůžu dočkat, až si budu hrát s malou. Koukala jsem se do dáli, když v tom mě Regulus zezadu objal. Jeho jsem hned poznala.
,,Co tady děláš?" zeptal se mě a políbil mě do vlasů. Opřela jsem se o něj a dívala jsem se nahoru do nebe. Sníh mi padal do očí, ale vůbec mi to nevadilo.
,,Chtěla jsem na čerstvý vzduch, " odpověděla jsem a otočila jsem se na něj. Smetl z mých vlasů sníh a přivinul si mě k sobě. Rozepnul si kabát a já si vlezla do něj. Zavalilo mě jeho teplo a já už od něj nechtěla jít pryč. Nechápala jsem se.
I když byl na mě hnusný, hned jsem mu to odpustila. Ale asi to bylo tím, že jsem ho navěky milovala. Chytli mě další poslíčci, ale ti byli dost silní.
,,Nemám tě už přemístit do nemocnice??" zeptal se ustaraně.
,,Ještě ne. Až mi praskne voda, budeš první, kdo se to dozví." zažertovala jsem. Usmál se a šli jsme do domu.
V jídelně u stolu už seděli rodiče a čekali na nás. Sedli jsme si naproti nim a čekali až táta tleskne.
,,Patricku, chtěl jsem se na něco zeptat, " oslovil ho Reg a já čekala.
,,Poslouchám, " řekl táta a podíval se na Rega,svýma hnědýma očima.
,,Napadlo mě, že já a Alysha by jsme se sem mohli nastěhovat. Teda, jestli vám to nebude vadit," dopověděl to a já se po rodičích porozhlédla.
Mamce skákaly v očích veselé jiskřičky. Těšila se, až bude se svojí vnučkou trávit čas. Táta měl nejprve kamenný výraz, ale pak se usmál a já věděla, že máme vyhráno.
,,Samozřejmě!!! Stejně jako já, víš, jaká je teďka situace a tady budete v bezpečí. Stejně budeme hodně s Victorií cestovat, tak budete mít dům pro sebe."
Chtěla jsem vyskočit radostí do stropu.
,,Mockrát vám děkujeme, " poděkoval Regulus a začali jsme večeřet.
U večeře byla naprosto skvělá atmosféra. Všichni si povídali, ale pořád po mě pokukovali. Věděla jsem, že se rodiče už těší na své první vnouče. Dneska jsem toho nějak moc nesnědla, protože mě bolelo břicho a byla jsem přejedená.
Když už všichni dojedli, tak jsem si připili, ale já bohužel višňovým džusem a šli si sednout do obýváku ke stromku. Pod stromkem bylo pár dárků a já se těšila jako vždycky.
Byla jsem opravdu ještě malé děcko. Každý měl dva dárky, ale mě to bohatě stačilo a začala jsem škubat balící papír.
Táta dostal další knížku o černé magii, ale nikdy jsem nevěděla, jak každý zjistí, že jí nemá. V druhé měl parfém a podle značky byl opravdu drahý, ale co, naše rodina na to měla. Mamka dostala úžasné modře se lesknoucí šato po kolena až jsem jí je záviděla! K tomu dostala lodičky a já měla chuť ukrást je a daleko utéct. Já chci taky krásné šaty!!!
Reg dostal nějaké kožené pouzdro na hůlku a ode mě takový ten silnější stříbrný řetízek, byl úžasný.
Já dostala zelené šaty, které končily kousek pod zadkem a k tomu střevíčky. Hurá!!! Šaty!!! A v druhém dárku byla jen rolnička. To si asi někdo dělá prdel, ne?? Co asi budu dělat s rolničkou??
Když jsem se otočila na mamku, ihned jsem zjistila, že je to od ní. Zamračila jsem se na ní. ,,Zazvoň s ní, " řekla mi a já tak učinila. Nic se nedělo, ale najednou se mi na klíně uvelebilo kotě, které mělo modrošedý kožich. Milovala jsem kočky a hned jsem ho začala hladit.
,,To je britská modrá kočka. Krásné plemeno a je to holka, " mrkla mě mamka a já se usmála. Já mám kočku!!!
,,Budeš moje Lady, " podrbala jsem jí za uchem a ona začala spokojeně vrnět. Rodiče si stoupli a usmáli se na sebe. Tady něco nehrálo.
,,Tak trochu jsme tušili, že se k nám přestěhujete a tak jsme něco zařídili." řekl táta a já za ním šlapala schody nahoru. Otevřel dveře vedle mého pokoje, teda už vedle mé a Regovi ložnice a mě málem vypadly oči. Byl to dětský pokojíček!!!
Místo postýlky, tam byla kolébka s nebesy, skříňky, hračky, obrázky, nějaký přebalovací pult a vanička! Začaly mi téct slzy štěstím a Regulus mě objal. Jenže jsem nechápala proč je všechno do bílé barvy a nechápavě jsem se podívala na tátu.
,,Až se to narodí a budeš vědět pohlaví, tak si to můžeš dát, do jaké barvy chceš, " vysvětlil mi a já se usmála. Objala jsem tátu a pak mamku. To byl ten největší dárek, který mi dali!!!
,,To je překrásné!!! Moc vám děkujeme, " spustily se mi další slzy a Reg mě odvedl do ložnice, která bude stále vypadat jako můj pokoj.
Když jsem se vykoupala, zatáhla jsem závěsy, sedla si na postel a drbala Lady. Mamka mi mezitím přinesla nějaké hračky pro ni a pelíšek. Nevím jak tomu mudlové říkají, ale je to taková ta věc kam dělají kočky bobky, tak o to se prý nemusím starat. Všechno ví Tea. Chudinka moje malinká. Na ní jsem úplně zapomněla!! Když Reg vylezl s koupelny jen v teplácích, chtělo se mi brečet.
Já už jsi porodit!! Začínám mít sexuální absťák!! Když jsem viděla to jeho úžasné svalnaté tělo, mokré vlasy a pronikavý pohled, chtěla jsem na něj skočit a pořádně si užít.
Odnesla jsem Lady do pelíšku a šla si lehnout k mému úžasnému muži, který už na mě čekal. Přikryla jsem se a on mě zezadu objal.
,,Kdyby něco, rychle mě vzbuď." řekl a políbili jsme se. Přikývla jsem a hned jsem usnula.


Angie Aurora Black:
Poslední měsíce byly zvláštní. Smrtijedi se dlouho nikde neukázali, ani nic neprovedli. Tohle bylo ticho před bouří.
Nebyla jsem si jistá, kdy ta opravdová bouře nastane, možná ne hned, co vylezou z nory, ale až se začne bojovat, chci u toho být.
Teď jsem měla ale plnou hlavu starostí s jinými věcmi. Nebo spíše s jednou jedinou věcí a to s Vánoci. Dnes bylo už 23. 12. a u nás v domě to žilo.
Pozvali jsme všechny, aby tady na Štědrý den byli s námi. Členové řádu, celá parta, dokonce i někteří profesoři z Bradavic se tu nasáčkovali a pomáhali s cukrovím, zdobením stromku a všemi takovými věcmi, které se o svátcích dělají.
Byla jsem opravdu ráda, přijela totiž i Claire z Evropy a vzala s sebou Davida. Karol nepřijela, zůstala na svátky doma, protože si zase našla nějakého Francouze Jeana, který tady u nás studuje angličtinu a ještě se mu neodhodlala říct, co vlastně je, takže by pro něj návštěva domu plného kouzelníku byla asi trochu traumatická. Slíbila, že nás navštíví co nejdříve.

Sirius, James, Tobias, Dean a ostatní členové opačného pohlaví byli venku s malou Tarjou a stavěli pro ni sněhuláky. Ta z toho sice moc rozumu nepobere, tyhle Vánoce si nebude ani pamatovat, ale i tak to bylo od nich strašně moc hezké.
Když všichni kluci přišli z venku, nabídli se, že postaví a ozdobí stromeček. S holkama jsme z toho dvakrát odvázané nebyly, ale nakonec jsme svolily, protože jsme toho samy měly dost. S Hope a Claire jsme šly nahoru přichystat pokoje pro hosty.
"Děje se něco, Angie?" ptala se Claire a stlala přikrývku.
"Ne. Právě, že se neděje nic a to mě znepokojuje, " přiznala jsem a povlékala u toho polštář.
"To víš, i Smrtijedi slaví Vánoce, " ušklíbla se Hope.
"Vážně bych nechtěla vidět, co dávají svým dětem k Vánocům. Asi nějaké knihy o černé magii a takové další blbosti. Například knížky typu: jak se stát naprostým debilem a jiné, " řekla Claire ve snaze nám trochu pozvednout náladu.
Musela jsem se pousmát. "Holky, víte co, dneska si nebudeme kazit den, jsou Vánoce, navíc moje první, coby vdané manželky a první bez lidí, kteří tomu, co sedmnáct let dělali, říkali výchova, " utrousila jsem.
"No, taky si myslím, že se v tom pojmu trochu sekli, " přiznala Hope a Claire jen přikyvovala.

Pak jsme sešly dolů do jídelny. Všichni, jako vždycky, skákali a rozplývali se nad Tarjou. Ona prostě byla to nejlepší miminko na celém světě.
Sirius s Jamesem pomocí hůlek jí vyčarovávali různá kouzelnická, ale i mudlovská zvířata a když se je pokusila chytit do ručky, tak se zvířata rozplynula a ona se rozesmála. Nikdy je nemohla chytit, ale to jí nevadilo.
Bylo to nádherné mít ten velký dům celý zaplněný, nebyli jsme tu konečně sami. Takhle by se mi to líbilo pořád. Cítila jsem se jako v opravdovém domově, Remus donesl z domu nějaké vánoční koledy, které se linuly prostorem stejně jako ta vánoční a rodinná atmosféra. Všichni se usmívali a já konečně cítila naprostou spokojenost.
Pro tento a zítřejší večer jsem se rozhodla na všechny problémy zapomenout a náležitě si ho užít.

Další den kluci opět vyrazili ven. Anebo my jsme je tam poslaly, protože se potřebovali vyblbnout. Doma jenom zacláněli a my potřebovaly stihnout hodně věcí za krátký čas.
S holkama jsme na okna jsme věšely světélka na okna, do oken, ozdobovaly dům - a jelikož byl velký, nebyl to žádný med, nabíraly na tácky cukroví, chystaly jsme obrovský stůl v jídelně na Štědrovečerní večeři a smažily kapra. Mohlo nás být přes dvacet, tak jsme kluky ještě včera poslaly pro další dva.
Ale ani to mi nemohlo zkazit ten rodinný pocit. Byly to moje první Vánoce, které jsem neslavila s rodiči, a byla jsem šťastná. Vánoce u nich vždycky stály za houby, protože jsem nemohla být s těmi, které miluju. Zato teď ano. Byli tady všichni, až na dva lidi. A u toho jednoho bylo velmi nepravděpodobné, že by sem někdy zavítal.

Štědrovečerní večeře byla úžasná. Samozřejmě, že ne díky mě. Ale holkám, které alespoň věděly, k čemu se používá mixér. Některé ty mudlovské vynálezy nebyly špatné, ale byly moc složité. Pro mě.
Když jsme tak všichni seděli u toho stolu a jedli, u toho si povídali a smáli se, bylo vidět, že dnes se na problémy rozhodlo zapomenout více lidí.
Ale taky byly vidět i ty veselé jiskřičky, které se jen na tento den roce navrátily do jejich oči, aby zazářily, aby prozradili to, jak se těší na překvapení a dárky od svých milovaných a aby na chvíli zapomněli na svou dospělost a starosti a stali se dětmi.

Cítila jsem se úžasně. Takhle jsem si Vánoce vždycky představovala. Pohoda, štěstí a radost, kterou mohu sdílet se všemi, které miluju. A že nás tady bylo požehnaně!
"Nevím, jak vy, ale já už bych šel rozbalovat dárečky, " ozval se nahlas Sirius a všichni se na něj podívali.
"Tys zlobil, ty žádné nedostaneš, " reagovala jsem a vzpomněla si na ty časy, kdy jsme se nemohli ani cítit. To jsme po sobě pořád takhle štěkali.
"Nemysli si, ženo, ty tam taky určitě žádné nemáš, " vrátil mi to. Už už jsem se mu chystala něco milého říct, ale byla jsem přerušena.
"Tak půjdeme, uvidíme, co nám tam Ježíšek nechal, " řekl sladce Tobias, ale spíše než nám to říkal Tarje a ta se rozhlížela kolem sebe, jako by toho Ježíška hledala. (Je mi jasné, že v Anglii mají místo Ježíška Otce Vánoc, ale prostě jsme si to trošku počeštily.)
A tak jsme všichni s plnými žaludky vstali od stolu a zamířili do obýváků, kde stál veliký vánoční stromeček, skoro identický s tím, jaký jsme vždycky měli v Bradavicích. Byl stejně nazdobený, ve stejných barvách, zkrátka stejný a opravdu nádherný. I kluci pomáhali s jeho zdobením a opravdu se jim povedl. Ano, čtete správně, kluci. Tudíž z toho vyplývá, že já jsem se neúčastnila ani přípravy večeře, ani zdobení stromečku, ani stavění sněhuláka. Já zůstala u toho, u čeho jsem si byla jistá, že nemůžu zvorat - u uklízení. Jehož náplň taky představovala nachystání všech pokojů pro hosty a další. Bylo toho dost, ale kupodivu mě to bavilo.
"Nádhera!" rozplývala se Moreen. Ona, jako jedna z mála, ho nezdobila a byla v kuchyni, proto tolik emocí.
"Vážně, kluci, tohle se vám povedlo. I když to říkám fakt nerada, " ušklíbla se Alice, která byla v kuchyni s Moreen, Karol a profesorkou McGonagallovou. Alice byla to skvělá holka, měla jsem ji čím dál tím raději.
"No né, Alice! My zase nečekali, že si toho vůbec všimneš!" usmál se na ni James a Lilly zvedla obočí. Okamžitě přestal a štafetu se chystal přebrat Frank. Moc rád svou ženu provokoval. Vlastně my jsme byli všichni takoví provokatéři.
"Vážení, nepůjdeme si raději rozdat ty dárky?" pousmál se Brumbál a jemu se opravdu nikdo neopovážil odporovat.

38. kapitola

28. srpna 2011 v 21:14 | Angie a Alysha |  Navždy uvězněná


Sirius Orion Black:
Už to bylo týden. Týden, co jsem se nevyspal. Angie křičela ze spaní, plakala, házela sebou, a proto bylo lepší zůstat vzhůru a neusínat. Dával jsem vždycky před spaním lektvar na uklidnění a klidné spaní, ale ani to nepomohlo. Vzpomínky byly příliš čerstvé a příliš kruté.
Dělal jsem, co jsem mohl, aby na to nemusela myslet. Byl to týden, co se ani neusmála. Snažila se vyloudit úsměv, ale nebyl to ten pravý angieovský, bezstarostný, drzý a lačný.
"Zlato, dneska se k nám přemístí Moreen s Tarjou a půjdeme na procházku, co ty na to?"
"Jo, klidně." odpověděla a pokusila se usmát.

Už to nebyla ta ztřeštěná veselá holka, která byla pro každou špatnost. Trpěla a už nikdy na to nezapomene. Navždycky se to na ní podepsalo. Za to jsem je nenáviděl ještě víc. Sebrali mi moji Angie! Naprosto v ní zničili to dítě, které tam žilo. To usměvavé dítě, plné života, odhodlání a touhy boje za lepší svět.
Když Moreen dorazila, okamžitě jsem jí odcizil dítě i kočárek. Angie byla ještě dost slabá, ale pomalejší chůzi už zvládala.
Procházeli jsme se po Godrigově dole, dneska výjimečně nepršelo, dokonce sem tam zasvítilo slunce. Projeli jsme skoro celou kouzelnickou vesničku.
"Angie, lásko, prosím tě, zapomeň, " zastavil jsem se i s kočárkem.
Lítostivě se na mě podívala. "Nikdy nebudu moct zapomenout a ty to víš, "
Měla pravdu. Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, ale už nikdy se to nespraví. Když se mi dívala do očí a říkala mi tu krutou pravdu, nějak jsem nebyl schopný ji přijmout. Nechtěl jsem to přijmout. Pořád jsem ve skrytu duše doufal, že by snad mohlo existovat něco, díky čemu by mohla zapomenout. Paměťové kouzlo, jistě, ale to by ji zbavilo všech vzpomínek. A vymazat jí vzpomínky, na to neměl právo nikdo.
"A já zapomenout nechci. Chci si to všechno pamatovat, do posledního detailu. Jen tak se s tím budu moc sama vyrovnat. Já vím, že se mi snažíš pomáhat, cením si toho, že vymýšlíš různé aktivity, abych na to nemusela myslet, ale s tím se musím vyrovnat sama, ano? Až to přejde, až dosáhnu té mety smíření a přijmu to, poznáš to, budu silnější, nic jiného z toho mít nemůžu, " řekla, chytila řídítka a rozjela se s kočárkem.

Ruce jsem dal do kapes a přemýšlel nad tím, co mi řekla. Nechtěl jsem ji v tom nechávat samotnou, ale jak už řekla, je to její boj. Jenže já se bál, že to dítě už nikdy neožije.

"Hele, zlato, vzpomínáš, co jsi nám nedávno koupila?" usmál jsem se, když jsem jí přinesl snídani do postele.
Uběhl už další týden a Angie nabývala na síle. Nevěděl jsem proč, ale každé ráno cvičila, protahovala se. Taky už pomalu začínala spát na zádech, ale noční můry měla pořád.
"Co přesně máš na mysli?" zeptala se a pustila se do snídaně.
"No, přesně na mysli mám ty brusle. Leží na regálu v garáži a mě strašně chybí ta bolest v nohou, hlavně stehnech. Cítíš se na to?"
"Jo, zajdeme dneska. Konečně se na tom pořádně naučíš, " řekla, ale bez úsměvu. "Chceš taky?" zeptala se a před nos mi dala ostrouhané jablko, nakrájené na koníky. (všichni známe ten výraz, ne?:-D)
Kousl jsem si. Pak jsem podnos dal pryč a políbil ji. Odkopala peřinu a klekla si. Vzala mi obličej do dlaní a líbala mě. Zaráželo mě ale, že se u toho rozplakala. Nebyl zvyklý, že moje žena pláče. Když plakala ona, chtěl jsem plakat taky. Trhalo mi to srdce.
"Co je?"
"Bez tebe bych byla mrtvá, " vzlykala. "Dříve nebo později, ale byla!" objala mě tak silně, až se mi špatně dýchalo.
"To já bych byl bez tebe taky, " přiznal jsem. Život bez ní by neměl cenu. "Ang, pojď, měla by sis vzít lektvar a měl bych ti vyměnit obvazy, " řekl jsem a vstal z postele. Chytila mě za ruku a výmluvně se podívala. Stáhla mě zpátky k sobě.
Sundala si vršek z pyžama a hodila ho na zem. Nikdy mě nepřestane fascinovat to její pohození vlasy. Mělo to v sobě takový náboj. Vždycky, když to udělala, jsem myslel na to, jak si to rozdáme. Bylo to pro mě jako afrodiziakum.
Sklonila se ke mně a zašeptala mi do ucha. "No nedívej se tak na mě. Nešukáš s mumií, "
Nemohl jsem. Nešlo to se nerozesmát. Měl jsem takovou chuť ji obejmout, přitisknout k sobě a celou ji zlíbat. Ale to jsem nemohl, až na to třetí v pořadí. A to jsem taky udělal.
Angie možná utrpěla fyzicky i psychicky, ale apetit se nesnížil. Naopak, přišla mi naprosto šílená a dravá. Prostě už to dlouho neměla. A pokud jí to pomůže myslet na chvíli na něco jiného, tak proč ne?

Nakonec moc času na brusle nezbylo. Promilovali jsme se celé dopoledne. Část moji Angie se vrátila zpátky. Ale nebylo to jenom o sexu. Já ji chtěl zpět celou!
"Tak co? Půjdeme si ještě zajezdit nebo už nemůžeš?" provokovala. V tuhle dobu jsem byl za to neskutečně rád. Jindy bych ji ztrestal.
"Že váháš! Samozřejmě, že si půjdeme zajezdit! Ale ty teď zůstaň ležet, potřebuju ti vyměnit ty obvazy, " řekl jsem a nachystal si všechno potřebné.
Odvázala si obvazy a lehla si na břicho. Vlasy si odhrnula bokem a čekala. Už to vypadalo mnohem lépe, madame Pomfreyová namíchala speciální mastičky, kterými jsem jí záda každý den mazal. Už jsem ani nebyl schopný rozeznat, kde byly ty rány po biči. Jen to posrané heslo mé rodiny tam pořád bylo. Už zahojené, ale bylo.
Políbil jsem ji na rameno. Kůži měla tak hebkou.
"Potřebuju co nejdříve mluvit s Brumbálem, " řekla mi a nadzvedla se, abych jí mohl obvaz ovázat kolem celého trupu.
"Proč?"
"Souvisí to s mým pobytem v Malfoy Manor. Myslím, že Brumbál si už bude vědět rady, "
"Dobře, zařídím, aby se tady objevil. Tak, hotovo, můžeme jít, " Ruce jsem si utřel do ručníku a podal jsem jí tričko. Oblékla si ho, vzala ještě mikinu a šla ven.

Angie Aurora Black:
Sirius se snažil. Tak moc se snažil. A já si uvědomila, že ho miluju víc, mnohem, mnohem víc, než jsem si myslela.
Drželi jsme se za ruce, já ho vedla a byla jsem ráda, že nespadl. Nic z toho, co jsme dělali ale nedokázalo přebít tu jeho starost, kterou měl pořád ve tváři. Jeho starosti = moje starosti.
Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápil, nezasloužil si to.
"Jsem utahaný, " řekl, když seděl na lavičce v garáži a uvolňoval si šněrování u bruslí. Projeli skoro celou vesnici. "Nejsi unavená? Nemám tě vzít?" Helemese, na tohle ještě sílu měl.
"Ne, to je dobré, " ujistila jsem ho a dveřmi, které vedly z garáže do domu, jsem vyšla.

Když jsem zdolala schodiště, dlouhou chodbu, lehla jsem jako mrtvola do postele. Z posledních sil jsem vstala a šla do sprchy. Ta mě trochu probrala. Když jsem vylezla ven, musela jsem se do zrcadla podívat na záda. Vypadaly mnohem lépe, než když jsem je viděla poprvé. Byly už celé zahojené, jen to bolelo. Ale i ta bolest jednou přejde.
Sirius otevřel dveře a opřel se o práh. Sledoval mě, jak se dívám do zrcadla.
"Naučím se s tím žít, zas tak hrozné to není, " podívala jsem se na něj a přetáhla přes sebe košilku.
"To neříkej ani v legraci! Jestli se mi jednou jedinkrát dostanou pod ruku, slibuju ti, že budou trpět stokrát více, než ty!"
Přišla jsem k němu a pohladila ho po tváři. "Ne, Siriusi, nebudou. Musíš ukázat, že jsi lepším člověkem, než oni, slib mi to!" naléhala jsem na něj. "A pokud jim to někdy někdo oplatí, budu to já, "
"Dobře, slibuju, " řekl neochotně a vešel do koupelny. Svlékl si tričko a já šla do ložnice, aby se mohl osprchovat.
Lehla jsem a čekala na něj. Měla jsem čas přemýšlet. Potřebovala jsem se co nejdříve spojit s Brumbálem, abych mu řekla, že tedy přijímám a aby se co nejdříve dal do uskutečňování.

Zavřela jsem oči a vzpomínala na ty dva dny strávené v Malfoy Manor. Ani jsem nevěděla, že to byly dva dny. Snažila jsem se to všechno přijmout, vstřebat a zároveň všechny tyto vzpomínky poslat do toho nejhlubšího kouta mé mysli. Uchovat je, ale nevzpomínat.
"Spíš?" uslyšela jsem Siriuse a cítila, že vlezl na postel.
"Ne, " odpověděla jsem se zavřenýma očima. Přisunul se ke mně, svou ruku mi dal pod hlavu a druhou mě chytil za břicho.
"Tak spi, spánek léčí. Budu na tebe dávat pozor, " slíbil, políbil mě na tvář. Poslušně jsem přikývla, únava mě zase přepadla.

Zabila jsem ho, zabila jsem ti manžela, děvko! Kdybys viděla, jak řval. Haha, byla to legrace, trpěl jako zvíře a pořád opakoval tvoje jméno. Teď už ale neřekne nic, zpod hlíny se špatně mluví. Je mrtvý! Je mrtvý! Je MRTVÝ!!!

"Angie! Probuď se!" slyšela jsem. Otevřela jsem oči. Sirius se mnou třásl a starostlivě se na mě díval. "Byl to jenom zlý sen, noční můra. Všechno je v pořádku, miláčku, nic se nestane, hlavně klid, " utěšoval mě.
Poslední dobou v noci nedělal nic jiného, než mě utěšoval a budil z nočních můr. Myslel si, že se mi zdá o tom, jak mi ubližují, ale moje mě se zdálo, že ubližují jemu.
Zdálo se mi o šílené Belatrix, jak křičí, že ho zabila, popisuje mi, jak ho umučila k smrti. Klidný spánek jsem neměla už dlouho. Ale vždycky, když jsem se probudila, Sirius byl u mě. Vždycky byl u mě. Vždycky mě objal a vždycky řekl, že je všechno v pořádku.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se.
"Nevím, asi tak tři ráno, " řekl a natáhl se pro hodinky, které ležely na stolku. Už to tak nešlo dál, už ne. "Přesněji za patnáct minut tři, "
"Fajn, myslíš, že Brumbál spí?" ptala jsem se a začala se oblékat.
"Co? Ty chceš jít za ním?"
"Jo, přesně tak. Musím si s ním promluvit teď hned, hned!" přikyvovala jsem a natáhla si džíny. Tričko jsem si vzala takové, které mi odhalovalo záda. Oblékla jsem si na něj mikinu a vyšla z ložnice.
"Angie, počkej! Nechceš to nechat na ráno? Zlato, stůj!" volal za mnou a za malou chvíli mě doběhl. Chytil mě za ruku a zastavil mě. "Opravdu je to tak důležité, že nemůžeš počkat?"
"Opravdu je, Siriusi. Nezdržím se dlouho, za hodinku budu zpátky, " řekla jsem.
"Jak chceš, " pokrčil rameny a políbil mě. "Dávej na sebe pozor!"
"Neboj, budu s Brumbálem, " ušklíbla jsem se a pak se pomocí letaxu přemístila do Bradavic.

Vždycky jsem raději cestovala pomocí letaxu, než přemísťováním z místa na místo. Ten pocit v břiše jsem neměla ráda, často se mi i motala hlava. Sice pomocí letaxu to bylo o něco špinavější, ale lepší.
"Dobrý večer, Angie. Tak nějak jsem vás očekával. Sice dřív, ale očekával, " přivítal mě Brumbál. Ten člověk snad nikdy nespí! Listoval nějakou knihou a jeho fénix byl stejně bdělý jako on. "Tak jak jste se rozhodla?"
Věděl vždycky všechno ještě dřív, než se to stalo. Věděl, proč jsem tady. To byl celý Brumbál. Vždy o krok před vámi. Obdivovala jsem ho.
"Přijímám, " oznámila jsem mu pevně.
"Opravdu jste si jistá? Je to obrovská oběť, Angie. Všichni se zblázní, Sirius úplně. Bude veliké vypětí na jeho psychiku a na tu vaši taky, "
"To si plně uvědomují. Ale věřím mu, věřím, že to zvládne. A já budu muset taky. Víte, co mě bude zdržet, až už nebudu moct?" zeptala jsem se a sundala si mikinu a otočila se k němu zády. "Tohle, " řekla jsem. "Nedopustím, aby se to stalo komukoli jinému. Tohle jsem si nezasloužila ani já. Ale bohužel, je to tak a s tím se musím naučit žít, " skončila jsem se svou řečí, oblékla se a zase se otočila na něj.
"Máte pravdu. Dám se do vyřizování. Buďte připravená každý den. Jednu věc vám poradím, Angie. Žijte každý den, počínaje dneškem, naplno, protože se to stane ze dne na den. Zmizíte a nikdo nebude vědět, kam. Užijte si poslední chvilky se svými přáteli a manželem, říkejte mu každý den, jak moc ho milujete a ať na to nikdy nezapomíná, "
"To budu, nemějte obavy, " řekla jsem a vyrazila ke krbu. Do ruky jsem si nabrala letax.
"Navždycky pohřbíte tu Angie, která stojí tady přede mnou. Obětujete sebe. Až se odtamtud vrátíte, budete úplně, ale úplně někdo jiný, " varoval mě.
Jenže já už jsem nikdy nemohla být stejná.
"S tím rizikem počítám a s tím rizikem do toho jdu, " řekla jsem rozhodně. "Pro ně cokoliv."

Když jsem se vrátila, Sirius spal. Zase jednou po dlouhé době. Převlékla jsem se do tepláků a mikiny, rozhodnutá, že dnes už spát nebudu.
Lehla jsem si vedle něj a pozorovala ho. Nakonec to zasnoubení, o kterém jsem si myslela, že bude konec mého úžasného života, bylo to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat. Vlastně, mou svatbou mi teprve úžasný život začal. Předtím jsem si to jen namlouvala.
Až s ním jsem byla doopravdy šťastná. Ano, se Stanem taky, to byl druhý člověk v pořadí, kterého jsem milovala víc než sebe a nikdy milovat nepřestala. Napořád už bude mít v mém srdci místo. Už se to nedá zapomenout.

Vzpomínky nejsou ani tak špatné. Ať už jsou jakékoli, jsou přínosné. Nebýt vzpomínek a snů, lidé nemají mnoho. Vzpomínky dokumentují to, co jsme udělali, co se nám přihodilo, dokumentují celý náš život. Ne vždycky jsou šťastné, ale jsou opravdové.
Vzpomínky nám pomáhají být tím, kým jsme. Vytvářejí náš charakter a úsudky. Vzpomínky z nás dělají lidi. Zlé, hodné, jakékoli.
Vstala jsem z postele a potichu otevřela dveře. Šla jsem do kuchyně a vytáhla mudlovskou kuchařku. Začetla jsem se do jednoho receptu. Předpokládala jsem, že Sirius bude dospávat ty týdny, kdy byl v noci pořád vzhůru a hlídal mě, takže pravděpodobně vstane asi až na oběd, což se mi hodilo.

Nejdříve jsem si vytáhla všechno nádobí, které jsem potřebovala. Pak suroviny a dala jsem se do toho. Sama jsem byla překvapená, že mě to tak baví. Hlavně míchání bylo nejlepší!
Nic z toho mě ale nepřinutila zapomenout na můj rozhovor s Brumbálem.
Žijte každý den naplno…naplno….naplno….naplno….
Jeho slova mi v hlavě zněla jako ozvěna. Stálo to za uvažování. Z Malfoy Manor jsem byla pryč už několik týdnů, tak proč se pořád zaobírat tím, co bylo? Proč nežít naplno a neužívat si to, že jsem se odtamtud vůbec dostala? Proč se neradovat, že jsem to všechno přežila, že Sirius není mrtvý a je tady se mnou?
Konec sentimentality! Nač bych se měla pořád litovat a nesmát se?! Smích je přece ten nejlepší lék na všechna trápení. Už z povinnosti by se každý člověk měl alespoň jednou denně zasmát!
"Copak děláš?" ozvalo se za mnou a následovalo zívnutí.
"Jestli jsi unavený, klidně si běž ještě lehnout. Za poslední týdny jsi toho moc nenaspal, "
"To je v pohodě, Ang. Co se takhle zašít v obýváku u krbu, hm? Venku stejně prší, stojí to za houby, " řekl a podíval se ven. Na sobě měl jen černé tepláky.
"Siriusi, víš, že tě miluju?" Musela jsem se zeptat. Chtěla jsem, aby to věděl, a klidně dám na Brumbálovy rady a budu mu to opakovat každý den.
"Samozřejmě. Nebo máš snad k tomu nějaký dodatek? Třeba: až za hrob? Nebo: navěky?"
Bože, to byl moula!
"Ne, zlato, to je samozřejmostí, že navěky. Jen chci, abys to věděl, "
"Já to vím, " objal mě. "Ale klidně mi to můžeš říkat každý den, líbí se mi to, " řekl samolibě.
"Počkej na mě v obýváku, ano? Jsem tam za chvíli, " požádala jsem ho.
"Jasně. A mimochodem, vzbudil mě patron Alice a Lilly, kteří si tam vesele nacupitali a ptali se, jak ti je a kdy tě mohou navštívit, "
"Napíšu jim. Dneska určitě ne, venku lije jako z konve, takže asi zítra nebo pozítří, " řekla jsem a vytáhla z trouby zapečené těstoviny s takovým plesnivým sýrem. Na to, že byl plesnivý, voněl docela dobře.
Taky jsem tam strčila i takový žlutý sýr, bylo tam psáno cihla, což jsem trochu nechápala. Ale byl v ledničce, tak šel i do pekáče. Pod oběma sýry byly kuřecí plátky s kořením. Vypadalo to gumově, snad to bude k jídlu.
"Jé, ty jsi úžasná. Nenecháš nás umřít hlady! Já tě prostě miluju, Ang!" radoval se Sirius.
"Padej nebo to celé sním sama!" hnala jsem ho pryč.
Sama pro sebe jsem se usmála.

Rozhovor s Brumbálem mi dost pomohl. On vždycky věděl, co říct, jak člověka podnítit. Někdy i k takovým věcem, které nechtěl, ale každé jeho slovo skrývalo jakousi nevyřčenou podstatu, věty říkaly úplně něco jiného, než se na první pohled zdálo, něco jako šifry. Pokud se jednalo o důležité věci, Brumbál uměl mluvit pouze v hádankách. A vy jste si to už museli nějak přebrat.
Co se týkalo rýže, tak ta byla srandovní. Nejzajímavější na ní bylo, jak v tom sáčku byla tvrdá a občas pichlavá a pak ve vodě nabrala objem a změkla.
Můj vlastnoručně první oběd byl hotov! Cítila jsem takové zadostiučinění a byla jsem na sebe nesmírně pyšná.
Pomocí levitačního kouzla jsem vzala talíře i skleničky a šla s nimi do obýváku. Sirius seděl na naší mega pohovce, hráli Stage Dolls a nohy měl pod dekou.
Když byly talíře i skleničky na konferenčním stolku, zrušila jsem kouzlo. "Na!" podala jsem mu talíř.

Trochu se posunul, do jedné ruky si vzal talíř a druhou nadzvedl deku, abych si mohla vlézt k němu. V domě bylo teplo a on přímo hořel. Jako bych ležela před hořícím krbem, sálalo z něj teplo.
Vlezla jsem si k němu se svým talířem a počkala, až mě zakryje. Sirius začal jíst hned, jen já jsem trochu otálela. K tomu masu se sýry a rýži jsem měla vypěstovaný po celou tu dobu přípravy zvláštní vztah. Bylo mi skoro líto to sníst.
"Co se děje?" zeptal se, když viděl, jak si hraju s rýži a dělám z ní dva kopečky.
"Nějak je mi líto to sníst, " přiznala jsem.
Rozesmál se. "Chápu, zlato, je to tvoje premiéra, ale zarámovat si to opravdu nedáme! Náhodou bys to měla ochutnat, protože je to úžasné. Na Vánoce ti asi koupím nějakou obsáhlejší kuchařku, než je ta, " zauvažoval nahlas.
"Pitomče!" usmála jsem se a dala se do jídla. Och, jsem génius. Bylo to úžasné!

Sirius Orion Black:
Nevěděl jsem, proč Angie byla za Brumbálem, ale i tak jsem mu chtěl poděkovat. Vrátila se další část toho dítěte, které jsem miloval.
Včerejšek byl fantastický. Celé odpoledne jsme proleželi na pohovce u krbu a vzpomínali na Bradavice. Říkali si, co se nám honilo hlavou při našem zasnoubení, že ve skutečnosti měla chuť mě zabít, jak jsem na ni udělal dojem. Taky mi řekla o tom, jak to měla s Lestrangem, pověděla mi to od začátku do konce. Věděl jsem, že k němu napořád bude mít jistý vztah a ano, asi jsem trochu i žárlil, ale teprve teď, když mi to všechno povyprávěla, jsem ji chápal a kdybych chtěl, nemohl bych se mezi ně dva postavit a nutit ji, aby na toho Smrtijeda zapomněla. Byl součástí jejího života. Byl. A já jsem.
Taky mi do všech podrobností vylíčila, co se vlastně stalo v Malfoy Manor. Kolikrát jsem ji chtěl zarazit, říct jí, že už nemůžu dál poslouchat, jak jí ubližovali. Svěřila se mi i s tím, že jí nakukali, že mají mě. U toho se mi rozbrečela.
Ale důležité bylo, že z ní šlo ven. Ulevilo se jí a od doby, kdy se vrátila, byla včerejší noc ta první, kdy se jí nezdál žádný hnusný sen. Spala klidně. To mě těšilo.
Počasí se rozhodlo, že nám ten propršený včerejšek vynahradí slunečným dneškem. Když jsem se probudil, už tam nebyla. Našel jsem jen vzkaz:
Obleč se a přijď ven.
Udělal jsem co chtěla. Natáhl jsem si džíny, tričko, vzal bundu, sluneční brýle, rychle vypil dýňovou šťávu, snědl jablko a vyšel jsem ven.
Dítě ožilo! Stačil mi jediný pohled a věděl jsem to!
Stála tam opřená o motorku s rozpuštěnými vlasy, v úzkých černých džínách, vysokých lesklých černých kozačkách až nad kolena, na sobě měla černý kožený a rozepnutý kabát až ke kotníkům, černé tričko, úzké sluneční brýle měla na nose, držela si je jednou rukou, na kterých měla černé bezprsté lakované rukavičky a usmívala se na mě tím angieovským úsměvem. Tím, který mi tak chyběl. Vypadala božsky. Nebezpečná a krásná.
"Mám pro tebe překvapení, " řekla a hodila mi helmu. Vedle ní stál můj Harley. "Jeď za mnou a na nic se neptej!" řekla, ladně nasedla a vyrazila.
Musel jsem si pospíšit, aby se mi neztratila. Asi v půli cesty jsem poznal, že jede do Londýna, přímo do centra.
Zastavila na nějakém parkovišti, vytáhla z kapsy šátek a zavázala mi oči. "Věř mi, " zašeptala.
Neměl jsem důvod to neudělat. Někam mě vedla. Slyšel jsem, jak otevřela dveře a někam jsme vešli.
Posadili jsme se na koženou sedačku. To jsem poznal podle zvuku, když jsme si dosedli a doteku.
"Říkala jsem si, že když už mám záda tak krásně ozdobené, tak proč bych je neozdobila znova?" řekla si spíše sama pro sebe a sundala mi šátek z očí.
Zrovna k nám přicházela potetovaná punkerka a usmívala se na náš. "Ty jsi Angie?" zeptala se jí.
"Přesně tak, " odpověděla moje žena s úsměvem.
"Ok, už na vás čeká. Půjdete doprava, projdete chodbu a jsou to ty poslední dveře, " navigovala nás.
"Díky, " kývla na ni Ang a vydali jsme se po určené trase.
Byli jsme v tetovacím salonu.
O tři hodiny později jsme oba odcházeli s novým tetováním.
Já měl na zádech: Miluji Angie Auroru Blackovou a ona měla pod nápisem Toujours Pur, takže dá se říct nad zadkem, vytetované: Miluji Siriuse Oriona Blacka.


Alysha Alexandra Black:
Ne!!!
Řvalo mé srdce, když se kouzlo dotklo mé milované osoby.
Spadl na zem. Křičel, zmítal se v bolestech a já nic nemohla dělat!!! Trpěla jsem společně s ním.
Všichni jsme měli stále hlavu dolu a nikdo se na něj nepodíval. Poslouchali jsme jen jeho křik.
Slzy mi kapaly do masky a naštěstí v ní zůstaly. Jeho křik mi rval srdce. Nenávidím tu děvku!!! Kvůli ní trpí!!! Zabiju jí!!! Udělá chybu v souboji a bude má. Budu připravená tu kletbu zařvat!!
Ježíš!! Když už toho nechá??!!
Nenávidím ho!!! Nenápadně jsem se podívala na hodinky a už ho mučil celou dlouhou minutu. Bylo v tom tolik vzteku, síly a intenzity, že jsem se divila, že je Regulus ještě při vědomí. Pro mě to byla hotová věčnost…
Venku byla ještě větší bouřka, než před tím. Cítila jsem, jak se na mě táta lítostivě dívá. Už jsem musela zasáhnout.
,,To stačí!!!" zařvala jsem s plných plic. Jako jediná jsem zvedla hlavu. Přestal.
Porozhlížel se, kdo zkazil jeho radost.
,,Kdo to byl?"
vyštěkl nasraně a já pevně svírala hůlku. Vystoupila jsem z půlkruhu a dívala jsem se mu do očí. Přišel ke mně a serval mi masku s obličeje. Uviděl můj ubrečený obličej a začala se smát.
Všimla jsem si, že Reg se ještě z posledních sil na mě podíval.
Voldemort se na mě znovu otočil, ale rtech měl stále ten pobavený úsměv.
,,Řekni to znova?" nabádal mě. Nečekal ani pár vteřin a začal se znovu smát.
,,Podívejte se, máme mezi námi sraba!!" řekl a ostatní se začali smát. Jediný kdo se nesmál byl táta s Rabastanem. Srab??? Tím mě ještě víc dopálil!! Já nejsem žádný srab!!!
,,Řekla jsem, abyste toho nechal!!" řekla jsem se zvýšeným hlasem. Nikdo netušil, že se ozvu. Všichni naráz zmlkli a střelili po mě pohledem.
,,Přece by ses nebála o svého manžílka, který mě zradil. Já si s ním jen pohraju. Neboj, bude žít. Přece bych nezabil někoho z mých stoupenců. Byl bych toho schopný, to ano, ale…" Věděl, že mě tím dráždí. Klidně by mi zabil mou milovanou osobu. Když mi to řekl, musela jsem zblednout jako zeď. Musela jsem být úplně průhledná.
,,Ale mohl bych si ještě trochu pohrát. Imperio!!" zařval a kouzlo letělo na Regula. Začal ho ovládat. Reg létal z jedné strany na druhou. Schválně s ním narážel do zdí a já tím trpěla. Regulus už ani nekřičel bolestmi, jak byl vyčerpaný.
,,Nechte toho!! Dost!! To stačí!!" řvala jsem na něj z brekem. Regulus žuchnul na zem a já musela odvrátit zrak.
,,Ale, ale. Srab umí í křičet?? Jak krásné, " Pořád si ze mě dělal prdel a já zhluboka oddechovala. Otočil se ke mně zády.
,,Crucio!!" zařvala jsem v mysli a vyslala jsem na něj kouzlo. Všichni jen sledovali a pomalu ani nedýchali. Jakoby to kouzlo čekal.
Ohnal se jen rukou a já letěla dozadu. Narazila jsem do zdi a sesunula jsem se podél zdi. Trochu mi to připomnělo Valentýn na škole. Já už zůstala na zemi. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Bolelo mě celé tělo, ale naštěstí malá začala kopat. Aspoň, že žije.
,,Takhle dopadnete, když mě zklamete, " ukázal na Regula
,,,A takhle, když mi budete odporovat. Můžete dopadnout i hůř, " švihl prstem na mě. Ukazoval na nás, jak kdybychom byli v nějakém mudlovském cirkuse. Nechápala jsem, proč je tak naštvaný, vždyť mu byla houby platná. Byla naprosto k ničemu.
Nedávno jsem sice slyšela ostatní mluvit o tom, že je něco jako pojistka, aby, až se dostane na ministerstvo, nikdo z Řádu ani bystrozorů nedělal potíže, ale proč by lezl na ministerstvo? Zrovna on, po kterém se tam tak shání?

Všichni se převlékli do normálního oblečení a táta ke mně přiběhl jako kulový blesk.
,,Aly, Aly! Nebolí tě něco?? Jak ses mu mohla vzepřít?!" ptal se mě, ale já jsem měla jen málo síly.
,,Bolí mě jen záda. Jsem přece tvá dcera." A s chabým úsměvem jsem se stěží zvedla. Záda!! Debilní Valentýn. Staré zranění ze školy. Pomalu jsem se došourala k Regovi a opět jsem si klekla. Bylo vidět, že dýchá, ale byl bezvědomí.
Vypadal strašně. Rozcuchaný, potrhaný a mučednický výraz v obličeji. Chytla jsem ho za ruku a doufala, že se probere. Nic! Začala nová salva pláče.
,,Regu?? Regulusi??" ptala jsem se znova a znova a znova. Mlčel. Nahnula jsem a dala si hlavu na jeho hruď, která se zvedala v nepatrným dýcháním. Ucítila jsem, že mi ruku opravdu nepatrně stiskl a já zvedla hlavu. Myslela jsem si, že se probírá, ale jen jsem si to nalhávala. Divila jsem se, že Bella neměla narážky, jakože je slabý a tak. Všimla jsem si, že z Regovi hlavy, teče malým pramínkem jeho karmínová krev.
,,Ten se jen tak rychle neprobere, " řekl smutně táta a já ho rychle objala. Otcovsky mě objal a já začala brečet.
,,Všechno bude v pořádku. Probudí se, uvidíš, " utěšoval mě a přitom mě hladil po zádech.
,,Teo!" zařvala jsem s jeho objetí. Má skřítka tu byla v okamžiku. Vymanila jsem se z jeho objetí a s obtížemi jsem si k ní klekla.
,,Prosím tě. Sbal všechny mé a Regovi věci. A přemísti je k mým rodičům, do mého pokoje." řekla jsem jí pokyny se slzami v očích. Přikývla a zase zmizela.
,,Přemístíme ho ke mně do pokoje. Ke sv. Mungovi by to bylo nebezpečné." oznámila jsem tátovi a už jsem se s ním přemístili. Pomocí levitačního kouzla jsem ho dala na postel.
Táta šel mezitím zavolat našeho rodinného lékouzelníka. Já ho mezitím vysvlékla hůlkou do trenek a pořádně jsem si ho prohlídla. Na celém těle měl modrofialové modřiny, sem tam podlitiny a pár škrábanců.
Klekla jsem si k němu na zem a dávala jsem mu vlasy stranou z očí. V téhle chvíli jsem si nejvíce přála, aby se na mě koukaly ty úžasné zářivě modré oči.
Do mého pokoje vešel náš lékouzelník a já pomalu vstala. Nechala jsem ho tam s Regem o samotě a šla si sednout k rodičům do salónku. Sedla jsem si vedle mamka a položila jsem si hlavu na její rameno.
,,Určitě bude všechno v pořádku, " utěšovala mě a pohladila mě po zádech. Jenže ony bolely a tak jsem sykla.
,,Alysho!! Řekni mi všechno!!" vyjela a vyhrnula mi tričko. Zaúpěla jsem. Neměla jsem sem chodit. Mamka mě odvedla k nástěnnému zrcadlu a já se na něj otočila zády. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím!!Přes celá záda jsem měla obrovskou fialovou modřinu. A já si myslela, že tam nic nebude!! Lékař už stál v salónku a čekal na nás.
,,Váš manžel bude v pořádku. Za pár dní se probudí, mám malý otřes mozku, pár modřin a podlitin. Máte nahoře v ložnici speciální mastičky. Nemějte obavy, " lítostivě se na mě podíval. Potřásla jsem si s ním rukou.
,,Ještě něco, pane doktore. Máte nějakou mastičku na tohle?" zeptala se a ukázala mu mou velkou modřinu. Zamyšleně se na ní podíval a táta radši odešel.
,,Co jste, pro Krista, dělala?"
zeptal se nevěřícně. Shrnula jsem si triko a podívala jsem se na něj.
,,To by jste mi stejně nevěřil, " usmála jsem se nevinně a mamka do mě šťouchla.
,,Můžete používat mastičky jako váš manžel. A kdy máte rodit??" zeptal se mě a prohlížel si mé břicho.
,,V prosinci, " odpověděla jsem s úsměvem a pohladila si bříško.
,,A mohu se zeptat na pohlaví?" upřel na mě své oči. Přikývla jsem.
,,Holčička, " přikývl a přemístil se pryč. Když jsem se otočila na mamku, tak ta to ještě rozdýchávala.
,,Takže malá Blacková?" ptala se mamka a jí přikyvovala.
,,Já budu mít vnučku!" začala se radovat mamka, ale já hned umlčela, aby to nezjistil táta.
,,Ale teď už tě předem lituju, " řekla upřímně a objala mě.
,,Tak budu spát v pokoji pro hosty, " usmála jsem se. Dělala jsem si s toho prdel, ale ona to byla vážná věc.
,,Nežertuj o tom! Třeba tvůj otec, zmizel na týden do Irska za svojí matkou a já se tu o nás dvě musela postarat sama! V tomhle velkým domě! Ani moje matka se na mě nepřijela podívat!!"
Až jí s toho vhrkly slzy do očí. To si snad dělá srandu?! Nevěděla jsem, že to bude až tak kruté od manžela. Rozbrečela se a já jí začala utěšovat.

Už to jsou tři dny, kdy se Regulus neprobudil!!! TŘI dny!!! Pomalu jsem přestávala věřit, že se probere. Spala jsem s ním v posteli, kdyby se náhodou probudil.
Divila jsem, že se nepřijela ještě podívat stará Blacková. Asi jí na synovi nezáleží a to mě mrzelo!!
Od té doby, co ví o mém těhotenství, tak semnou nemluvila, neviděla mě a já si myslím, že se mi vyhýbá. Ale mě to nějak nevadilo, spíše naopak.
Byla jsem šťastná, že nemusím vidět ten její nadřazený ksicht!! Když jsem se na Rega podívala, bylo mi ho tak líto. Už jsem chtěla vidět ten sladký a kouzelný arogantní úsměv!!
Přinesla jsem si miskou s vodou a houbičkou. Ano, bude to znít divně, ale omyla jsem ho. Bude vonět, i když je v bezvědomí!!! Když jsem s omýváním přestala, tak jsem se šla já vykoupat.
Lehla jsem si do teplé vody, zapomněla jsem na všechny starosti kolem Reguluse, Blackové a blížícího se porodu. Bylo to tak úžasně uvolňující. Malá, ta se musela mít jako v nebi. Tak dobře se o sebe starám, když jsem těhotná.
Pokouším se zdravě jíst, hlavně pít a chtěla jsem se vyhnout i stresu, ale to se mi nějak nepodařilo. Poslední dobou jsem byla ve stresu pořád!!!
Zavřela jsem oči a na chvíli jsem si zavzpomínala na dobu ve škole. Kde mě nic netrápilo. Vlastně trápilo. Učení a někdy i Regulus.
Celý Zmijozel se dozvěděl, že Nott a Blaise se přidali k Voldemortovi. Všichni začali oslavovat, ale já byla tak znechucená, že jsem se jim stranila. Během pár minut byli všichni v náladě a já se divila, že se opili. My šesťáci jsme lepší, než letošní sedmáci. My jsme byli ta elita Zmijozelu.
Nott byl už tak ožralý, že už se všichni začali ubírat raději do ložnic. Když jsem byla pomalu u svých dveří, někdo mě chytil za zápěstí. Otočila jsem se a byl to Nott, který se sotva udržel na nohou.
Rychle mě zatáhl do své ložnice, kde nikdo nebyl! Než mě povalil na postel, stačil si sundat kalhoty a ze mě strhl košili. Bránila jsem se, ale byl prostě silnější!!
,,Přece by ses mě nebála, kočičko, " Strašně mu smrdělo z huby! Byl tak odporný!
,,Tebe?! Nikdy!!! Ty si tak odporný, že by utekla i Norriska!" plivla jsem mu do tváře a on mi jednu uštědřil.
,,To bych si to radši rozdala s ní, než s tebou!!"
,,Takže divoká? To se mi bude ještě víc líbit!" přisál své rty na můj krk. Všemožně jsem do něj kopala, bušila. Nic nepomáhalo! Už jsem cítila, že mi rozepnul knoflíček u džínových kraťásků.
,,Nech toho, ty kreténe!!" zařvala jsem s plných plic a bylo mi jedno, jestli vzbudím celou kolej. Umlčel mě nechutným polibkem a já myslela, že se pozvracím. Kousla jsem ho tak silně do jazyka, až jsem mu ho pořádně prokousla. Chytnul se za pusu a druhou rukou mi dal tak velkou facku, že jsem si až lehla. Tak to bolelo!!!
,,Pomóc!!! Nech mě už být!!" řvala jsem na něj se slzami v očích!! Najednou někdo vtrhl dovnitř. Rabastan!!!! Záchrana!!!
,,Nech jí být!!!" zařval a shodil ho na zem. Vzal mě za ruku a vytáhl ven na chodbu.
,,Děkuju moc. A nech si to prosím pro sebe, " prosila jsem ho smutně.
,,Nechám. S tímhle bych se stejně nemohl vytahovat. Je to humus, " řekl s malým úsměvem a odešel. Já radši rychle zapadla do své ložnice a rychle se šla umýt.
Věděla jsem, že si na tu druhý den pamatovat nebude!!! A taky jsem měla pravdu. Od té doby jsem ho nenáviděla.

Ruku v ruce jsem se po sklepení procházela s Regulusem. Bylo mi s ním tak krásně!! Ale už jsem mu to musela říct. Zašli jsme do další chodby a já si stoupla před něj.
,,Já ti potřebuju něco říct, "začala jsem nervózně a šourala špičku boty o zem. A dívala jsem se na ní. Rukou mě jemně chytl za bradu a zvedl mi hlavu.
,,Tak spusť, " políbil mě. Nikdy jsem nevěděla, jakou reakci od něj mám čekat.
,,No víš….." Já to prostě na něj vyklopím.
,,Jsem těhotná, " sklopila jsem oči. Asi po minutě jsem se na něj podívala a on vůbec nereagoval.
,,Regu??" začala jsem mu mávat rukou před obličejem. On oněměl!! Ale byl to vtipný obrázek. Zasmála jsem se. Jak jsem zjistila, už reaguje, ale než jsem stačila postřehnout, už jsem byla ve vzduchu. Musela jsem se ho chytit za ramena, jak jsem se lekla.
Bylo na něm opravdu vidět, že je šťastný. Položil mě na zem a objal mě. Zase mě zalila vlna toho krásně vonícího parfému.
,,Teďka se nebudeš moc namáhat!" nakázal mi a já něj koukala s otevřenou pusou. Ale s radostí jsem přikývla.
,,Ale necháme si to ještě pro sebe, " upozornila jsem ho a on to stvrdil polibkem.
Chytli jsme se znovu za ruce a šli do společenky.

Už jsem z té vany musela vylézt, protože voda byla už studená. Byla jsem líná si tam dopustit teplou a chtělo se mi už spát. Bylo už deset večer a to byl můj čas.
Navlékla jsem si na sebe, to největší tričko, které jsem našla a šla si lehnout. Ale ještě jsem si nasadila brýle a četla si tu mudlovskou knížku. Jenže jsem byla tak unavená, že jsem v sedě usnula.

37. kapitola

28. srpna 2011 v 21:12 | Angie a Alysha |  Navždy uvězněná


Angie Aurora Black:
"Hodná holka, " pochválil mě Lucius a od lýtek až po stehna mi přejel rukama, čímž mi vyhrnul sukni.
I přes jisté nechutenství jsem musela uznat, že má co nabídnout. Vypadal dobře. Ne tak jako Sirius, ale vypadal.
Roztáhl mi nohy a přitáhl si mě blíž. Zakřičela jsem bolestí.
"Promiň, zlatíčko. Za pár týdnu už tě to bolet nebude, máš to od nás na památku, " řekl, já jsem se slzami bolesti v očích přikývla a nohama jsem ho objala kolem zad.
Když mi začal odvazovat šněrování, přitáhla jsem si nohy k hrudi a odtlačila ho jimi. S očekáváním v očích sledoval, co bude dál, co jsem vymyslel. Když ode mě dost daleko, natáhla jsem nohy před, zaháčila mu je kolem krku a pomalu přitahovala k sobě. Šlo o vteřiny. Během jedné vteřiny jsem je dala pryč a během druhé je tou největší silou, kterou jsem byla schopná vydat, zase srazila k sobě, ale o něco výš, tudíž z obou stran dostal do hlavy mými patami. Omráčilo ho to. V tu chvíli jsem začala bojovat s provazy.
Pomalu, abych si neublížila, jsem se zase přitáhla až k čelu. Zaklonila jsem hlavu a pokusila se ty provazy rozkousat. Jenže jsem zjistila, že jsou kouzelné. Byla jsem v háji. A až se probudí, budu mrtvá, protože mě zabije.
Moje šance na útěk vyprchaly rychlostí blesků.

Ležela jsem tam, vzpomínala na hezké časy ve škole, na naše hádky se Siriem, na naše zasnoubení, na to, jak se mě zastal, na Stana…celý život se mi promítal. Už jsem cítila, že přijde konec. Rozhodla jsem to vzít alespoň statečně. Uvidím Siriuse, to je přece super, ne?
Lucius sebou zavrtěl na posteli. Věděla jsem, že se každou chvíli probere.
Zničehonic se začala postel otřásat. Otřásal se celý dům! Všechno co bylo na poličkách a zdech, začalo padat dolů.
Netušila jsem, co se děje, ale nahánělo mi to strach. Dům se pořád nepřestával třást a já slyšela všude kolem křik a zmatek v hlasech. Všichni byli na nohou, běhali po celém domě.
Něco se dělo. Lucius se probral a zaváhal: má zabít mě nebo se jít podívat, co se děje?
Zvědavost zvítězila. Vyrazil ke dveřím. A ve chvíli, kdy se chystal otevřít dveře, dovnitř někdo vletěl.
PROBOHA!!!
Začínám trpět halucinacemi. Bella ze mě udělala šílence, nakonec se jí to povedlo. Tohle přece není možné.
"Tady jsi, ty parchante!" řekl, srazil ho k zemi a začali se prát. Nebo spíš on Luciuse mlátil jako šílenec. "Ještě jednou něco podobného uděláte, tak přísahám, že vás zabiju, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám!" Bil ho tak dlouho, dokud se Lucius nepřestal hýbat.
"Angie!" zakřičel a vstal ze země.
"Siriusi! Co tady děláš?! Máš být mrtvý!" nechápala jsem.

Namířil na provazy hůlkou a za vteřinu jsem byla volná. "Díky, to je hezké uvítání, " ušklíbl se. "Zvládneš chodit?"
"Jo, snad jo, ale já…slyšela jsem tě volat moje jméno, pak tě Bella mučila, " brblala jsem. Chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. "Nic z toho není pravda. Jsem v Malfoy Manor poprvé a doufám, že i naposledy, " řekl a vyběhl se mnou na chodbu. Stačila jsem se ještě otočit. Blond vlasy a celé tělo leželo v kalužích krve. Překvapivě nebylo modrá.
Dům se pořád otřásal.

Sirius na mě namířil hůlkou a pak na sebe. Oba jsme měli smrtijedské pláště a masky, nebylo nás v tom chaosu možné poznat. Taky viděl, že mi běh dělá docela problém, tak zpomalil. Byl to risk, ale zpomalil. Kvůli mně.
Pořád jsem tomu nemohla věřit. Siriusův hlas jsem znala a vím JISTĚ, že "Angie!" volal on, o tom jsem nepochybovala. Co se tedy stalo? Držela jsem ho za ruku a duch to nebyl.
Seběhli jsme po schodech. Tak jsem se udržela na nohou, ale věděla jsem, že pokud to zvládnu, dostanu se z toho pekla pryč.

Všude kolem nás pobíhali Smrtijedi, netušili, co se děje. Sirius otevřel hlavní dveře a vyběhli jsme ven.
To, co jsem uviděla, bylo něco neskutečného. V životě jsem něco tak krásného a zároveň děsivého neviděla.
Otočila jsem se za sebe a uviděla, že Malfoy Manor je uzavřený v jakési bublině. Tu bublinu držel obrovský, ale ne skutečný fénix, který byl vytvořen několika kouzly. Různě barevnými.
Členové řádu byli rozestavěni do kolečka kolem domu. Každý z nich vypadal jako v transu. Dívali se pouze na fénixe, který mával křídly a držel bublinu, před sebou měli nataženou hůlku, ze které tryskalo kouzlo, pro každého jinou barvou.
Bylo to neuvěřitelné. Tak krásné a tak hrozné. To kouzlo jsem neznala, ale bylo to úžasné! Fantastické!

Kolečko bylo rozděleno domem a já jsem si všimla, že všechny barvy nejsou rozdílné. Na každé straně byli dva, kteří měli stejnou barvu a ty se střetávaly přesně uprostřed nad domem i s ostatními a tvořili fénixe.
"Hope?" oslovila jsem kamarádku, ale ona mě vůbec nevnímala. Ani se nevšimla, že tam se Siriem jsme.
"Nevnímá tě, to kouzlo je hodně složité," vysvětlil mi. Sundal ze sebe plášť a pomohl mi z toho mého. Pak se natáhl po jejích rukách a strhl je stranou. Kouzlo přerušil a fénix slábnul, dům se přestával třást.
"Mám ji," řekl Hope, která vypadala, že je pořád ještě trochu mimo, a pak jsme se všichni přemístili.

"Angie! Díky Bohu!"
"Promiň, že jsme tě nezachránili dříve, ale ten pitomý barák bych chráněný kouzlem!"
"Jsem tak rád, že tě zas vidím!"
"Jsi v pořádku?!"
"Měla by si odpočinout!"
"Co ti ti hajzlové provedli, řekni!"
"Jednou je zabiju, přísahám!"
"Všechno nám řekni!"
"Co po tobě chtěli, proč tě unesli?!"
Otázky, otázky, příkazy. To všechno se na mě řítilo ze všech stran. Jenže já byla moc vyčerpaná, než abych jim mohla odpovědět. Chtěla jsem si jen lehnout a spát. Nic víc, než usnout a zapomenout.
"Tak DOST!" zakřičel Sirius. "Prosím vás, mlčte. Nechte ji být. Jestli nám něco bude chtít říct, řekne to sama, "
"Máme obvazy?" zeptala jsem se. Cítila jsem, jak po zádech stéká horká krev. Prosáklo to.
"Cože?" nechápal Sirius. Asi jsem mu musela připadat mimo. Anebo šílená.
"Potřebuju obvazy, gázu a náplasti, " zopakovala jsem.
"Co se ti stalo?" polkla Lilly a všichni čekali. Kývla jsem na Moreen, ať jde ke mně. Poprosila jsem ji, jestli by mi nepomohla z šatů. Odvázala mi je a dala dolů. Viděla, že kolem celého trupu mám obvazy nasáklé krví. Několik lidí se odvrátilo, ale ostatní čekali. Postavila jsem se zády k nim.
Odvázala jsem si obvazy a nechala je spadnout na zem, rukou jsem si zakryla pouze prsa. Otočila jsem se na ně. Skoro všechny ženy si zakryly pusu, některé i oči zděšením. Sama jsem nevěděla a ani si nedovedla představit, jak to asi vypadá.
"Ty kurvy!" ulevil si Tobias a objal Moreen. Ta na moje záda zírala neschopná slova.

Šla jsem k zrcadlu, abych se taky podívala na to, co je tak zhrozilo a zhnusilo. Otočila jsem se k zrcadlu zády a pak jsem otočila hlavu. Hleděla jsem na své záda a doufala, že to není pravda. Přes celá záda jsem měla vycejchovaný obrovský nápis: Toujorus Pur
"Pošlu pro madame Pomfreyovou, " řekl Brumbál a zmizel v krbu. Chvíli na to jsem omdlela.

Probudila jsem v naší ložnici. Ležela jsem na břiše a vedle mě na posteli seděla madame Pomfreyová a na stolečku vedle sebe měla svoje mastičky a různé lektvary. Zdálo se, jako by celou svou ošetřovnu přesunula k nám domů.
"Vůbec se nehýbejte!" rozkázala hned po tom, co zjistila, že jsem otevřela oči. "Budete v pořádku, měla jste štěstí. Nebyl to ohnivý bič, takže díky jedné z mých namíchaných mastiček vám tam nebude ani jizvička, nic. S tím nápisem ale bohužel nic neudělám. Zahojí se to, ale už ho tam budete na vždycky mít." řekla smutně, ale já byla mnohem smutnější, než ona. Neměli právo mi takhle zohyzdit tělo. "Taky si budete muset vypít lektvar na dokrvení, ztratila jste jí hodně." řekla a já raději zase zavřela oči a usnula.

Sirius Orion Black:
"ZABIJU JE!" řval jsem v obýváku a rozbil všechno, co mi přišlo pod ruku. Tohle jim nikdy neodpustím!
Mohla umřít.
Cloumal mnou takový vztek. Takový, že jsem měl chuť se tam vrátit a všechny se pozabíjet. Ubližovali jí ,jako by nebyla ani člověk. A to pitomé heslo naší rodiny…
Už navždycky ho bude mít na zádech, už navždycky si díky tomu budu pamatovat, jací to jsou bastardi, necitelní a krutí. Takoví, kteří zaslouží umřít!
"ROZCUPUJU JE NA KOUSKY!" řval jsem a rozbil zrcadlo, ve kterém to Angie poprvé spatřila. Bylo to pro mě horší, než kdyby mě mučili. Vidět ji, naprosto zničenou, zmučenou…

Byl jsem rád, že už je zpátky u mě. Ty dva dny bez ní jsem naprosto šílel, zvláště při pomyšlení, že ji mají oni. Netušil jsem ani, jestli je živá.
"Uklidni se!" chytil mě zezadu James, když jsem se chystal rozbít židli. Vytrhl jsem se mu.
"ALE JÁ SE NECHCI UKLIDNIT, CHCI JE ZABÍT!"
"Bude nejlepší, když si vezmeš na pár týdnů volno a budeš se o ni starat, " řekla mi Alice.
"Odpočinout si potřebuješ stejně jako ona, " přidal se Dean.
"Nepotřebuju! Potřebuju se pomstít, to jediné potřebuju!" řval jsem. Byl jsem vzteklý, pohled na její záda mi ne a ne vymizet z mysli, pořád jsem to viděl před očima.
Odněkud mi přiletěla facka. "Promiň, ale musela jsem si ulevit, " omlouvala se Hope. "Místo toho, abys byl nahoře s ní, byl jí oporou, tak se tady vztekáš jako dítě!" vynadala mi.
Měla pravdu. Měl jsem být raději s ní.
"Víš co? Vypadni nahoru, než tě tam vykopeme!" zakřičela na mě Moreen.
"Klidně běž, my se obejdeme i bez tebe. Pak ti všechno řekneme, " kývl na mě Frank.

Nerad jsem chyběl na poradách týkajících se toho, co bude anebo toho, co se stalo a proč se to stalo, ale měli pravdu. Angie byla na prvním místě, ona byla prioritou.
Vyběhl jsem schody a utíkal jsem do naší ložnice. Madame Pomfreyová zrovna vycházela ven.
"Kdybychom byli ve škole na ošetřovně, nepustila bych vás k ní, pane Blacku. Ale to nejsme, tak běžte. Moc ji ale nerozrušujte a doporučuji vám ani moc nemluvit, ať vám nemusí odpovídat, protože by ji to zbytečně vysílilo, "
"A co ta její záda?"
"Rány po biči se zahojí, nezbude jí po tom ani památky, ale s tím vycejchovaným heslem už nic neudělám, to se zahojí, ale zůstane navždy. Nějakou dobu si nebude moct lehnout na záda, ale za pár týdnů už by měla být v pořádku, nechám vám tu pár mastí a lektvarů, které jí budete dávat. Potřebuje, aby se o ni někdo staral, takže rovnou zapomeňte na to, že byste šel do práce nebo nahánět Smrtijedy,"
Měl jsem takovou chuť do něčeho praštit! "Děkuju, madame Pomfreyová, moc vám za všechno děkuju, " řekl jsem. Povzbudivě se na mě usmála a šla dál.

Potichu jsem otevřel dveře. Ležela na břiše, peřinou měla zakryté jen nohy a jinak byla nahá. Přes záda měla spoustu obvazů a smrdělo to tam po různých mastičkách. Poznal jsem dokrvovací lektvar a ještě několik proti bolesti, které jsme sem tam dostávali taky.
Opatrně jsem vlezl na postel a lehl si vedle ní. Ani ve snu neměla tvář bezstarostnou, jako vždycky, když jsem ji sem tam sledoval, ale utrápenou. Nedivil jsem se.
Pohladil jsem ji po vlasech. Otevřela oči a pokusila se usmát. Ale i to jí působilo bolest.
"Siriusi, " zašeptala.
"Psst! Nemluv!" řekl jsem jí a přiložil ukazováček na rty.
Jenže to byla moje tvrdohlavá Angie. "Ne. Chtěla jsem ti poděkovat, "
"Nemáš mi za co děkovat. Miluju tě. Už to bude všechno v pořádku, je po všem, " zalhal jsem. A ona věděla, že lžu stejně dobře, jako já.
Tohle nebyl zdaleka ani začátek.

Rabastan Lestrange:
Byl jsem šťastný. Neskutečně šťastný z toho, že si pro Angie přišli, že ji zachránili.
Když jsem ji ošetřoval, nevěřil jsem tomu, jak lidé dokáží být krutí. Ale vlastně sám mezi ně patřím, zabíjení nevinných je jako západ a východ slunce. Každodenní banalita.
Nic z toho, co se jí stalo, si nezasloužila. Vůbec nic. Vím, že na ten pohled, jak tam ležela popálená, zmlácená a zbičovaná nikdy nezapomenu. A i přesto všechno, čeho se na ní Smrtijedi kdy dopustili, pořád na krku nosila přívěsek draka od jednoho z nich. Nebyla to vhodná chvíle, ale usmál jsem se. Pořád mě nosila s sebou, blízko srdce.
Ale ten pohled na ni - už navždycky mě bude strašit. Ve spánku, a i když budu vzhůru.
Doufal jsem, že si pro ni přijdou. A jak jsem znal Blacka, byl jsem si jist, že ON si pro ni přijde, i kdyby ho to mělo stát vlastní život. Miloval ji víc, než sebe.
Seděl jsem v kuchyni Malfoyových, tam, kde nikdo, kromě Dobbyho nechodil. Tam mě nikdo nenašel. Místo toho, abych hlídal venku, jsem se opíjel a za chvíli byl nalitý jako slíva. Ale to mi vůbec nevadilo. Vzpomínal jsem na ta rande, která jsem s Angie měl, na to, jak jsme se spolu smáli, na náš společný sex a bylo mi dobře. Byly to hezké vzpomínky a pro ty mi stačí žít. Nemít je, nemám žádný důvod.
Popravdě jsem si užíval ten zmatek a chaos. Řád nám to pěkně natřel, byl jsem na ně pyšný.


Alysha Alexandra Black:
Koukala jsem nehybně na zeď. Nemohla jsem uvěřit, jak jsou lidé krutí. Lucius a Rodolfus, ti mi byli ukradení, ale Regulus?! Nemohla jsem tomu uvěřit! Ne, ne, ne, ne a ne!!! Nemohla jsem si to připustit!!! Vždyť toho člověka miluju a on dokáže být tak zlý?! Od té doby, co jsem vlezla do toho pokoje, jsem nebyla s Regem ani minutu. Buď jsem dělala, že spím a nebo byl dole ve sklepě. Kdybych tam nevlezla!!! Ale já kráva si stále nepamatuji cestu k nám do ložnice!!!
Stála jsem před třemi stejnými dveřmi a nevěděla jsem, které vedou do naší ložnice. Tohle se mi už stalo po několikáté. Byly to ty levé, pravé nebo ty uprostřed? Do prdele!!!

Jak si to má člověk zapamatovat?? Tak jsem se rozhodla pro ty levé, ale jak jsem později zjistila, tak tam jsem lézt neměla!
Když jsem vletěla dovnitř, tak jsem uviděla Rabastana a…! Když jsem jí spatřila, tak jsem si myslela, že je dávno mrtvá, ale bylo vidět nepatrné dýchání. Chytila jsem se futra a musela jsem odvrátit hlavu. Zhluboka jsem oddechovala a znovu jsem se podívala.
Vešla jsem do pokoje, zavřela jsem za sebou dveře a šla k posteli blíže. Vypadalo to, že rány jsou od nějakého pásku nebo biče. Ale co mě nejvíce praštilo do očí, bylo to vypálené heslo rodiny Blacků. Toujours Pur!
Stačilo, že jsem ho měla jen na pouzdře na hůlku. Rabastan se nenávistně díval a ošetřoval jí poraněná místa.
,,To jí udělali ty tři?" zeptala jsem se a doufala, že to není pravda.
,,Samozřejmě, každý něco, ." odpověděl nasraně. Regulus!!! Do prdele!!!
,,Nadzvedneš mi jí trochu?" zeptal se prosebně. Když jsem jí trochu nadzvedla, tak jí z jedné rány začala téct krev a trochu hnisu. Musela jsem jí položit a rychle jsem vyběhla ven.
Neuvěřitelně se mi zvedl žaludek. Zašla jsem do prostředních dveří a to byla konečně naše ložnice. Sedla jsem si na postel a začala to rozdýchávat.
Normálně jí zhyzdili záda!!! Byli hnusní, krutí a neměli v sobě kousek citu!!! Pořád se mi před očima zjevovali její záda. Musela to být nesnesitelná bolest. A Ginnarovi se tomu ještě smáli!!! To nejsou lidé, ale monstra!! Vždyť to je člověk!! Lidská bytost!! Ale jim to bylo jedno!!

Byla krvezrádce a ti mají trpět!!! Když zradili svojí rodinu, která v ně věřila. Zrazení rodiny se v tomto světě neodpouští, zvlášť když má ještě modrou krev.
V téhle chvíli jsem byla ráda, že jsem byla ve Zmijozelu.
Když jsem si lehla a zavřela oči, stále mi před oči skákalo to heslo!! Toho se už nezbavím. Mohla jsem si to vymazat, ale kdybych si to vymazala, žila bych v naprosté pohodě, že se nic takové stát nemůže.
Že by to byl jen zlý sen, ze kterého bych se probudila a to jsem nechtěla!! A co jako budu dělat až ke mně přijde Regulus???Vždyť já se ho bojím! Vždyť se k ní se choval jako naprostý šílenec!!!

Lucius už byl idiot od malička. Vždycky když k nám přijeli, tak trhal mým panenkám hlavičky a vlásky. Za to ho nesnáším do teďka!! Protože mě za to vždycky potrestali rodiče a on se mi jen posmíval. Lestrangeovi k nám moc nejezdili, ale i tak jsem znala Rodolfuse odmala. Ale stejně jsou to magoři. A jeden ten magor je můj.
Regulus.

Už jsem na to nechtěla vzpomínat a chtěla odejít s pokoje. Jenže než jsem se dotkla kliky, vlítl do pokoje Regulus a já vystrašeně vykulila oči.
Chtěl mě políbit, jenže já před ním couvala a narážela jsem do nábytku.
,,Alysho, co se děje?" ptal se a stále se přibližoval. Narazila jsem do zdi a všimla jsem si, že vedle mě jsou dveře do koupelny.
,,Nepřibližuj se!" Byla jsem jak hysterka!!! Prostě jsem se ho bála!! Já za to nemohla! Na chvíli se zarazil a já zapadla do koupelny. Zamkla jsem se a sjela jsem podél zdi na zem.
"Alysho!!!" začal bušit na dveře a byl zoufalý, že neví co semnou děje. "Okamžitě otevři!" už byl nasraný!! Já to věděla.
,,Ne!" vyvřískla jsem a rukama jsem si objala noha.
,,Co se stalo?" lomcoval s klikou a nějak se mu to nedařilo.
,,Jdi pryč!!!" zařvala jsem, aby mě lépe slyšel.
,,Bombarda!" zahřměl a dveře vyrazil kouzlem. Zakryla jsem si hlavu. Když jsem se na něj podívala, začali mi téct slzy a držela jsem se za břicho, akorát začala malá kopat jak o život. Klekl si ke mně a chytil mě za koleno.
,,Nešahej na mě!!" vyštěkla jsem, až mě s toho začalo bolet v krku. Někdo vletěl k nám do pokoje. Byli to Lucius a Rodolfus. Fakt úžasné!!! Skvěla trojka se znovu sešla. V plné parádě.
,,Co se to tady, do prdele, děje?!" zařval Lucius a prohlížel si škodu na svém majetku. Když viděl mě v hysterickém záchvatu a Rega, který se radši vzdálil, tak se zamračil. Byla jsem schoulená v rohu a na všechny jsem se vyděšeně dívala.
,,Regulusi? Co jí je?" zeptal se divně Rodolfus a všichni tři mě sledovali.
,,To kdybych věděl! Tak radši vypadněte!" nakázal jim a oni radši vypadli. Prosebně se na mě podíval, už si nevěděl rady. Asi si myslel, že jsem zešílela.
"Aly, co se děje?!" Už byl opravdu zoufalý.
"Nešahej na mě!! Ještě dopadnu jako ona!" řekla jsem už o něco klidně. Nechápavě se na mě podíval.
,,Viděla jsem, co jste jí udělali!!" až jsem to vyplivla. Už jsem mu dovolila, aby mě přitáhl na zemi k sobě a objal mě okolo pasu.
,,Ona si to zasloužila! Všichni jsme kvůli ní trpěli!! A my jsme se chtěli pomstít!! Pomsta byla silnější než nějaká úcta!!" říkal mi s klidem v hlase. Hladil mě ve vlasech a utěšoval mě takovým tím pššštt… A já se rozbrečela na plné čáře.
,,Mě by jsi to v životě neudělal?" musela jsem se zeptat.
,,Tobě? Nikdy!! Maximálně na tebe vztáhnu ruku, ale abych ti takhle ublížil a zhyzdil tělo - to bych si nedovolil." říkal mi to přesvědčujícím hlasem, který mi vypovídal, že mě má moc rád. Objala jsem ho ještě víc a opřela jsem si hlavu o jeho hruď.
,,Děkuju, " Řekla jsem ubrečeně a políbila jsem ho.
,,Přece bych si neničil něco, co je tak krásné a hlavně moje. A už nebreč, " setřel mi slzy. Postavili jsme se na nohy a odešli do ložnice.
Regulus opravil kouzlem ty dveře, které vyrazil. Šla jsem se podívat z okna, které vedlo Malfoyům do zahrady. To my jsme jí měli lépe udržovanou a o trochu větší.
Regulus mě zezadu objal a zabořil si hlavu do mých vlasů, které voněly po růžích. Uslyšeli jsme nějakou ránu z vedlejšího pokoje. Nevšímali jsme se toho a byli jsme rádi, že jsem chvilku spolu.
Všimla jsem si cizích lidí, kteří se vkradli na zahradu a utvořili dvojice.
Po dlouhém zkoumání jsem zjistila, že je to Řád. A poznala jsem lidi ze školy. Napřahovali hůlky a začali něco říkat. Drcla jsem do Rega a ten zvedl hlavu.
,,Co to, kurva, je??" zařval a celý dům se začal otřásat v základech. Všechny věci s poliček začaly padat i strop se začal pomalu rozpadat.
Z domu se ozývaly výkřiky a nadávky. Reg chtěl odejít, ale nedovolila jsem mu to. Bála jsem se. Skrčili jsme se a on mě zakryl vlastním tělem.
,,Za chvíli to všechno skončí, " šeptal mi do ucha a trochu se na mě položil. Pod jeho váhou jsem nemohla moc dýchat, ale to jsem musela vydržet. Regovi se podlomila kolena, protože na něj něco spadlo a celou váhou se na mě položil. Naštěstí mi ještě nějaká ta síla zbyla a tak jsem ho nadzvedla zády. Naštěstí se rychle vzpamatoval a znovu si klekl.
,,Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho. Měla jsem o něj docela starost.
,,Jo, jsem. Jen budu mít modřinu." odpověděl, ale v jeho hlasu byla cítit bolest.
,,A ty jsi v pořádku? Můžeš dýchat? Nebolí tě něco?" ptal se starostlivě. Ježíš!!! Já ho miluju!! I když je tak krutý a zlý.
,,Ne! Ale už by to mohlo skončit, " Jenže to NE jsem nějak zakřikla. Něco se mi zabodlo do lýtka a já začala řvát.
,,Áááá!" spustila jsem další salvu pláče. Cítila jsem, jak mi krev stéká z lýtka na podlahu. Sice tohle byl jenom čajíček, oproti co se stalo Angie, jenže tu bolest cítila i malá. Tohle snad byla ta největší bolest, co jsem kdy zažila. Cruciatus byl oproti tomuhle nic, i když?? Dům už se konečně přestal otřásat.
Regul se stoupl a rychle mi pomohl na nohu. Podívala jsem se na ní a byli v ní střepy. Do prdele!!! Z čeho jsou?? Porozhlídla jsem po pokoji, i přes oči zalitými slzami jsem viděla ten debilní lustr.
Půlka stále držela na stropě, ale další byla v mém lýtku! Do prdele!!! I když to tak nebolelo, stále se mi kouleli slzy. Proč to vždycky musím odnést já?? Asi jsem prokletá princezna.
Všichni se začali scházet v hlavní síni a já s pomocí Regula jsme tam taky došli. Já spíše doskákala po jedné noze.
,,Je někdo zraněný?" ptala se okamžitě Luky. Všechny sjela pohledem.
,,Jo, je… Alysha, " odpověděl jí Regulus.
,,Cože!" vykřikla Luky a vrhla se na zem k mí nožce. Nechtěla jsem ani vědět kolik tam těch střepů je. Když mi je začala vytahovat, myslela jsem si, že se poseru bolestí. Ona mi snad vytrhla všechny svaly, co tam mám! To bolí!!!
,,Au!" zakňučela jsem Regovi do očí, který mě celou dobu držel za pas. Vydezinfikovala mi to a obvázala obvazem.
,,Už je všechno v pořádku?" zeptal se mě Regulus a pohladil mě po břiše. Přikývla jsem.
,,Ta kurva utekla s tím debilem!!" Všichni jsme se podívali na schody, kde akorát scházel Lucius. Ježíš!!!! Co to s ním je?? Jeho blond vlasy byli zalité rudou krví, celý obličej mě taky od krve a nemohl se narovnat.
,,Ááá! Co se ti to stalo?" vypískla Narcisa a okamžitě k němu běžela. Podepřela ho a šla s ním k nám. Opatrně ho posadila do křesla a začala ho ošetřovat. Mezi tím nám to začal vyprávět.
,,Vzal jsem ji Rabastanovi, chtěl jsem si s ní trošku užít, jenže ta mrcha mě kopla do hlavy, " Udělal dlouho pomlku, asi si nemohl vzpomenout.
Chudinka malý! Já se mezi tím posadila Regovi na klín a nohu natáhla před sebe.
,,Probudil jsem se akorát ve chvíli, kdy se dům začal otřásat a když jsem chtěl otevřít dveře, tak tam vlítnul Black a porvali jsme se. Vzal si ji a šel, dřív, než jsem ho stačil zastavit, " Konečně ho Narcisa doošetřila. Docela jsem se jí divila, že ani nevyvádí, když se jí tu skoro přiznal k nevěře. Byla divná, to já bych Regovi neodpustila. Začala diskuze. Všimla jsem si, že Rabastan zmizel raději do kuchyně.
,,Nechci vidět ani vědět, jak bude vyvádět Pán Zla, " řekla ustaraně Bella a šla k Rodolfusovi, který jí objal.
,,Bude dost nasraný, " přerušil ticho Severus. To jsme věděli i bez něj. Páry byli byly u sebe a ti, co byli sami tam jen tak postávali. Každý se uvědomil, že někdo bude určitě potrestán.
Já to být nemohla. V téhle chvíli jsem byla ráda, že jsem těhotná. Modlila jsem se, aby to neodnesl Regulus. Voldemort si nevybírá, ten prostě jen natáhne hůlku a každý se modlí. Ještě víc jsem se přitulila k Regovi a ten si mě láskyplně přitáhl k sobě.
,,Čeho se bojíš?" zeptal se. Nikdy jsem nepřišla na to, jak zjistil mou náladu podle mého chování.
,,Nechci, aby potrestal tebe." sladce jsem ho políbila.
Začal mi hladit vlasy.
,,Jednou to stejně musí přijít." řekl sklesle a pronikavě se mi koukal do očí. Chabě jsem zvedla koutky rtů a stekla mi jediná slza.
S celého srdce jsem ho milovala a byla jsem šťastná, že mě rodiče zasnoubili s ním. Nikdy jsem se ho nenabažila. Jeho polodelší vlasy, které mu spadaly do obličeje, jeho zářivě modré oči, arogantní úsměv a jeho tělo. Tohle všechno jsem na něj milovala. Klidně bych rodičům poděkovala, že mi ho dali.
Nikdy o něj nechci přijít. Sice to s ním bude těžké, ale to se poddá. Už bych mu mohla říct, že je to holka, aby to s nim v nemocnici neseklo.
Všimla jsem si, že Cissa něco šeptá Luciusovi a to samé dělali Bella s Rodolfusem. Grabe a Goyle, ti se zase cpali. Jak jinak, že? Ale prý pro ně rodiče našli nějaké ženské. Tak to jsem opravdu zvědavá. Severus byl pořád bledý a jeho mastné vlasy mu zakrývali prázdné černé oči. Rabastan ten se určitě opíjel dole v kuchyni.
Když tam má Dobbyho, který by pro něj udělal to poslední, co by mi na očích uviděl. Najednou venku začala nehorázná bouřka a před námi se ukázal nasraný Voldemort. Všichni jsme si stoupli do půlkruhu a také jsme byli převlečení. Dokonce přišel i podnapilý Rabastan, který sotva chodil. Voldemort byl nasraný do běla.
Všechny nás sjížděl nenávistným pohledem a my jsme jen sklonili hlavy dolů. Samozřejmě už všechno věděl. Jako vždycky. Očekávali jsme, co přijde dál. Nasraně chodil sem a tam. A pořád na nás čuměl. Bylo to nepříjemné!!
,,Jak vám mohla s tím krvezrádcem utéct???!!!" zařval z plných plic a venku zahřmělo. Začala jsem se bát.
,,Jak????!!!! To jste si nemohli dům zabezpečit více kouzly???!! To jste tak primitivní???!!! A proč jste, sakra, někdo nehlídal venku???? Já na vás spoléhal!!! Věřil jsem vám!!! A vy jste mě zklamali!! A to se neodpouští!! Mojí důvěru si budeme muset získat zpět!!! Celý Řád vás vypekl!! A teď se vám smějí, jak jste nemožní!!!" Řval na nás jako na psy. Přešel doprostředka půlkruhu a na všechny začal ukazovat.
"Všichni jste do jednoho zradili!!!! Svojí omluvu budete splácet hodně dlouho!!" vyštěkl, ale najednou se zarazil.
,,Stejně už vím, jak se mi omluvíte. Jeden z vás teď bude trpět." řekl nadšeně a já se začala modlit. Prosím, prosím! Ať to není Regulus!! Vytáhl hůlku a otáčel se do kola.
,,Crucio!!!" vyletělo červené světlo.

36. kapitola 2/2

28. srpna 2011 v 21:07 | Angie |  Navždy uvězněná



Angie Aurora Black:
Dneska jsme celý den prochodili na hlídkách. Všichni jsme k večeru byli grogy. Jen můj manžel ne.
"Ááá, Blacku!" křičela jsem, když mě Sirius skoro hodil na postel. "Za tohle mi zaplatíš!"
"Zlato, ale ty jsi bystrozorka, za tohle si nechávat platit nemusíš!" ušklíbl se. Tak rád mě provokoval a já to chápala, ale takhle by to nešlo. Vyskočila jsem na nohy.
"Cos to řekl?!" zavrčela jsem, seskočila z postele a hůlkou jsem mu dala na krk. "Zopakuj to!"
Usmál se, z mých výhružek si těžkou hlavu nedělal. "Jsi úžasná. Naprosto nevyzpytatelná! Jsem rád, že jsi moje žena!"
"No, takovými řečičkami už to nezachráníš, lásko. Dneska prostě nic, " odešla jsem od něj a zalezla pod peřinu.
"To jsi říkala i včera, vzpomínáš?" šklebil se. "A víš, jak to dopadlo, " Lehl si nenuceně ke mně.
Věděla jsem to, věděla jsem to přesně a ještě teď jsem byla vyčerpaná. Začal mě hladit po vlasech a dívat se na mě psíma očima. Už jsem pomalu ani nechápala, kde ten dennodenní apetit bere. Už ani já nemohla, ale jemu stál očividně pořád.
Nemohla jsem mu odolat. Nikdy, když se díval takhle. Prostě a sprostě mě měl omotanou kolem prstu. Dělala jsem všechno, co chtěl.
Proto jsem se ani nebránila, když mě začal líbat. Každodenní sex - to byl Siriusův způsob vyznání lásky.

Bylo zvláštní, že s ním jsem dokázala vždycky na všechno zapomenout. On mě vždycky tak zaměstnával, že jsem neměla čas přemýšlet ani o tom, co mi Brumbál dnes ráno navrhnul. Stálo to za uvažování, pokud to k něčemu bude a pokud je všechny budu moct ochránit.
Sundal ze sebe tričko a sedl si mi obkročmo na pánev a chvíli mě pozoroval. Ani za Boha jsem nevěděla, co se mu honí hlavou, ale nevadilo mi to. Nemusím vědět všechno.
Pak pomohl dolů i mému tričku na spaní a hodil ho kdesi na zem. Na tričku skončila i podprsenka. Prohlížel si mě s jakýmsi zadostiučiněním v obličeji. Opět mě přesvědčil, opět to dokázal, opět vyhrál. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Nemůžu vyhrávat vždycky.
Chytila jsem ho za záda a přitáhla se k němu. Chystala se ho políbit, když začalo něco hlasitě zvonit.
"Do prdele!" zařval a rychle ze mě slezl. Stiskla jsem zuby a protočila oči.
"Siriusi, co-to-zase-je?" usekávala jsem. Byla jsem naštvaná, opravdu hodně.
"Je to něco jako alarm. Koupili jsme si to s kluky jednou v Příčné, když jsme tam měli hlídku a když se bude dít něco naléhavého, budeme o tom vědět. Musíme jít, Ang, něco se děje, co nevidět nám někdo pošle pravděpodobně patrona, musíme být připravení, "
Vylezla jsem zabalená do peřiny z postele a mávnutím hůlky jsem byla oblečená. "Pojedeme na motorkách?" Na sobě jsem měla černou sukni, bordelky, kozačky na šněrování a džínovou bundičku zapnutou na tři knoflíčky. Pod ní jen černou podprsenku.
"Uvidíme, jak to bude daleko a kolik budeme mít času, " řekl a oblékl si koženou bundu.
Pak jsme oba seběhli ze schodů a zamířili do garáží. Sirius měl pravdu.

O chvíli později se u nás objevil Jamesův patron, který nám sděloval, co se děje. Smrtijedi už zjistili, kde bydlíme a byli o tři ulice dál. Sirius vzal z poličky v garáži kouzelnický dalekohled a podíval se.
"Je to pravda. Tři ulice odtud. Budeme tam pravděpodobně dříve, než ostatní. Připrav se, kočičko, " řekl mi a svraštil čelo. Objevilo se mu tam několik vrásek. Něco mu dělalo starost. A Siriovi starosti vůbec neslušely. Ne jemu. To on byl vždycky veselý, optimistický, legrační. Ale nikdy ne vážný.
"Čeho se bojíš?" zeptala jsem a chytila řídítka své motorky. Vyjela jsem s ní ven.
"Jen mám divný pocit. Ale to nic není, to přejde, " pokusil o úsměv.
"Siriusi, žiju s tebou už dost dlouho. A blbá taky nejsem. Řekni mi, co se děje!"
"Nic se neděje! Raději nasedni a jedeme!" zvýšil hlas až jsem se polekala. Šokovaně jsem na něj zírala.
Skousnul si spodní ret a zavřel oči. Jeho tvrdý výraz zjihl. "Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet. Mrzí mě to, "
"Nech mě být!" odsekla jsem. To jsem byla celá já. Urážlivec urážlivý obecný.

Nemohla jsem si ale pomoct. Skoro nikdy na mě neřval, vždycky byl v pohodě a tohle bylo jako blesk z čistého nebe. Naprosto nečekané. Já to od něj nečekala a když na mě někdo křičí a pak hned omlouvá, stáhnu se do sebe. Nechci se s tím člověkem bavit, nezaslouží si to.
"Angie, prosím!" Propánaboha, on mě prosí - a to Sirius Black nedělá. On nikdy neprosí. Nemusí. V jeho hlase byla taková naléhavost, že jsem prostě nemohla. Nemohla jsem se na něj déle zlobit, nešlo to.
Rozzuřená jsem k němu došla, vzala mu obličej od dlaní a políbila ho. "Tak, vyřešeno, zapomenuto. Už jim můžeme jet nakopat zadky?"
"Beze všeho, paní Blacková, " usmál se. Zase to byl on. Jenže vráska mu z čela nezmizela.

Sirius byl Bůh. Netušila jsem to, ale upravil (tedy nechal upravit Remem a Jamesem) naše motorky tak, aby nevydávaly žádný zvuk, aby jely rychleji, než je vůbec možné a aby byly takřka nerozbitné. Dále byly začarovány tak, aby nikdy nemohly narazit, aby mohly jet i když se řidič bude věnovat jiným činnostem a další zlepšováky.
Velmi se nám to hodilo, protože Smrtijedi nás neslyšeli přijíždět. Světla jsme raději nezapínali a na ulicích moc světla nebylo.
Stáli tam na kraji ulice v hloučku. V docela velikém hloučku, bylo jich hodně. Z řádu ani bystrozorů tady nikdo ještě nebyl. Anebo byl, ale dobře schovaný. To byla naše dominanta. Být a nebýt v jedné jediné vteřině.
"Ehm, ehm, tak jsem se doslechla, že byste nám rádi rozbombardovali domeček, je to pravda?!" odkašlala jsem si a sestoupila z motorky. Hůlku jsem měla před sebou a šla jsem k nim. Sirius byl ve vteřině vedle mě. Zastavili jsme se asi tak metr a půl před nimi, kdyby náhodou před námi chtěli rychle utéct.
"Ale švagrová! Ty a tvůj intelekt jste vždycky o krok napřed, že?" utrousil kousavě jeden z nich. Všichni měli masky, nebylo možné poznat, kdo je kdo, ale podle hlasu jsem to věděla úplně přesně. Tohle byl ten stejný hlas, který mi před rokem šeptal do ucha, že jsem v posteli úžasná. Ano, Regulus Black.

"Zavři hubu!" štěkl Sirius. Pak se seběhlo spoustu věcí v krátkém časovém úseku.
Regulus se naštval. Vypálil po Siriovi kletbu. Sirius ji odrazil a já vypálila po nich. Za zády se nám objevila hromada bystrozorů a členů řádu. Boj začal.
Ve tmě byl docela problém se zorientovat. Kletby a kouzla se metaly na všechny strany, musela jsem dávat veliký pozor. Sirius se po mě pořád po očku díval. Tohle nikdy nedělal, nechápala jsem proč tedy.
"Expelliarmus!" uslyšela jsem za sebou Alice. S Frankem se drželi u sebe. Stejně jako James s Lilly, Moreen s Tobiasem a Hope s Deanem. Moody vypadal, že je zvyklý. Spíše vypadal, jako by ho to unavovalo, jako by posté četl ty stejné noviny. Byl naprosto v klidu a s jistotou bych řekla, že on jediný z nás všech nebude ani trochu zpocený.

Edgar Bones stál kousek od Moodyho, po jeho pravici Caradoc Dearborn, právě se sem přemístil i Dedalus Kopál se svou parťačkou Hestie Jonesovou, Marlene McKinnonová bojovala s Belatrix, to mi došlo ihned, tu šílenku jsem poznala i přes masku, Dorcas Loučková, Kingsley Pastorek, profesorka McGonagallová, která mi jako kočka prošla kolem noh, Emmelína Vanceová, Brumbál, jeho bratr, Hagrid a několik nových tváří, které jsem ještě nestačila poznat.
Belatrixin šílený smích mi naháněl hrůzu. Neměla jsem tu děvku ráda. Poslala jsem na ni kouzlo, které ji mělo umlčet.
Všude byl chaos a zmatek. Kletby lítaly ze všech stran, všude křik, lidé unavení bojem. To, že byla noc, nám moc nepřidalo. Nepřemýšlela jsem, co dělám, jen jsem odrážela kletby a kouzla mířená mým směrem, aby mě nezasáhla. Nebyla jsem schopna se zorientovat, kdo je kdo. Na tom budu muset zapracovat.
"Angie!"
I přes ten hluk bylo tohle jasně slyšitelné. Netušila jsem, kdo mě volá. Byla jsem daleko. Chtěla jsem se otočit, jenže jsem zjistila, že nemůžu.
Stála jsem přímo v obležení Smrtijedů, nějak jsem se tam dostala nebo oni se dostali ke mně. Nemohla jsem ven. Jen jsem slyšela - teď už Siriusův - zoufalý hlas, jak volá moje jméno. Ano, byla jsem si jistá, že to byl on. Stoprocentně.
Pane Bože, co když ho mají taky? Ne, to ne! Zmocnila se mě obrovská panika. Pokoušela jsem se dostat z jejich kruhu ven, s pomocí i bez pomocí kouzel, prostě se protlačit, ale sotva jsem to zkusila, ucítila jsem na zádech hůlku.
"Ať tě to ani nenapadne nebo jich polovina chcípne. Hodně pomalu a bolestivě, " zašeptal mi Lucius do ucha. Věděla jsem, že by jim trvalo hodně dlouho, než by zabili jen jediného z nich, možná tak kdyby měli štěstí, ale nechtěla jsem nic riskovat. Neviděla jsem přes ně, nevěděla jsem, jestli někoho mají.
"Fajn, " přikývla jsem. Pak jsem ucítila, že jsem dostala obrovskou facku a uslyšela jeden zoufalý výkřik.

Ještě než jsem otevřela oči, ucítila jsem bolest na zápěstí. Bylo to ostré a silné. Bolelo to jako čert! Druhotná bolest byla bolest čelisti.
Zamrkala jsem a otevřela oči. Nevěřila jsem tomu, co vidím!
Byla jsem v nějaké tmavé místnosti s mřížemi, před kterými ale byly dřevěné dveře, asi proto, aby nikdo neviděl ven ani dovnitř. Vším, úplně vším to připomínalo středověké podzemní vězení, až na ty dveře. Světlo tam bylo jen díky jedné pochodni a ohně, který hořel v peci, dost podobné kovářské. Vedle toho bylo žhavé uhlí a kovové tyčky.
Po zemi lezly krysy, potkani a různá jiná havěť.
Když jsem se vzpamatovala z toho, zjistila jsem, proč mě tak bolí zápěstí. Měla jsem ho totiž svázané řetězy a visela jsem ve vzduchu.

"No to se podívejme! Šípková Růženka se nám probrala, " Dovnitř vešel Lucius Malfoy a hned za ním Regulus a Rodolfus. "Vítám tě ve svém domě, v Malfoy Manor. V domě, odkud se už živá nedostaneš. Bohužel pro tebe, " usmíval se.
"Drahá Angie, určitě víš, co tě čeká, " pokračoval Regulus se stejně šíleným úsměvem. Byli to fanatici, naprostí blázni!
Měla jsem strach, obrovský, stupňující se strach. Už jen celé tohle trio pohromadě bylo mou noční můrou.
"Nevíš?" podivil se trochu smutně Rodolfus. "Tak počkej chvíli a uvidíš, " zasmál se. Snad hůř, než Belatrix.
Všichni tři přišli ke mně a začali ze mě strhávat oblečení. Byla jsem natolik v šoku, že jsem nevydala ani hlásku. Všechno zuřivě servali. Zůstalo mi jen spodní prádlo. Pokud mě postupně znásilní, bude to pro mě ta lepší varianta. Znala jsem totiž zmijozelské. Jakoby mi myšlenky četli.
"Zlatíčko, neměj strach. Vím, jak to vypadá, ale rozkoš ti rozhodně dopřávat nebudeme, jednou nám to stačilo a ty problémy taky, " řekl Rodolfus a přejel mi prstem po břiše.
"Mluv laskavě za sebe, Rodolfusi!" zasmál se Lucius a já začínala panikařit. S Regulusem totiž stál u žhavého uhlí. Vzali do ruky tyčky, které tam byly a dali je do žhavého uhlí. Tyčky se začaly tavit. Pak je vzali a šli s nimi ke mně.
"Mudly jsem nikdy neměl rád, nenávidím je. Ale jedno se jim musí nechat. Co se týče mučení, byli velmi, velmi vynalézaví, " říkal a zaujatě si prohlížel nažhavený konec kovové tyče. V tu chvíli mi došlo, co se chystají udělat.
"Ne, Luciusi, nedělej to!" vyhrkla jsem, když se ke mně blížil. Zastavil se a nechápavě a s předstíraným smutkem se na mě podíval.
"A proč ne, Angie? Copak ty nevíš, že si to zasloužíš? Jako jediná ze všech si to nejvíce zasloužíš? Zasloužíš si trpět, ještě hůř jak zvíře. Copak nevíš, že si zasloužíš být troska? Nula? Krvezrádce, kterého umučíme pomalu k smrti?" ptal se a kovovou tyč mi dal jen pár centimetrů před obličej. Pak s ní opisoval křivku mého tělo až k nohám.
"Jsi šílenec!" zaječela jsem a přála si, ať je to jen špatná noční můra, ze které se proberu.
"Ne, nejsem." řekl naprosto normálně, už si na nich nehrál. "Já chci jen vidět, stejně jako tady Regulus a Rodolfus, jak trpíš, dlužíš nám to. My trpěli kvůli tobě, ty teď budeš trpět kvůli nám, " řekl s neskutečnou nenávistí.
"Popravdě, Sirius ani necekl. Ten to přijal statečně, " oznámil mi s klidem Rodolfus a sledoval můj výraz. Regulus se zasmál.
Jestli je Sirius mrtvý….
"Vy zasraní bastardi! Co jste mu udělali?! Já vás zabiju! Jestli jste se ho jen dotkli, sáhli na něj, udělám z vás karbanátky! Vyrvu vám vlastnoručně z těla srdce a pak si z něj udělám polívku, vy svině! ZABIJU VÁŠ VŠECHNY DO JEDNOHO!" ječela jsem, jak nejhlasitěji jsem uměla a zmítala se ve snaze, že je třeba kopnu, protože nohy jsem svázané neměla. "ÁÁÁ!!!" zařvala jsem znova, protože jsem ucítila na zádech děsnou bolest. Otočila jsem hlavu do boku a uviděla jsem Reguluse, jak si pohrává s bičem. A jím jsem právě dostala. Rozhoupalo mě to.
"Zmlkneš? Ty snad ani nechceš vědět, jak na tom je?" zeptal se Lucius.
Mlčky a nenávistně jsem na něj zírala. Čekala jsem, že mi řekne to nejhorší. Už teď jsem ale věděla, že se s tím nesmířím. Nikdy.
"Je v bezvědomí, což budeš za chvíli i ty. A až se probere, slíbili jsme ho Belle. Kdybys jen viděla, jak se na bratránka těší, už si brousí zoubky, " mluvil láskyplně o své budoucí ženě Rodolfus.
"Ano, tak, tak a pak ti přijde povykládat, jak si s ním pohrála. Říkám ti to předem, Angiesko, nemysli si, že Belatrixiny hry přežije, to bys byla moc naivní. Ostatně, Lukrécii jsme taky slíbily alespoň jedno kolo, takže je ti jasné, jak to dopadne, "
"Málem byste zapomněli na Alyshu. Víš jak skvěle ovládá nitrozpyt? Měli bychom jí k mučení bratříčka přizvat taky, ona si strašně moc ráda hraje, a mě to můžete věřit, " mrkl na ně spiklenecky Regulus. Pochopili jsme všichni.
"To nemůžete! To neuděláte! Belatrix ne!" Věděla jsem, že pokud k němu pustí tu šílenku, je mrtvý ještě dřív, než ona začne.
Všichni tři se rozesmáli. Skoro se až za břicho popadali.
"Belatrix ne!" pitvořil se po mě Lucius. "Ach, Bella by měla určitě radost, kdyby tě slyšela!"
"Bezesporu. Budu jí to muset říct. A víš co? Až ji bude prosit, aby ho nezabíjela, pustíme tě, aby ses mohla podívat. Jak je ubohý a slabý. Pokud tedy se vůbec zvládneš postavit, " uchechtl se Rodolfus.
"Sirius NIKDY prosit NEBUDE, ty zkurvysyne!" zaječela jsem. "On není jako ty, když ti drahá ženuška chtěla dát kopačky, protože jsme spolu šoustali!"

Touhle větou jsem vstoupila na tenký led, spíše se rovnou propadla. To byl konec hranice jejich trpělivosti. Ale musela jsem Siriuse bránit a jeho zahanbit. Všichni viděli, jak za ní dolézal.
Další rána. Když to člověk čeká, zas až tak to nebolí. Musíte zatnout svaly a pokusit se nevnímat, myslet na něco hezkého.
Rodolfus vytrhl Luciusovi kovovou tyč z ruku a šel za mě. "Peklo už na tebe čeká, Angie!" Přiložil mi ji na holou kůži a spustil tak můj křik.
Bylo to neskutečné. Řvala jsem bolestí, ječela, vřískala a oni se smáli. Užívali si moje utrpení a schválně přitlačovali. Nikdy mě nebolelo nic tak, jako tohle. Žhavým koncem tyče mi hyzdili záda, ubližovali mi a moc je to těšilo. Můj křik se jim líbil, tohle pro ně mohlo být na úrovni sexu. Až na to, že tohle nebude trvat pitomých pět minut (a to když se poštěstí), ale tak dlouho, jak budou oni chtít…a tak dlouho, dokud to snesu.
"Ááá, pomoc! Ne, ne, NE! Ááá, Siriusi! SIRIUSI! NE, PROSÍM! PROSÍM!"
Bolest byla silná. Nebrala konce a její intenzita se pořád stupňovala a stupňovala. Byla bych raději umřela, než tohle. Smrt byla lepší, méně bolestivější.
Na chvíli to ustalo.

"Slyšel jsem dobře? Ona prosí?" podivil se Regulus. Položil tyč a stoupnul si přede mě. Prohlížel si můj obličej plný slz bolesti, utrpení. Měli to, co chtěli. Nemohou mě už nechat být?
"Řekni to znova, " přikázal mi Lucius, který si taky stoupl přede mě.
"Nikdy!" vykřikla jsem a plivla na něj. Setřel si sliny z obličeje. Regulus se napřáhl a dal mi facku. Hlava se mi otočila. Alyshe jsem nezáviděla. Lucius kývl na Rodolfuse.

Teď to bylo mnohem horší, než samotné bičování. Udeřil mě totiž do rány, kde mě pálili žhavým kovem. Jestli jsem si myslela, že to předtím byla bolest, mýlila jsem se. TOHLE byla skutečná bolest!
"Ne!" rozbrečela jsem se. Už jsem to nemohla snést, ta bolest, to psychické vypětí. Bolest jsem nechala prostupovat tělem, až do konců prstů, nebránila jsem se jí, poddala jsem se jí. Upadla jsem do bezvědomí, už jsem necítila nic.
Vzbudila mě studená voda. Někdo ji na mě vylil. A já ucítila čerstvé rány. A zase tu bolest! Musela jsem zakřičet, nedalo se to ovládnout. Pořád jsem tam visela.
"Ahoj, Angie, " usmála se na mě Bella a mezi prsty si pohrávala s hůlkou. Mohla mě během vteřiny zabít, ale to by jí nepřineslo takové uspokojení jako mučení.
"Neubližuj mu, prosím tě!" vyhrkla jsem. Myšlenka na to, že ho zabije mi vrátila krev do žil. Nemít ty řetězy. Ne, Sirius nesmí umřít. Za žádnou cenu!
Rozesmála se. "A jak víš, že jsem za ním už nebyla a není po něm?" zeptala se a z nudy kopla do dveří.

O vteřinu později mi srdce vynechalo bouchnutí. Uslyšela jsem ho.
"Angie! Angie!"
Křičel zoufale moje jméno, neustále ho opakoval. Ale já byla sotva silná na to, abych se ji pokusila přesvědčit, aby ho nechala žít.
"Už tě volá. Škoda, že za chvíli už neřekne ani slovo, " zasmála se. Chtěla ho zabít, toužila po tom. Viděla jsem jí to na očích.
"Ne, Belatrix! Co takhle obchod?"
"Poslouchám, " podívala se na mě zaujatě. "Co nabídneš za jeho život, Ginnaro?"
"Ten svůj, " řekla a dívala se jí do černých, bezcitných očí. "Pusť ho a pak mě můžeš mučit tak dlouho, jak budeš chtít, "
"Jak romantické!" řekla dramaticky a zatleskala. "Nechám si to projít hlavou, ale nic ti neslibuju. Hmm, stejně si myslím, že si s ním trošku pohraju," usmála se šťastně. "A pak ti to přijdu povykládat, " řekla a rychle zmizela.
"NE, BELATRIX!!!!" křičela jsem za ní, ale ona se nevrátila.

O chvíli později jsem uslyšela srdcervoucí řev.
Začala jsem plakat. Slzy se mi spustily samy. Při představě, jak ho mučí, jakou bolest mu způsobuje, a já jsem od něj pár metrů a nemůžu mu pomoct. Tohle mě dohánělo k šílenství!
"NE, PROSÍM, BELATRIX, VRAŤ SE!"
Najednou jsem necítila ani bolest na zápěstí. Snažila jsem se uvolnit řetězy. Tahala jsem z nich ruce, nemohla jsem jí dovolit, aby ho zabila! Jedna ruka se uvolnila a já už tam visela jen na jedné. Z posledních sil jsem se podívala, jestli by se to nedalo uvolnit a pak jsem se o to pokusila. Za pár vteřin jsem spadla na zemi mezi tu havěť.
Za chvíli řev ustal a ona se objevila ve dveřích. Usmívala se.
"Jestli jsi ho zabila, tak tě zničím, to ti přísahám!" křičela jsem po ní a pokusila se zvednou ze země. Nešlo to.
"Ale, vidím, že se náš kamarádský postoj hodně změnil. Pravdou je, že chci, abys trpěla ty, svedlas mi snoubence!" Bylo jí ukradené, že už tam nevisím.
"Šel se mnou dobrovolně, " ušklíbla jsem se.
"Crucio!" zařvala, opanovaná svou šíleností. Bolest byla nesnesitelná, zmítala jsem se, cítila křeče a krev, jak mi ze mě teče jako z vola. Myši a potkani po mě lezli a byli hladoví.
Přestala. "Tohle ti neublíží tak, jak chci, aby ti bylo ublíženo, " řekla. "Víš co bude lepší? Řeknu ti, jak jsem ti zmučila manžela, co ty na to?" usmála se a sedla si vedle mě. Pomocí kouzel zničila krysy a potkany a dala se vyprávění. "Když jsem tam přišla, už tak byl dost zubožený, sotva zvedl hlavu, kluci mu to dali pořádně sežrat, ale na tom nezáleží. Když mě viděl, poznala jsem mu na očích, že ví, co ho čeká. Chudák, čekalo ho něco mnohem horšího. Cruciatus bylo oproti té dávce černé magie slabý čajíček. Zmítal se na zemi, křičel a prosil, ať už ho raději zabiju. Panečku, to byl pocit! Jenže když se tam přede mnou ve křiku svíjel, musela jsem přemýšlet o tvé nabídce. Opravdu jsi to myslela vážně?"
Mdle jsem přikývla. Nechtěla jsem to slyšet, nechtěla jsem slyšet, jak ho zabila. Kde jsou ty krysy? Raději se nechám sežrat.
"Tak to je milé. Víš, rozmyslela jsem si to, nezabila jsem ho, ještě žije, za chvíli už ale nemusí, pokud umře na následky. No, nejlepší na tom všem bylo, jak mě prosil, abych tě nechala na pokoji, že mám raději zabít jeho…je to až komické!" rozesmála se. "Ty prosíš, ať nezabíjím jeho, on, ať nezabíjím tebe. Tomu říkám láska až za hrob! A ono je to v podstatě tak strašné dilema! Tebe bych chtěla zabít, jeho bych chtěla zabít…" přemýšlela nahlas a říkala to takovým nerozhodným hlasem. Raději tresku nebo tuňáka? Hmm, já nevím.
"Belatrix, " zachraptěla jsem, z toho věčného křiku jsem pomalu přicházela o hlasivky.
"Copak, zlatíčko? Chceš něco říct?" podívala se na mě.
"Ať tě žádal o cokoliv, neber to vážně. Vezmi si mě, "
Siriuse beze mě mohla čekat nějaká pěkná budoucnost. Já bez něj už žádnou neměla. Nesměl umřít.
"Když já ti nevím, Angie. On TAK prosil, abych tě nezabíjela, že prý toho moc nevydržíš, že s ním si toho užiju víc, tak ti nevím. Po tom, co jsem slyšela toho vydržíš docela dost, "
"To je pravda, já toho vydržím víc, " přizvukovala jsem jí.
"Už to mám!" vykřikla nadšeně. "Zabiju vás oba dva! Že mě to nenapadlo dříve!" radovala se a vyskočila na nohy. Lhářka, čubka! Už od začátku nás chtěla zabít oba, jen si prostě chtěla užít to prošení.
Rozešla se ke dveřím. "Ne, Bello, ne!"

Zastavila se a usmála. "Uvidíme, Drahoušku. Podle toho, jak bude zlobit, " Odešla.
Zůstala jsem tam ležet na zemi skoro nahá. Asi po hodině dovnitř vešel Lucius. Klekl si ke mně a začal na mě sahat. Začala jsem brečet.
"Plní se mi sny, víš o tom? Ten první: vidět tě jako trosku, poníženou a zničenou a ten druhý: konečně si s tebou zapíchat, " hladil mě po břiše. "A neboj, nemusíš se cítit provinile, už je z tebe vdova, poděkuj Belle a Rodolfusovi." usmál se. "Dokonce říkali, že si jeho mrtvolu někam vystaví, dokud neshnije."
NE! To přece nemůže být pravda. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne a NE!!!!
Pocítila jsem takový vztek a rozčílení. Vrazila jsem mu. "Jednou vás za to všechny zabiju!"
Zabili mi ho. Člověka, kterého jsem milovala víc, než cokoliv na světě, člověka, který byl celý můj život. Zabili ho a já mu nemohla pomoct!
Stiskl zuby k sobě, rozzuřeně se na mě podíval a dal mi facku. Pak jsem už necítila nic.

Probudila jsem se na obrovské posteli. Vše bylo laděno do zelena. Na sobě jsem měla tmavě zelené šaty, takové ty starodávné s korzetem na šněrování, ale vepředu. Ruce jsem měla svázané provazem a ten byl přivázán k čelu postele. Na zápěstích jsem měla obvazy a každý pohyb byl pro mě muka, jelikož jsem ležela na zádech. Vypadalo to, že jsem umytá.
"Už jsem myslel, že se neprobudíš. Což by taky nebyla škoda. Jenže spát s mrtvolou nepatří mezi moje hobby. Včera nám to nevyšlo, ale dneska ano, "
V životě jsem už neměla nic. O toho, koho jsem milovala, jsem přišla. Nezáleželo mi už na ničem.
Vlezl na postel a prohlížel si mě. Až teď jsem ucítila, že mám hlad a žízeň. To ale bylo vedlejší. Chtělo se mi umřít. To jediné, na čem záleželo, je, abych umřela. Abych mohla za Siriem.
"Nemysli si, že se odtud někdy dostaneš. Tví přátelé ti nepomůžou." Ach, mí přátelé! Uvědomila jsem si, že pořád tu jsou lidé, které musím chránit. Najednou mi Brumbálova nabídka přišla víc než přínosná. Jestli se odtud dostanu, přijmu.
"Můžeš mi vykasat tu sukni, prosím?" zeptala jsem se.


36. kapitola 1/2

28. srpna 2011 v 21:04 | Alysha |  Navždy uvězněná


Alysha Alexandra Black:
Ráno jsem se musela probudit, protože mi někdo funěl studený vzduch na rameno. Ospale jsem pootočila hlavou a byl to Reg, který už byl vzhůru. Podívala jsem se na budík a už bylo jedenáct hodin!!! To jsem spala tak dlouho? To není možné?!
,,Dobré ráno, princezno, " políbil mě. Princezno??? Je vidět, že dneska má opravdu dobrou náladu.
,,Dobré ranko. Pamatuješ na tu naší hru na škole? Tak ty si už můj princ." řekla jsem s úsměvem a políbila jsem ho na hruď.
,,Máš pravdu a ta hra mě docela bavila, i když jsem věděl, že budeš moje, "
Tak sladce se usmál, že jsem ho začala líbat. Opravdu to s tím břichem šlo hodně blbě, ale Regul si dával pozor. Najednou jsem si něco uvědomila.
,,Jak dlouho jsi věděl, že si mě budeš muset vzít?" Já to chtěla vědět a čekala jsem odpověď.
,,Už asi od pátého ročníku. Ale nejdřív mi matka vnucovala nějakou Eriku, ale já si vybral tebe! A jsem na to pyšný!" Erika, Erika? Jo, Erika!!! Tu štětku tlustou??? To já jsem stokrát lepší!! Ona je snad o rok mladší, než my dva.Tak byl to nápad Blackové, tak není čemu se divit!!
,,Pyšný, jo?" zopakovala jsem po něm a otřela jsem se o jeho nos mým nosem.
,,Ještě nemáš na co, " usmála jsem se a šla se převléknout. Když jsem vešla do koupelny a viděla tu řasenku s tužkou. Zchodila jsem je do šuplíčku a odešla jsem. Už takhle jsem utahaná a ještě se budu ráno malovat?? Nasrat!!
,,A našli jste ten dům??" To byla ta otázka, na kterou jsem se chtěla zeptat.
Přišel ke mně a vzal mě do náruče. Divila jsem se, že mě unesl, když jsem tolik přibrala.
,,Co myslíš?" zeptal se mě a chytil mě pevněji. Začala jsem se škrábat prstem na bradě, jakože přemýšlím.
,,Já si myslím, že jo." řekla jsem s nadšením v hlase. Přikývl.
,,Vážně? Který to byl?!" Opravdu mě to zajímalo!! Podle mě to byl jeden veprostřed.
,,Sedmý zprava, " Jak asi mám vědět, který byl sedmý? Musela jsem se na tu ulici podívat přes nitrozpyt. Musela jsem si to alespoň třikrát spočítat. Bingo!! Už jsem to našla.
,,Máme každým dnem očekávat příkaz k napadení." řekl tím pyšným hlasem. A já se těšila, až si zabojuju.
..Hurá! Aspoň si moje hůlka zahraje, " Musel mě až pustit na zem, protože jsem byla nadšením bez sebe.
,,Moment, moment. Ty budeš hezky doma!" přikázal mi a já se na něj hnusně podívala.
,,A to jako proč?!" založila jsem se ruce na prsa.
,,Ještě by se ti něco stalo! A už o tom nebudu diskutovat!!!" Už rozhodl. A mě nic jiného nezbylo, než poslechnout. Nakvašeně jsem se na něj podívala a odpochodovala jsem na oběd. Sedla jsem si ke stolu, kde už čekali rodiče. Regulus si sedl vedle mě.
,,Tak co? Nezlobí tě ten malý brouček?" zeptala se mamka ustaraně. To opravdu ne. Malá byla naprosto hodná, asi měla svojí maminku ráda.
,,Malý ne. Ale ten velký ano!" švihla jsem pohledem na Rega. Oplatil mi to také velmi krásným pohledem.
,,Co se děje?" zeptal se táta a prohlížel si nás oba dva.
,,Reg mi řekl, že každým dnem máte očekávat rozkaz na napadení toho domu. A já si chci taky zabojovat, ale Reg mi to zakázal, " mrskla jsem se lžící do polévky, která pocákala Reguluse.
,,Tak na to zapomeň! Ty budeš doma s matkou!" Skvělé!! To tady jako mám čumět do blba?? Já něco vymyslím, abych nemusela být doma! Jen počkejte!! Já něco vymyslím!! Sice se asi do boje nezapojím, ale nevadí!!
,,Neblbni!! Ještě by se ti něco stalo, " uklidňovala mě mamka.
,,Už nejsem v tom období, kdy bych mohla potratit!" chtěla jsem odporovat a prostě si zabojovat.
,,Prostě budeš doma!" vyštěkl táta a já se nasrala.
,,Všichni jste se proti mě spikli!!" zvýšila jsem trochu hlas a už stála na schodech. Všimla jsem si, že vstal i Regulus.
,,Nech jí být. Za chvíli vychladne, " uslyšela jsem tátu, jak mluvil na Rega, než jsem bouchla dveřmi od svého pokoje.
Když jsem se na sebe koukala v zrcadle, musela jsem se usmát. Uvědomila jsem si, že dlouho nevydržím být naštvaná!! A to snad byla má jediná chyba. Rozhodla jsem se, že si půjdu něco ukořistit do kuchyně. Dostala jsem chuť na mandle a čokoládu. Jenže do kuchyně se šlo přes salónek, kde seděl Reg s tátou a kouřili doutníky.
Reg kouří?? Já to nenáviděla!!! Nesnáším to!!! Když to cítím, začnu se dusit.
,,Jsem říkal, že přijde, " řekl táta a pokynul na mě hlavou. Regulus se otočil a usmál se. Já jen zvedla pyšně nosánek nahoru a odešla do kuchyně.
Rodiče asi udělali nábor domácích skřítků. Těch je tady ještě víc, než jsem byla zvyklá. Hledala jsem mezi nimi Teu a uviděla jsem jí, jak vaří můj oblíbený jahodový puding.
,,Teo?" oslovila jsem jí a jak mě uviděla, hned se jí rozzářili její očíčka.
,,Paní? Co tady děláte?! Chcete něco uvařit?" ptala se mě hned. Milovala jsem jí.
,,Máš tady oloupané mandle a mléčnou čokoládu?" zeptala jsem se jí. A hned začala přehrabovat skříňky a všechno možné.
,,Tady máte ty mandle, ale Tea našla jen hořkou čokoládu pro paní." řekla smutně.
,,To je mnohem lepší. Děkuju, " poděkovala jsem jí a začala jsem cítit něco spáleného. Tea vyjekla a hnala se k pudingu.
,,Tea spálila puding. Musí se potrestat." řekla smutně, ale přitom tvrdě.
,,Tak na to zapomeň!" nakázala jsem jí. Vzala jsem si chňapku a spálený puding jsem vysypala do koše. Když jsem pokládala hrnec na stůl, tak jsem si spálila právě předloktí. Jen jsem nahrnula ret, ale nechala jsem to být.
,,Jestli si něco uděláš! Tak se neznám!" řekla jsem Tee.
,,Slibuju, má paní." řekla šťastně a já odešla. Pane bože!! Oni to ještě nedokouřili?? Nemůžou jít ven?? Vždyť jsem těhotná!! Když jsem procházela okolo Rega, tak ten si mě stáhnul na nohy a díval se, co jsem si to ukořistila. Chtěl mi dát pusu, ale než jsem ho stačila odstrčit, tak na mě vydechl ten odporný kouř.
Nejdříve jsem si kýchla a pak jsem se rozkašlala. Oba dva hned doutníky típli a začali mě jemně bouchat do zad. Konečně jsem nabrala dech a podívala jsem se na Rega.
,,Nebudu oblizovat nějaký popelník!!! Až si vydezinfikuješ pusu, tak přijď, " A s tím jsem odešla. Snad na to nebude nasraný, ale v tomto ohledu by mě měl chápat!! Těhotná je v domě a chlapi jí kouří pod čumák!! Že se nestydí!!
Vzala jsem si na sebe tepláky, jen sportovní podprsenku a lehla jsem si do postele. Četla jsem si knížku a u toho chroustala mandle s čokoládou. Moc mi to chutnalo!!
Konečně už přišel Regulus a bylo neuvěřitelných sedm hodin večer!! Toto letí!!
,,Spokojená?" zeptal se divně a já z jeho úst ucítila peprmint.
,,Jo…teď už víš, že to nesnáším. A ještě víš, že jsem těhotná." připomněla jsem mu to, aby náhodou nezapomněl.
Nic mi neřekl, jen mě políbil a podíval se na Znamení zla.
Tak nehorázně to pálilo!!! Hůlkou jsem se převlékla do džínových kalhotových lacláčů a do nich žluté triko.

Regulus Arcturus Black:
Když se převlékla a hodila po mě ten její smutný kukuč, tak jsem jí chtěl obejmout a říct jí, že jí miluju. Ale jen jsem pokrčil rameny a přemístili jsme se do Malfoy Manor. Věděl jsem, co nás čeká. Posadili jsme se okolo kulatého stolu a začali poslouchat.
,,Určitě víte, co vás dneska čeká." porozhlédnul se.
,,Dneska napadnete ten dům těch krvezrádců!!" Všichni se začali radovat a já se taky přidal. Jen Alysha ani nedutala.
,,Tak se převlékněte a můžete vyrazit, " Zvedl, ale ještě ukázal na Alyshu. ,,Blacková, ty budeš doma. Nechci riskovat, aby se něco stalo dítěti, kterých už bude na světe málo." Moc nadšeně se teda netvářila. Ani se nedivím. Kdyby se tam ona nešla podívat, tak by jsme nevěděli, jak to tam vypadá!!!
,,Fajn!" přemístila se domů.
,,Vyrazte! Mí stoupenci!" řekl a zmizel.
Všichni se převlékli a stáli jsme tři ulice od nich. Já se těšil!! Dneska jsem měl chuť, aby ta kurva klečela na kolenou a hlavně, aby prosila!!
Chtěli jsme už pomalu vyrazit, jenže se k nám přihnali dvě motorky. Na jedné seděla ta čubka a na druhé můj nepovedený bratříček.
"Ehm, ehm, tak jsem se doslechla, že by jste nám rádi rozbombardovali domeček, je to pravda?!" zeptala se stoupla si s hůlkou před nás.
"Ale, švagrová! Ty a tvůj intelekt jste vždycky o krok napřed, že?" utrousil jsem jen tak do větru. A odpověď se hned dostavila.
"Drž hubu!" zařval Sirius. Divil jsem se, že ho matka ještě nevydědila!! Ale na mě nikdo řvát nebude!!

Poslal jsem na něj jedno malé kouzlo z černé magie a dokonce se ubránil. To jsem se docela divil.
Začali jsme po sobě metat kletby. Dokonce i Řád používal zakázané kletby. Začalo mě to bavit a tak jsem se do toho zažral. Všiml jsem se jedné postavy, jak se mihla napravo od nás a schovala se za zídkou. Sem tam poslala nějaké to kouzlo, ale moc se nevystavovala.
Až to tady skončí, musím se tam zajít podívat. My Smrtijedi jsme udělali pár kroků dopředu a Řád couval. Jen naše milá Angie stála na to samém místě.
Bella se začala smát tím svým smíchem, který naznačoval, že se jí skvěle daří. Museli jsme bojovat dobrou půl hodinku.
Ani nevím jak jsme to dokázali, ale Angie skončila mezi námi. Takže byla v prdeli. Ale všichni měli obrovskou radost. Lucius jí přiložil hůlku k zádům.
"Ať tě to ani nenapadne nebo jich polovina chcípne. Hodně pomalu a bolestivě, " zašeptal jí tak nahlas, že to musel slyšet i Řád.
,,Angie, Angie!!" křičel můj, bohužel, bratr. Ale ten mě teď nezajímal. Angie dostala facku, Bella s Lukrécií jí přemístili na Malfoy Manor a dál se trochu bojovalo. Řád to začínal vzdávat, protože jsme měli jednu z nich. Sice jsme nepočítali, že někoho chytneme, ale když to musí být.
Dostal jsem chuť chytit i někoho dalšího. Napadl mě jedině Sirius. To by byla přeci skvělá pomsta, ne? Nechat jednoho, ať se dívá, jak umírá druhý…

Všude kolem padaly kletby. Naznačil jsem ostatním, že by se mohli pokusit i o Siriuse a já sám jsem se pomalu sunul k zídce, do které to za chvíli někdo napálil. Vůbec jsem v té tmě neviděl kdo.
"Do prdele!" ulevila si ta osoba. Já ten hlas znal!! A pokud to je Alysha??!! Rychle jsem tam přiběhl a viděl jsem jen někoho v černém habitů, jak klečí a má pár cihel na zádech. Odhodil jsem je a za pravou ruku jsem tu osobu vytáhl na nohy.
,,AU!!" zařvala a začala si hladit to rameno.
,,Co děláš, ty debile?!" vyštěkl ten někdo a když se na mě podívala, zarazila se. Snažila se mi vyškubnout, ale mě jsem větší sílu. Druhou rukou jsem jí serval masku, ale odvrátila hlavu. Už mě to přestalo bavit, tak jsem jí chytil za bradu a otočil.
,,Alysho!!!" Co tady do prdele dělá??!! Měla nakázáno být doma!!! Neposlechla! Tekli jí slzy, asi jí něco bolelo.
,,Dej mi facku hned!! Dokud cítím jinou bolest!" popotahovala, ale slzy jí tekly dál. Držela se za rameno, ale byla ta zkurvená tma a tak jsem nic neviděl. Všichni Smrtijedi se přemístili do Malfoy Manor a my také.
,,Je dole připoutaná a je v bezvědomí. Počítám, že se probudí tak za hodinu." oznámila nám Lukrécie.
Přikývl jsem a táhl jsem Alyshu, do naší připravené ložnice. Už jsme tam měli dokonce i své věci. Posadil jsem ubrečenou Alyshu do křesílka a serval jsem z ní tílko, které bylo prosáklé krví.
Tu jizvu, co tam měla od toho souboje se jí ještě víc protáhla a hlavně praskla. Určitě jí na to spadla nějaká ta cihla. Krev jí tekla strašně rychle.
Ke sv. Mungovi to bylo nebezpečné. Musel jsem si poradit sám. Přičaroval jsem si obvazy a hojivou mastičku.
Nejdřív jsem jí to omyl studenou vodou, usušil, namazal mastičkou a obvázal. Určitě to chtělo šití, ale v téhle situaci to nešlo. Vyndal jsem jí ze skříně nové triko a pomohl jsem jí ho oblíknout. Ruku si musela dát do šátku a za celou dobu vůbec nepromluvila.
,,Proč jsi nezůstala doma, jak jsem ti řekl?" tázavě jsem se na ní podíval. Jen se na mě podívala a její slzy spadaly na podlahu. Paráda!
Takže z ní nic nedostanu. Třeba až přestane brečet. Někdo vlítnout k nám do ložnice.
,,Regulusi, už se probudila." řekl nadšeně Josh a vyběhl ven. A já věděl, že si dneska pohraju. Těším se až bude trpět, řvát a prosit, abychom přestali.
Takže naše drahá Angie bude naprosto v prdeli. Vzal jsem Alyshu za ruku a šli jsme dolů. U stolu seděli manželé Ginnarovi, ostatní Smrtijedi a Alysha si k nim přisedla.
Okamžitě se jí začali vyptávat jak se jí to stalo.
Já, Lucius a Rodolfus jsme šli dolů do sklepa. Já si vzal po cestě bič a Rodolfus kovové tyčky. Začne naše oblíbená hra, pro Angie zvláště vylepšená. Vešli jsme dovnitř…už pomalu začala zvedat hlavu.

Alysha Alexandra Black:
Všichni se mě hned začali vyptávat, jak se mi to stalo. Já neměla zrovna náladu a tak jsem jim něco nakecala.
Skřítek nám přinesl něco k pití a já začínala být solidně unavená. Už jsem se těšila do postele jako malé děcko.
,,Nechápu, jak se ten harant mohl nechat chytit, " řekla zhnuseně paní Ginnara.
,,Nechápu, jak jsme mohli něco takové zplodit, " zavrtěl hlavou Ginnara.
Bylo to od nich docela hnusné, ale už jí vydědili a mohli o ní mluvit jak se jim chtělo.
O mě by rodiče takhle nemluvili. Já své rodiče milovala!
Najednou se ze zdola začal ozývat nelidský řev a já začala krutě panikařit.
Co jí to tam proboha dělají?!! Sice si to možná zasloužila, ale tohle?? Nadávala jim.
Bylo slyšet, že i brečí a vůbec jsem nechtěla vidět, co jí dělají. Uslyšela jsem jak se Regulus zasmál. Začala jsem se klepat jak ratlík. Takhle jsem ho ještě neznala!
A začala jsem se ho bát. A teď bylo slyšet, že přišla na řadu Belatrix. Tak ta si s ní dost pohraje. Podívala jsem se na Ginnarovi a ti se jen usmívali. A popíjeli kávičku.